Časopis Naše řeč
en cz

Stručný slovník etymologický jazyka československého

Josef M. Kořínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. Josef Holub, Stručný slovník etymologický jazyka československého. Vydalo Státní nakladatelství v Praze 1933. Za 13 Kč.

Autor, ředitel Lindnerova stát. ústavu učitelského v Kutné Hoře, napsal tuto příručku hlavně pro učitele národních škol, ale doufá, že z ní budou mít prospěch také češtináři středních a jiných vyšších škol. Chce svou knihou přispěti k tomu, aby české učitelstvo nabylo »náležitého rozhledu etymologického, z něhož by plynula nejen úcta k jazyku, ale i větší bezpečnost v ovládání vývojových jeho resultátů novočeských« (str. III). Této snaze náleží všecko naše uznání; příručky takové je učitelům češtiny vskutku potřebí, a za dobrý etymologický slovník českého jazyka byli by Holubovi jistě velmi vděčni. Bohužel má jeho nová kniha příliš mnoho vad, a obávám se, že sotva bude moci zcela splnit úkol, jejž si autor vytkl.

Jsou v ní předně značné nedostatky formální. Její sloh je neobratný, takže nejeden výklad bude asi právě těm čtenářům, na něž H. především myslí, těžko srozumitelný. Tak k příkladům na zjednodušování souhláskových skupin v slovanštině (jako čes. sen ze *supno-) a na vznik vnitřního t v slovech jako čes. ostrý, ostrov (z původnějšího -sr-) podává autor (v úvodu str. VII) toto vysvětlení: »Jsou to jevy artikulační (odchylné nastrojení mluvidel)«. Nebo na str. XIX vykládá, že odvozování slov z téhož kořene nebo kmene »děje se jistým významovým (sémantickým) postupem, na př. z příslovce výše vznikl předložkový výraz po-výše a z toho sloveso povýš-iti a dále povýšen-ec…« Kus nad tím praví H., že adj. sněhobílý je složeno z kmenů, kdežto adj. bohumilý ze slov. Na str. XIV se mluví o »stahování samohláskových skupin, mezi nimiž bylo j« (autor myslí tím pračeské stahování jako aja > á). Na str. XVII píše H. o staročes. monofthongisaci a difthongisaci: »Kdežto dlouhé úzké samohlásky se úžily, dlouhé široké se rozšiřují, a to ó v ů, ú v ou a ý v ej«. Atd. Nedoufal bych, že si podle takovýchto výkladů učiní náležitou představu o příslušných jevech hláskových ti, kdož budou o nich číst v této knize po prvé; vždyť i čtenářům, kteří jsou obeznámeni s věcmi, o kterých se tu vykládá, dá někdy nemalou práci, než vyzkoumají, co měl autor při těchto výkladech na mysli.

Jiná formální vada úvodních »poznámek z historické mluvnice, pokud je jich potřebí k praktickému ovládání slovníku« (str. V), je málo soustavný a metodicky vhodný postup při [87]výkladu některých věcí, srov. na př. odstavec o staročeských přehláskách (to, co je připojeno v poznámkách pod čarou, mělo být základem celého výkladu). Nelze také schvalovat, že autor příliš mnoho předpokládá. To se týká výkladů jako na př. na str. VI (o praslovanských střídnicích za prajazykové aspiráty): »Indoevropské souhlásky přídechové (aspirované) bh, dh, gh pozbyly přídechu, na př. by-ti (*bhû-,[1] srov. fy-s-ika), dymъ z indoevr. dhûmos (lat. fûmus)…« K tomu, aby byly uvedené příklady z cizích jazyků užitečné čtenářům, věci té odjinud neznalým — a s nimi musí autor zajisté nejvíce počítat —, bylo by nutné říci několik slov o řeckých a latinských střídnicích za ony prajazykové hlásky; jinak nebudou vědět, proč mají pokládat základ slov. býti za totožný právě se základem řec. φύσις atd. Ve zmatek bude asi také uvádět nedůslednost a nepřesnost ve psaní rozličných předhistorických rekonstrukcí i rozmanitá jiná nedopatření, a bude jej zvyšovat velký počet tiskových chyb.[2] Několik příkladů: Neznělé lábioveláry prajazykové označuje H. někdy jako q, jindy jako kw, jindy zas jako qw, a konečně jako k (všechny tyto způsoby jsou zhruba stejně časté). Pod heslem dcera se označuje praslov. základ tohoto slova *dъgter- za indoevropský, stejně praslovanský základ *berz- pod heslem bříza. Prajazykový základ českého slova zub píše autor na stránce IX g’hombo-, na stránce 287 g’ombho-, a sloveso zábsti, které je s ním příbuzné, vyvozuje na str. 272 zase z indoevr. g’hemb- (správné je g’ombho-, g’embh-, jak ukazuje už samo něm. slovo Kamm ‚hřeben‘ ze staršího *kamb-, jež H. také uvádí). Čes. výraz papež je prý »z lat. (bâbes), a to z ř. (papās)«. Atd. Není dále správné, promítat historická slova česká do praslovanštiny bez zřetele k jejich skutečné historii, pouhou mechanickou aplikací pravidel o hláskovém vývoji; na př. pod heslem -vříti stanoví H. praslovanské *vort-ьn-ьsk- pro zcela nové adjektivum vrátenský.

