Čechové či Češi? (Neboli o moci a významu jediného písmenka.)

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Jak známo, úřední »Pravidla českého pravopisu« ve vydání z r. 1916 na str. 13 uvádějí k jménu Čech množné číslo »Čechové i Češi«. Nebývalo tak vždy; první vydání, redigované J. Gebaurem, r. 1902 tohoto hesla nemá vůbec. Podobně učí 1926 V. Ertl (Gebaurova Mluvnice I, 178) »Čechové (novotvar Češi)«, ale novější mluvnice opět toho výkladu nemají: ani r. 1930 Trávníček (Gebaurova Příruční mluvnice, 4. vyd.), ani r. 1931 Mazonova Grammaire de la langue tchèque (2. vydání). Někde je tu patrně nějaký háček — a čtenář snadno pozná, že tu nejde o tvar »Čechové«, nýbrž patrně o tvar »Češi«.

Jděme tedy »do knih«. Dlouho, asi šedesát let, byli známi »lítí Češi« již ze XIV. století, z Alexandreidy. V jejím zlomku (v knihovně kapituly svatovítské) největším, asi z XV. století, se čte ve v. 1565 »biechu u vojště (= ve vojsku byli) lyty czyesy«, což první vydavatel, Hanka, r. 1816—1817 přepsal »lítí češi« (v II. díle Starobylých skládání, vyšlém roku 1818). Nemůžeme s jistotou říci, jak tomuto ‚češi‘ rozuměl. Nejspíše tak, jak tomu rozuměli 1845 nejlepší naši filologové, Jos. Jungmann a P. J. Šafařík, vydavatelé matičního Výboru z liter. české, I. Ti otiskli text z Hanky (na sl. 1119) doslova, tedy »lítí češi«; ježto Čechové sotva asi bojovali na straně řecké nebo perské ve 4. stol. př. Kr., vykládají toto místo na sl. 1217 »Lítí Češi, appellative za udatné lidi, jací tehdáž (— rozuměj ve XIV. stol., za doby sepsání české Alexandreidy —) slovútní byli Čechové«. Výklad, asi Šafaříkův, nebyl nemožný; víme, jak zobecnělo tak jméno germánských Vandalů, a také jméno ‚obrů‘, rozšířené ve veškeré slovanšti[290]ně, pochází patrně ze jména Avarů. Ujal se též, a když roku 1880—1881 vyšlo nové vydání Alexandreidy, přepsal jeden z vydavatelů, prof. M. Hattala, již bez dalšího výkladu ono místo ‚lítí Češi‘, přijímaje výklad Šafaříkův.

Ale tou dobou již bylo objeveno Gebaurem pravidlo o jotaci staročeské; podle něho bylo třeba čísti rukopisné ‚lyty czyesy‘ jako ‚lítí čěsi‘ (= zlé časy, zlá doba), jak Gebauer evidentně vyložil 1882 (v Listech filol. IX, 112; tam také jiná literatura). Jeho výklad po některých potyčkách ovládl úplně, a »lítí Češi« svůj krátký život skončili velmi brzy. Bylo to jen — chybné čtení, mylný výklad.

Ale Gebauer se nespokojil jenom popravou těchto »lítých Čechů«. V polemice, jež se o správnost čtení rozvinula, pověděl výslovně, že je mu tvar »Češi« sám pro starou češtinu podezřelý. Znal doklady velmi hojné a kromě (odchylného jinak) tvaru »Čechy« u Dalimila vždycky a všude Čechové, »nikdy Češi«. Mohlo se ovšem říci, že tvar ‚Česi‘ (= č. Češi) je doložen již v staré ruštině, polštině, vládne podnes v nářečích slovenských (tak také učí 1931 úřední Pravidlá slov. pravopisu, 105: »mn. č. Česi«) — ale dokladů (mimo jeden, níže uvedený) nebylo. A »contra facta nequit disputari«.

Kdy tedy se vyskýtá tento tvar po prvé? Je zajímavé, že žije — ale až dosti pozdě — jakýmsi podzemním životem, do literatury vniká velmi pozdě; bojuje s překážkami těžce a podnes ještě má jasně vtištěn cejch nelegitimního původu.

