Časopis Naše řeč
en cz

Kolísati se

Jiří Haller

[Articles]

(pdf)

-

V třetím dílu Jiráskova románu Mezi proudy (SS. 8, 1907, str. 263) takto rozmlouvá doktor Osvětlo s Janem Ohnivcem: »Ah, toť se ví, a to největší (t. péči má podle krále Zikmunda mít král Václav o říši německou), aby ji zachoval pro toho frejovného Uhra, aby ho učinil svým vikářem v říši!« zvolal doktor Osvětlo nevolně, a dodal: »A co král?« »Váhá, kolísá. Ale hučí jich tolik do něho, a pak by rád stavil zmatky v církvi. — —« Jirásek tu jako ve všech svých historických románech a povídkách přizpůsobuje řeč jednajících osob mluvě doby, v níž žily (viz o tom podrobný výklad B. Havránka ve sborníku Alois Jirásek, vydaném J. Ottou v Praze 1921, str. 348—361). Sotva však tušil, že se dopouští jazykového anachronismu, když vkládal Janu Ohnivcovi do úst sloveso kolísati. Všechny známky totiž ukazují k tomu, že tohoto slovesa v starším českém jazyce nebývalo, a to nejen v době Václava IV. a před ní, nýbrž ani v několika stoletích následujících. Nemáme aspoň pro ně z doby před r. 1800 dokladu, ačkoli za těch šest set let, v nichž můžeme sledovati historii českého jazyka podle písemných památek, bylo zajisté mnoho příležitosti užít ho.[1] Vždyť slovesa souznačná, [264]na př. kolébati se, potáceti se, koláceti se a pod., mají už od nejstarších dob hojnost dokladů. Ani lidová mluva v Čechách nezná slova kolísati (se); vyskytne-li se v ní dnes někde, třeba to jistě přičísti na vrub knih a novin. Z toho ze všeho soudíme, že se sloveso kolísati (se) dostalo do spisovné češtiny teprve v době nové, a to z prostředí cizího.

Na území českého jazyka znají sloveso kolísati toliko nářečí moravská (Bartoš, Dial. slov. mor. 151) a slovenská (Kálal, Slc. slov. 251). Zaznamenal je už r. 1820 Palkovič v svém česko-německo-latinském slovníku (na str. 575) s významem 1. bewegen, motitare, 2. wiegen, agitare in cunis a označil je výslovně jako výraz slovenský. V něm.-čes. slovníku Dobrovského nenacházíme pod příslušnými hesly slovesa kolísati vůbec, toliko substantivum kolíska s. v. Wiege, zase s poznámkou, že je to výraz slovenský. Teprve Jungmannův slovník zná sloveso kolísati z české literatury. Nejstarší z dokladů, které zaznamenává, je z díla Vojtěcha Sedláčka Základové přírodnictví aneb fyziky a matematiky potažené, neboli smíšené, jehož první díl vyšel r. 1825 v Praze (»Při strojích užívá se jistého se přemítajícího [se kolísajícího] na hřídeli kola«, 1. dílu str. 98). Slovesa kolísati se užívá Sedláček v tomto díle velmi často, zpravidla o pohybu kyvadlovém, tedy s významem »kývati se, houpati se«, na př.: Francouzský hvězdář Richerius vzav (s) sebou kývadlo z Paříže ku Kayen blíž rovníka, musil je o 1¼ čárky neb o 352 částku zmenšiti, aby se ve vteřinách kolísalo I.131. — Takovým způsobem nalezeno bylo, že dýlka kývadla, jenž v teřině (sic!) jednou se kolisá, drží v sobě ve Vídni 452.379 čárek míry vídeňské I.133, atd. Časté je tu též podstatné jméno slovesné kolísání, na př.: Časové kolísání (t. kyvadla) stojí k sobě řádně jako kořeny čtverečné z dýlek I.129, a také dokonavý tvar kolísnutí, dnes už neužívaný: Takovéto vystoupení a sestoupení (pohybujícího se kyvadla) ouhrnkem vzaté slove kolísnutí (oscillatio), jediné vyběhnutí a nebo jediné sběhnutí slove půlkolísnutí I.129. V poznamenání neznámějších slov I.234 se pak uvádí: kolysání, das Schwingen; kolysnutí, eine Schwingung. Také v obsahu jsou tato slova psána s y (»kolem se kolysajícím«).