Jednotlivá hesla slovníku jsou značně nesouměrná. Někde jsou udány prajazykové základy, i když to jsou leckde re[88]konstrukce značně problematické, jinde zas přestává autor na pouhé juxtaposici českého, slovenského a staroslověnského tvaru, a to i tenkrát, když je původ slova jasný (na př. u hesel moře, pot). K většině hesel jsou pro srovnání připojena příbuzná slova z jiných indoevropských jazyků, obyčejně z němčiny a latiny; zato nepřihlíží H. náležitě k ostatním jazykům slovanským a nevšímá si skoro vůbec baltštiny, ač je slovanštině nejbližší (na př. k heslu srdce připomíná lat. tvar cor a něm. Herz, ač jsou tato slova hláskově vzdálenější než lit. širdis). Srovnávání českých slov s příbuznými slovy jiných slovanských jazyků a jazyků baltských bylo by čtenářům užitečnější, a také autora by bylo uchránilo před nejedním omylem, jak toho ještě podám některé příklady níže.

Zvlášť mrzuté jsou četné chyby věcné. Některé vytkl již Frant. Trávníček v Lid. novinách (č. 58 z 2. II. 1934, str. 9); ty zde již nebudu opakovat, ale připojím k nim několik ukázek dalších. Na str. VII vykládá H., že se praindoevropské h změnilo v slovanské ch, a jako příklad uvádí slovo choditi vedle řec. substantiva όδος (zatím mají tato slova prajazykový základ sed- : sod-, jehož počáteční s přešlo v řečtině v ostrý přídech (h), kdežto v slov. v hrdelnou spirantu ch; v prajazyce nebylo vůbec hlásky h, nehledě k citoslovcím). Na str. XII hledá autor v případech jako rьcireklъ rokъ rêkati »základní řadu« indoevropského ablautu i e, o ē, ō, a podobně vysvětluje na př. slovanské znění čьrvь z prajazykového útvaru *kir-, nebo slov. bъrzь z prajaz. *burg- (jde o útvary se zánikovým stupněm r, a to pravděpodobně o indoevr. formu *kwrw- [vedle častějšího *kwrm-, na př. v lit. kirmis] a *bhrz-), ač je v úvodě (str. X) také odstavec o slovanských střídnicích za prajazykové sonanty (odstavec ten se ovšem H-ovi rovněž málo podařil). Neméně příznačný pro autorovy představy o prajazykovém ablautu je výklad slova sporъ z indoevr. *spi-r- (str. 205, místo spər-) a výklad, že indoevr. *dhēi- je stupňování základu dhē- (str. 25; na str. 27 hledá H. stupeň dhēi- v slov. dojiti).

V předmluvě zdůrazňuje autor, že se opíral při spisování svého slovníku »o poznatky dnešního stavu české vědy filologické« (str. III). Máme-li těmito slovy rozumět dosavadní výsledky českého badání etymologického, nesouhlasí s nimi značný počet jeho hesel — nemluvíc ani o tom, že k dosažení žádoucí úrovně takové příručky bylo by nutno přihlédnout u leckterého slova také k etymologickým výkladům vyšlým v časopiseckých i knižních pracích badatelů cizích, zejména některých slovanských etymologů mimo Čechy. Je [89]škoda, že autor přezírá i tak přesvědčivé etymologie z novější doby, jako je na příklad Machkův výklad čes. slova cítiti (»mylnou dekomposicí« z praslov. *ot-jut- k lit. jausti ‚cítiti‘). Způsobil tím, že nemálo hesel jeho slovníku vypadá hodně archaicky. Na př. bude dnes již sotva kdo souhlasit s H-em v tom, že slovo brynda je výpůjčka z francouzštiny; podle novějšího zkoumání je to pravděpodobně slovo domácí. Podobně je adj. hezký sotva z němčiny, jak udává H. podle starších etymologů;[3] o tom viz mou studii v Listech filologických 58 (1931), str. 149 n., 278 n. (výtah v NŘ. 16, str. 156). Atd. Naopak prohlašuje autor o čes. slově vdolek, že je »asi české jako lívanec«,[4] přes pravděpodobný výklad Jankův, podle něhož je to výpůjčka z bavor. slova dalke (viz Národopis. věstník českoslov. 24, 1931, str. 7 n.).