R. 1602 někteří Pražané — známý »zemský měřič« Šimon z Podolí, rovněž známý z r. 1621 Mart. Fruwein, Jan Čába z Chyš, Vojtěch Koutský z Jenštejna a Václav Litoměřický z Jizbice činí 20. listopadu o tom podání universitě — se přeli o to, má-li se říkati »Čechové« čili »Češi«. Požádali pány v koleji o rozhodnutí. Ti si vyžádali čas na rozmyšlenou a odpovídají »v středu po památce sv. Kateřiny« (= 27. listop. 1602), že sice v jazyce ne všechno děje se podle pravidla, ale že v tomto případě je »universalis regula«, že jednoslabičná podržují svou hlásku koncovou, jako ‚Čech — Čechové‘, ‚sníh — sněhové‘ atd.[1] A pokračují: »Pana M. Adama Daniele z Veleslavína, dobré paměti, všickni, pokud my víme, za dobrého Čecha, který vlastně česky mluvil i psal, mají; ten v svých spisech a knihách tištěných, ano i v kronice české, všude na[291]skrze dobře česky píše a tlačí a nikdež toho slova in plurali Češi neužívá, než Čechové. Pohleděti se může též do Zřízení zemského pod lit. C v reg. list 7. a 18. Nadto i zvyk neb užívání slovíčka Češi jest neobyčejné.« Z těch důvodů mistři koleje Karlovy dávají za pravdu těm, kdož píší Čechové.

Můžeme i dnes metodicky zcela schváliti výpověď fakulty. Počíná důkazem teoretickým, zkoumá doklady ze spisovného jazyka, dobrých autorů — a hlavní důraz, zcela správně, klade na usus obecný, živý jazyk. Širší zprávu nalezne čtenář v aktu samém, jejž otiskl F. Dvorský, 1886, Paměti o školách českých, str. 158—159 č. 182. (Srovn. Z. Winter, O životě na vysokých školách pražských, 1899, str. 146.) Nevíme, kdo vlastně říkal ‚Češi‘ — snad byla hádka jen teoretická —, ale jisto jest, že se — snad také pod vlivem rozhodnutí university — tvar ten neobjevuje v literatuře ani před r. 1602, ani po něm.          

Po r. 1627, jak víme, kazí se jazyková tradice teoreticky i prakticky. Je jistě možno, že nějaký jednotlivec v XVII. století takový tvar vytvořil, a zejména je to možno na Slovensku i na hranicích polských, kde živý jazyk lidový i literární znal tvar ‚Česi‘. A právě teoretikové gramatičtí bloudívají nejvíce a nejdříve.

R. 1745, 5. července, uhodil hrom do věže novoměstského kostela u sv. Jindřicha. Při opravě byly v makovici věžní nalezeny rukopisy XVII. stol. (o tom podává zprávu zevrubnou r. 1797 Jar. Schaller, Beschreibung der Hauptstadt Prag, IV, 189 nn., jenž rukopisy otiskuje), mezi nimi opis písně o bitvě před Ústím (známé husitské vítězství z r. 1426). Tam se čte v 1. verši slohy 17 (Schaller, str. 192) »Češi též na tom zůstali«. Je to první skutečný doklad pro tento tvar. I kdybychom nevěděli, že r. 1426 tohoto tvaru nebylo, že ho nebylo snad ještě ani r. 1602, sám rukopis ukazuje jasně přepracování jazykové. O tom zevrubně a přesvědčivě vykládá 1913 Zd. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu za válek husitských (str. 272—283; otisk s varianty 912—917); k jeho výkladu možno odkázati.[2] Rukopis nalezený pochází z doby asi kolem r. 1613, jest opis ze starého opisu XV. stol., jemuž opisovač již nerozuměl a jejž podle svého názoru modernisoval jazykově; chová se nyní v Museu (sign. IV H 3, popis 1926 [292]u F. M. Bartoše, Soupis rukopisů Nár. musea v Praze, I, str. 227—228). Nám zde sejde jenom na tom, že když se kolem r. 1613 dávaly do makovice věžní tyto písemnosti, nějaký řemeslný kopista narychlo opsal tuto píseň — zcela libovolně — a od něho že tedy pochází tento první skutečný doklad pro tvar »Češi«. Tento doklad nemohl působiti na ostatní; působil teprve, když do té makovice hrom uhodil r. 1745 a když píseň pak Schaller 1797 svým otiskem zveřejnil. Toto nové působení se pak mohlo opříti již o novou teorii gramatickou.