To jsou nejstarší dosud známé doklady slovesa kolísati. Odkud se dostaly do díla psaného česky, nedovedu říci s naprostou jistotou, ale možnost je toliko dvojí: buďto je znal Sedláček nebo některý z jeho pomahačů ze slovníku Palkovičova, a potom by to tedy byl slovakismus; anebo je pře[265]jal z polštiny.[2] Druhá možnost se zdá pravděpodobnější jednak proto, že tehdejší škola vědecká s Jos. Jungmannem a J. S. Preslem v čele hojně čerpala nové výrazy z jazyka polského, jednak i proto, že si tak nejlépe vysvětlíme tvrdé y, které v tomto slovese místy nalézáme u Sedláčka a ještě později u jiných spisovatelů, a stejně také krátké i, které se rovněž občas v nejstarších českých dokladech vyskytuje.[3] Polský výraz zní kołysać, kołychać (podobný je také útvar ruský) a význam je »kolébati«, na př. kołysać dziecię, i »pohybovati, kývati« a pod. Tvrdé y je v tomto slovese patrně původní a bývalo snad také v slovenštině. Avšak první zápisy slovenského znění pocházejí z doby, kdy se už y a i ve výslovnosti nerozlišovalo, a slovenské í místo původnějšího snad y (ý) v tomto slovese by bylo lze tedy vysvětliti jako prostou odchylku pravopisnou.[4] Že tu třeba pomýšleti na pramen polský, ukazuje i další doklad slovesa kolísati. Užil ho o rok později (1826) Čelakovský v překladu Panny jezerní od W. Scotta (v Tomsově Poutníku slovanském 1; knižně vyšel překlad Čelakovského r. 1828). Čelakovský poznal toto dílo Scottovo v polském překladu K. Sienkiewicze a jistě tohoto překladu při své práci užíval, jak svědčí i to, že překládal prózou jako jeho polský vzor (srov. [266]J. Jakubec, Dějiny lit. české, 2. vyd., II, 553). Slovesa kolísati užil několikrát, na př.: Vyskvěje odvaha (lovcova) smělým čelem; tudíž (= ihned) se však zardívá nad prázdným poleknutím, spatřiv příčinu hřmotu, nahý meč na podlaze, vysmeknutý z pošvy, kolýsající se na parůžkách jeleních 1826 Poutník slov. 1, 90. — Píše tedy také sloveso kolísati s y, a tak i ve vydání knižním, na př.: Tam (na vrchu) nocuje kouzelník na pokraji srázu, vedlé něhož hřmící valí se proudové, tam kolýsán pode střemhlavým vodopádem... očekává tvých vidění 100. — Rukovět a příčka jeho (kříže) jest z tisových haluzí, jichž kmenové v Inch-Kalliachu kolýsají své stíny po hrobech 75. — Tu a tam nalézáme tento způsob psaní i později, na př.: Hle, jak kolýsají (lebky) výš a níže, jak zemi klopá jedna za druhou! 1834 Tomíček, Ples lebek (Č. včela 193a). — (Jarohněv) zdlouha kolysaje se vstupoval do výše 1843 Jan z Hvězdy, Jarohněv z Hr. 2, 91. — Já (autor) se držel za podušku drožek, ješto kolýsaly se jako v moři člun 1859 Tomíšek, Obrazy živ. 20b (v překladu z Turgeněva.[5] Jak vidět, drží se tu y, ý sporadicky dosti dlouho; ale mnohem četnější jsou už v této době doklady s í.

