Lidová rčení

[Drobnosti]

(pdf)

-

(Srov. NŘ. 17, 30.) Otiskujeme další část sbírky p. říd. učitele Fr. Jiráska z Dobřenic. Doklady jinak neoznačené jsou z Dobřenic. — Ženu miluj jako dušku a třes jako hrušku (Kratonohy). — Pro milou po krk vodou (Kratonohy). — Dyž příde dvacátej tejden, roste tráva, i kdyby ji palicej do země tlouk (Kratonohy). — A.: Copak že ste se s Fandou rozešli? B.: Eh, už je mezi náma konec. Konec, zvonec, smrti naší kolourat. — »Babina« Klacková říkávala mlsným dětem: »Pravi svatej Tomáš: Doma jez, co máš, a inde, co ti daj.« — Mluvilo se o tom, co kdo rád. Babička soudila: »To jak kdo. Já bych nepozřela kousek tlustyho [160]masa ani za nebesky království. Ale je to tak, jak se řiká: Někdo rád dolky, někdo holky, někdo homolky.« — O nehodném se říkává: Ten měl umřít dříu, než se narodil. — Dyž dá sedlák vobíli do stodoly, je nejvjéči žebrák (t. není-li pojištěn a vyhoří; Kratonohy, 1890). — Jakej šel, takovou našel (nehodný člověk si vzal nehodnou ženu; Kratonohy). — Malá dírka, ale velká sbírka (t. ústa; Kratonohy). — Nejlepči řemeslo je vod meze k mezi (rolnictví; Kratonohy).— Špatná švadlena je jako svatá Bára: Co ve dne ušije, v noci párá (Kratonohy). — Tlustý pes, bílý dřez, čistá handra děvečku vdává (dřez = dřevěný škopek, v němž se drhne nádobí; Kratonohy). — O milencích se říká: První vinka odpustinka (když hoch »přeskočí« děvče, ale vezme si je; Kratonohy). — Večír hoch a ráno smrt (Kratonohy). — Svatej Matouš svačni zakous (od sv. Matěje 21. září se krátí dni, a proto se chase už nedává svačina; Kratonohy). — Vzal to vítr vod vody! (= vzal to nešť, vzal to čert, aťsi! Kratonohy). — Pude Anda do bálu? Nejni ji ňák dobře, ale to vona pude, dyby měla po štyrech lízt. — Pařez třikrát člověka zařeje: dyž ho dobejvá, dyž ho štípe a dyž s nim topí. — V dobrých kamnech by i voda schóřela. — Počkej, šak ty poznáš Pánaboha, až přídou tlusty do tenkejch (až budeš v tísni). — Řeznik obchoduje na Prahu (dodává dobytek do pražských jatek). — Prodal krávu na řeznika. — Nedělej naschvály! Dělá mu samy naschvály. — Nedělej s tim takovy dlouhy roztahy, ceráty. — Vony (= on ji, t. ženu) vodi jako galandéryji (v Dobrušce před lety nosily školačky i větší dívky na krku kalandériji. Byl to amulet eliptického tvaru, asi 2 cm dlouhý, obyčejně z tlustého mosazného plechu; byl na něm vyražen relief některého svatého nebo Panenky Marie, proto mu v Kratonohách říkali matička; odtud vzniklo uvedené rčení a znamená asi: on ji má jako svátost). — Je nahranej. Kulhá (je slepej) naušecky štyry (= zkrachoval). — To je špormajstr (špormajzlík). Toho ani heverem do hospody nedostanou. — Museli sme dědu vyheverovat, aby šel trochu na sluníčko a nedržel pořád kamna. — Bére na držák, bére na nášejek (chce holku nechat). — Pustil holku k vodě (nechal jí). — O pěkné věci, o dobrém jídle: To je klouboučak, có? Tomu se řiká »pane«! Jó, tomu se řiká »slyšej voni«! (Kratonohy). — Vši s nim hejbaj. Budou ho vši žrát. Von nemá vši, ale vši maj jeho. Má ve štvrtky (Kratonohy). — Nedal mně ani zlámanej špendlík, ani ment. — Nikde se nehnula ani myš. Ani pes nezaštěk (o nočním tichu na vsi). — Otevrou-li se dveře větrem, říkává se: Bezrukej vodvirá. De sem pan Větrouskej. — Je to zhůru nohama (Dobřenice). Je to zhůru palcem (Kratonohy). — Zaskočilo mu do koláčovy dírky (při jídle se zakuckal). — Má dobrou maštel (dobrou stravu). — Má vysoko do žlabu (má se špatně). — Děvče se lípne na musky. Je krotká, žére z ruky. — Dělník vypravoval, co se mu jednou stalo, a dovolával se svědectví občana N.: »To vám řekne N., šak je posud na dobrym zdravi.« — To já na sousto nekoukám. Grejcar mňe neuďál.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 5, s. 159-160

Předchozí A. P.: Bůh — Buchtová

Následující Josef Chlumský: Poznámky k Weingartově Zvukové kultuře českého jazyka