Tato teorie se vyvíjí z malých začátků. První stopy vidíme 1672 v Čechořečnosti Rosově. Tento pracovitý bohemista na str. 74—75 vykládá, že mužská jména koncovku -i v 1. p. mn. č. prodlužují v í, a dává příkladem tvary ‚lenoší‘, ‚bratří‘. Jeho práce užil r. 1746 Slovák Doležal; vykládá, jako Rosa, v své Gramm. na str. 29 o zdlouženém -í: ‚bratří, kněží, kupcí, řeznící‘, a jde dále. Na str. 33 má paradigma ‚ženich‘, 1. p. mn. č. ženichové, ženiši; k tomu pak dodává, že podle toho vzoru se skloňují »duch, Vlach, Čech«. Jemu, jako Slovákovi, bylo zcela nepochybné, že Čech má 1. p. mn. nejen Čechové, ale i Češi. Obojí pak nauku, Rosovu i Doležalovu, spojil 1782 Fr. J. Tomsa v své Böhm. Sprachlehre na str. 71—72. Tam má slovo »lenoch«, mn. č. »lenoši oder lenochové«. Podle toho vzoru se skloňují »jinoch, ženich, Vojtěch, Frydrych«; »duch, živočich« mají jenom -ové; dlouhé -í mají však »mnich — mniší, Vlach — Vlaší, Čech oder Böhm Češí und Čechové«. A podle této teorie čteme pak 1795 po prvé v literatuře »vděční Češi« (v Puchmajerových Básních I, 101); tvar »Češi«, roku 1602 odsouzený, usadil se takto během XVII. a XVIII. století v gramatické teorii, v literatuře i v usu obecném. Ze Schallera nabyl pak i dokladu domněle staročeského.

A přece všichni podnes ještě docela dohře cítíme, že tito »Češi« jsou tvar vulgární, nespisovný. Všichni známe Husovo oslovení »věrní Čechové« zrovna tak dobře jako úvodní báseň Máchovu k Máji: »Čechové jsou národ dobrý«; národní hymnus líčí: »Bývali Čechové«, všecka provolání a oslovení musí se začínati: »Čechové!« Tvar Češi je téměř vyhrazen slabším básníkům v jejich nesnázích metrických, a vtip lidu vypráví o jednom z posledních Habsburků, jak oslovoval vítající lid: »Milí Čéši, to mně těši.« Naše Pravidla mají pravdu, vedle Čechové čte se i Češi; Ertl rovněž tak správně pokládá Češi za novotvar; ale přece lépe informuje o dnešním usu vůdce naší gramatiky, starý Dobrovský, jenž 1819 [293]v 2. vydání svého Lehrgebände str. 173 praví, jako naše Pravidla: »Von Čech auch Češí«, ale dodává správně »doch ist der Plural Čechové edler«.

Dobrovský na uvedeném místě mluví o koncovkách 1. p. mn. č.; napřed o původní -i, o pozdějších -ové a -é (Slované, andělé, židé), a končí: »zdloužené í místo é má jich jen málo: mnich — mniší, Vlach — Vlaší, hoch — hoší, lenoch — lenoší, červ — červí, Uher — Uhří, Bavor — Bavoři, čert — čertí. Od ‚bratr‘ užívá se ‚bratři‘ a ‚bratří‘«. Končí pak uvedenou již větou, že tvar »Čechové« jest ušlechtilejší.

Srovnáme-li nauku Dobrovského s gramatiky dřívějšími, vidíme, že Dobrovský znal a celkem přijal nauku Doležalovu a Tomsovu, že však příklady doplnil a příponu vyložil jinak. Jeho nauka jest i dnes správná; byla tedy správná i r. 1819. A přece byla již tehdy ohrožena v samých základech.