Ještě horší je to, že autor nevyužil náležitě ani těch prací, jež uvádí v předmluvě jako základní prameny svého slovníku. Vysvitne to z několika příkladů. České adverbium dříve vysvětluje H. z praslov. znění derv- a spojuje s čes. slovem zdráv (*sъdorv-), ač je tu praslov. základ drev-; že tu derv-není vůbec možné, mohl přece poznat podle rus. znění drevl’e. Známý výklad tohoto slova od Zubatého ovšem ani nepřipomíná. Slovo báseň vykládá autor z praslov. tvaru *bajasnь, ač círk.-slov. forma basnь, rusky basnь atd. ukazuje zřejmě na praslov. znění basnь i pro čes. báseň. O všem tom lze se snadno a pohodlně poučit v Bernekrově etymol. slovníku slovanských jazyků, který je jedním z hlavních pramenů H-ovy příručky.

Autor posuzuje nezřídka hodně subjektivně stupeň pravděpodobnosti rozmanitých výkladů podaných pro slova, o jejichž původu není dosud mezi badateli jednotného názoru. Obyčejně se rozhoduje pro jednu z podaných etymologií a stylisuje svůj výklad tak, jako by to byla etymologie zcela nepochybná, ač často je to jen jedna z několika stejně oprávněných možností, někdy také možnost méně pravděpodobná. Několik příkladů: Pod heslem dešť uvádí H. vtipnou sice, ale málo přesvědčivou etymologii od Trubeckého a Vaillanta (*dus-dju- ‚špatné nebe‘); slov. dъždžь je spíše útvar onomatopoický. Podobně je slovo káně spíše domácí slovanské onomatopoikum než výraz příbuzný v kořeni s lat. ciconia (viz o tom mé poznámky v Slavii 12, 1933, str. 205 n.). Slovo [90]jed nemusí být z téhož základu jako jísti; včela nemusí být z praslov. tvaru bъčela; název snacha nesouvisí asi se slovesem snovati; zcela nejistá je příbuznost mezi slovy měď a smědý; atd. Příznačný je odstavec o slově pes (str. 143 n.). Počíná se takto: »Staroslov. pьsъ z *pьs ‚hlídati, chrániti‘«, a končí se takto: »Snad příbuzné pásti. Dosud pevně nevyloženo.« Nač tedy to tvrzení s počátku? A jak má prostý čtenář rozumět hláskovému poměru mezi oním praslov. předpokladem *pьs ‚hlídati‘ (nijak nezaručeným) a slovem pásti? O jiných výkladech slovanského názvu psa — viz o nich v NŘ. 16, str. 157 n. — ovšem ani slova, ač je sotva který z nich tak nejistý jako domněnka právě uvedená.

Několik dalších omylů: Se slovem ostrý není příbuzné ani slovo osa, ani slovo kámen. Oheň nelze vykládat z *ъgnь a spojovat se slovem výheň. Příbuzenský název zeť nelze srovnávat se slovem žena (slov. slovo zętь je z prajaz. základu g’em[e]- nebo g’en[e], kdežto žena z gwen-; H. píše důsledně gen-). Slovanský název netopýra vysvětluje H. zcela vážně z praslov. spřežky *to ne pták.

Mohli bychom takto ještě pokračovat. Třeba litovat, že H-ův etymologický slovník, očekávaný se zájmem již delší dobu, nevyšel na veřejnost v podobě dokonalejší.


[1] Z technických příčin bylo v této stati nutno zjednodušit nebo změnit obvyklou grafiku předhistorických rekonstrukcí. Tak zejména se vyjadřuje dlouhé u znakem û; znaky kw, gw stojí tu místo těch znaků, jimiž se zpravidla označují prajazykové labioveláry; palatálnost se vyznačuje apostrofem, na př. prajazykové g’; místo obvyklých znaků pro neslabičné i, u je užito znaků j, w; sonantická povaha likvid není zvlášť vyznačena. Z téhož důvodu nejsou také psány přízvuky v litevských příkladech.

[2] Lístek s opravami a doplňky, vložený do knihy, obsahuje 9 oprav a 2 doplňky; to je příliš malý zlomek toho, co mělo být opraveno. Jsou tu také chyby proti Pravidlům českého pravopisu a jazykové správnosti, na př. násloví (str. VII, XX), vyjímka (str. XVII p. 5), pláténko (str. 148).

[3] V rozporu s tím odkazuje autor na toto slovo v odstavci o výrazu heslo, jako by zase věřil ve společný domácí původ obou těchto slov. Odstavec o slově heslo je vůbec konfusní (»snad příbuzné s hodlati. Též se vykládá z *gъd-slo, srov. hod-ný a hez-ký« — právě ti, kdož spojují heslo s hodlati, vycházejí z praslov. *gъd-slo!).

[4] H. připojil odkaz k heslu lívanec, ale to v slovníku schází.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 3, s. 86-90

Předchozí Ferdinand Strejček: Boucharon

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1