R. 1817 byl totiž Hankou nalezen rukopis Královédvorský. A v něm, v jeho nejkrásnější a nejrozsáhlejší básni, v »Jaroslavu«, se čte ve v. 275: »ciesie«, což ovšem správně všichni čtli »Češie za niem [Jaroslavem] jako krupobitie«. Nejenom byl ten tvar unikum, nedoložené ve XIII.—XIV. stol. (ať již datujeme báseň podle složení či podle zapsání), ale bylo to unikum v celé češtině všech dob i všech jejích nářečí (ta znala nově Češi, Češí, Česi), unikum ve veškeré slovanštině. A to unikum, proti jehož možnosti svědčili výmluvně tisíceří »Čechové« až do r. 1602! Tvar ten měl o jediné písmenko víc: místo Češi (i to bylo arci v době, do níž se RK. hlásil, nemožné) zněl Češie — tvar nedoložený a nemožný nejenom v češtině, nýbrž v slovanštině vůbec!

Viděli jsme, že Hanka, nálezce RK., měl k tomu tvaru blízko; od něho, z jeho mylného čtení, jsou ti ‚lítí Češi‘ v Alexandreidě, jejichž krátký svět jsme shora viděli. Není tedy divné, že již r. 1880 Al. V. Šembera (Kdo sepsal Kralodvorský rukopis, 40—41) poznal tuto nemožnost, jakož i nemožnost všech Hankových ‚litých Čechů‘, uvedl ji za důkaz nepravosti a doplnil významným konstatováním, že Hanka, vydávaje později Dalimila, na třinácti místech v něm (místo rukopisného ‚Čechy‘ a ‚Čechové‘) četl zcela nesprávně »Češie«. A doplnil to pěknou paralelou RK. a RZ.: jako v RK. je od ‚Čech‘ nemožné ‚Češie‘, zrovna tak jest v RZ. od ‚lech‘ nemožné ‚lesi‘ nebo ‚leši‘; v polštině, kde ‚Lach‘ je tak národním jménem jako u nás ‚Čech‘ zná polský slovník zrovna [294]tak jen ‚Lachowie‘, ‚Lechowie‘ (a teprve v XVI. a XVII. stol. psáno ‚Laszy‘, jako u nás Češi).

A viděli jsme také, že i Gebauer pokládal tou dobou tyto tvary za nemožné. Ale sbíral zatím doklady. První jejich sbírku otiskl 1886 (Staroč. skloň. subst. km. o-, str. 19—20); uvádí celkem věci známé a pro tvar »Češi« zná jen doklad z r. 1424 (je to omyl dvojnásobný; týká se sice písně o bitvě před Ústím, ale ta byla r. 1426, a doklad sám je až ze XVII. stol.; v. shora). V bojích o RKZ. je tvar ‚Češie‘, jako u Šembery, již jeden z dokladů nepravosti RK. R. 1896 v Hist. Mluvn. (III, 1, 90) jest doplněn doklad z r. 1602 (podle mého článku v Athenaeu X, 1893, 232, jenž je citován), doklad pak z písně ústecké jest opraven (podle výtek I. B. Maška) a dodáno skepticky »stará tato píseň je otištěna dle rukopisu p. V. Hanky ze XVII. stol.« (i tato skepse je mylná, v. shora výklad Nejedlého). Totéž pak jest opakováno 1903 v I. díle Staroč. slovníku, str. 161, kde však doklad ústecký je již vůbec vypuštěn.

Je jisto, Gebauer spolehlivě doložil, co již Šembera vyložil: nebylo v staré češtině tvaru Češi, natož ovšem Češie. A tento jazykozpytný poznatek se srovnává s poznáním historickým; nebylo tehdy — při vpádu Tatarů r. 1241 — Čechů na Moravě vůbec; opustili své bratry Moravany a přišli pozdě, když již Tataři byli v Uhrách. A historie ukazuje, že Tataři »Jaroslava« jsou teprve Tataři XVII. století a že Čechy na Hostýn »u Olomouce« přivedl teprve 1665 Balbín (v. Český časop. histor., XXXVIII, 1932, str. 89—90) a že básník žil až po době Josefově. Ale pořád zůstává záhadou, odkud vzal to své koncové -e v onom tvaru Češie.

I na to máme odpověď u Dobrovského, v prvním vydání jeho Lehrgebäude, 1809. Místo, jež jsme shora citovali z vydání druhého, zní v prvním vydání (na str. 244) slovně tak, s týmiž doklady, mimo první řádku. Ta zní: »í, anstatt é (slavenisch ie) haben nur wenige«. A v těch dvou slůvcích »slavenisch ie«, r. 1819 vynechaných, je právě ono hledané e.

Dobrovský měl tedy za to, že staročesky nebylo ‚mniší‘ nýbrž ‚mnišie‘; totéž míní o jménech Vlach, hoch, lenoch, červ, Uher, Bavor, čert, bratr a Čech. A skutečně, z těchto desíti kmenů pět má tvar doložen: u Gebaura, H. Mluvn. III, 1, 50—51 a j. jsou skutečně doloženy tvary mnišie, červie, Uhřie, čertie, bratřie — a praví dále výslovně, že některá novočeská -í mohla vzniknouti ze staršího -ie, třebas nedoloženého; sám tak vykládá Bavoří — a ani Vlašie by nebylo [295]nemožné. Při hoch, lenoch je Dobrovského domněnka pouhou nemotivovanou možností a při Češí, jak jsme viděli, naprostou nemožností. Hankovi však r. 1817 byla tato slova evangeliem.

Hanka znal, jak jsme viděli, dva staročeské doklady pro tvar Češi: ze XIV. stol. v Alx. a z r. 1426 z písně ústecké. Jsou oba mylné. Ale Hankovi tyto doklady nestačily; chtěl míti tvar z pol. XIII. stol. A tu Dobrovský ukazoval »slavenisch« ie, t. j. staroslověnské, cyrilometodějské Česie, Češie. Hanka ta dvě ‚Češi‘ pokládal za tvar pozdější, zúžený; také on znal bratřie — bratří, črtie — črtí atd., a proto domněle chybný tvar pozdější opravil. Tak vzniklo toto -e, jež z anachronismu Češi vytvořilo barbarismus Češie.

Jediné písmenko! A přec, jak pevně spojuje RK. s Václavem Hankou! A chápeme také, proč toto Češie vkládal do Dalimila, když ho »v nejdávnější čtení navrátil«. Nebyla to neznalost tvarů staročeských, nýbrž vědomá oprava a archaisace.

Ostatně, takové jediné písmenko, prozrazující autora, není r. 1816—1817 jediné. Máme ještě jedno, zrovna tak zrádné. Je to písmenko h slova Vhltava, jehož je dvakrát užito v předchůdkyni Jaroslava, v Písni vyšehradské. Vltava totiž byla svým jménem r. 1541 Václ. Hájkovi z Libočan málo jasná; spojil ji se slovesem hltati a utvořil tedy tvar Vhltava. Je to tvar čistě a výhradně hájkovský; ježto však mladí vlastenci mínili, že Hájek dochoval básně z doby pohanské (má snad takové skutečně, ale jsou to pozdní falsa), přejali z něho i jméno Vhltava do básně, jež prý pocházela ze XIII. století! Tato chyba byla ovšem mnohem hrubší nežli -e přidané k Češi; také falsace Písně vyš. byla mnohem dříve objevena, a jedním z hlavních důvodů bylo to nepatrné a přec tak výmluvné písmenko h, jež ji svazovalo s Hájkem z Libočan!

---

[1] Je zajímavé, že na př. Ertl na uvedeném místě praví doslova: »Jména národů a kmenů jednoslabičná mívají zpravidla koncovku -ové, na př. Řekové, Sasové... Čechové...«, jako mistři r. 1602.

[2] Věděl to ostatně již Dobrovský; r. 1818 v své Gesch. d. böhm. Sprache, 300-301, praví jasně »es mag schon einige Veränderungen durch frühere Abschreiber erlitten haben«.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 10, s. 289-295

Předchozí Vybízeti zboží

Následující František Oberpfalcer: Přechylování jmen příponou -ice, II.