V tom, že se časem ustaluje v slovese kolísati i měkké, můžeme vidět už vliv slovenského způsobu psaní, jejž zavedl Palkovič a po něm šířili spisovatelé slovenského původu. Kollár píše na př. r. 1832 v svém Výkladu 377: Houpačka jináče kolísačka slovenské mládeži oblíbená hra, zvláště při dělání v humně nových holomnic z hlíny, která aby se dobře ubila a utlačila, bývá řetěz o břevno na tak řečeném vodře (podlaha nad holomnicí) uvázán a mládež z celé vesnice shromážděná na tom řetěze se kolíše čili houpá. — A tak i jinde, na př.: (Otec netrestal chlapce pro lež, krádež a pod., neboť k tomu neměl příčiny), ale pro hraní na loptu neb jinou hru..., pro kolébání a kolísání se na řetěze, na břevně, na desce atd., tu hned skřipěl zubami, házel, co do ruky popadl 1863 Cestopis 2, 151.

Domnívám se tedy, že se sloveso kolísati dostalo do spisovné češtiny nejprve z prostředí polského, ale že hned v začátcích jmenovitě spisovatelé slovenského původu přispěli k tomu, aby se jeho polský pravopis přizpůsobil znění slovenskému. Odtud také nejsnáze pochopíme, proč se způsob psaní u tohoto slovesa s počátku kolísá i v dílech psaných [267]jinak pravopisem důsledným. Ale ať tak či onak, za jisté můžeme pokládati, že sloveso kolísati bylo do spisovné češtiny zavedeno uměle. Tato okolnost zanechala ovšem stopy i ve vývoji jeho významu a gramatické podoby.

S počátku převažuje v českém usu význam »kolébati se«, t. j. pohybovati se kolébavě, a jeho obměny »houpati se, kývati se«, tedy významy, které dnes u slovesa kolísati už nejsou běžné. Nepočítáme sem zřejmé citáty ze slovenštiny, na př. z Kollárových Nár. zpiev. (»a ja nebožátko kolíšem děťátko« I. 266) a citovaný už příklad z Výkladu, nebo z B. Němcové ([zemřelá matka] »chodívá v noci dítě svoje kolísať« 1859 ČČM., Obr. ze živ. slov., Sp. 10, 268) a j. Avšak četné jiné příklady ukazují, že se takto slovesu kolísati (se) v oné době v Čechách rozumělo, na př.: Tak plavci vidí se, kdy ke břehu přistal, žeť nejpevnější pod ním vždy se země kolísá 1841 Jungmann, Sp. 397 (překlad Goethova Hermana a Doroty), t. j. houpá se. — Jednotvárný pohled prostého okolí a mírné kolísání tiše jedoucí kolesy byly tak uspávavé, že jsem se mimovolně zapomněl v rozkoši sladkého ranního spánku 1843 Zap, Zrcadlo vých. Evr. II, 79. — Kde tomu vrboví nepřekáželo, viděla babička z okna, ačkoliv stavení nízko leželo a břeh řeky vysoký byl, kolísání se vln 1855 Němcová, Babička 236. — (Hájek) v mohutné pěsti nesa bič, povolným krokem vedle povozu se kolísal 1858 Němcová, Dobrý čl. (SS. 1906, 4, 201), atd. Také ve smyslu přeneseném, na př.: V duši jeho (vychovatele) kolísaly se jako na pružných větvích city nejrůznější 1845 Jan z Hvězdy, Drob. pov. 1, 103. — Ten bratr ukul zhoubu bratru svému; mne děcko náhodou jen ušetřil, marnou mne zrádnou těchou kolísaje 1854 J. V. Frič-Byron, Nevěsta z Ab. 35, atd. Tento význam se u slovesa kolísati (se) vyskytuje hustěji až do let sedmdesátých, tedy asi po dobu o něco delší než jedna lidská generace, béřeme-li léta třicátá za počátek vývoje. Potom však rychle řidne a jen jako výjimku nalézáme toto sloveso s významem »kývati se« tu a tam ještě později, na př. r. 1893 u Sv. Čecha: (X.) si představoval, jako by to kyvadlo kolísalo se přímo nad jeho hlavou, Druhý květ 6.

Význam »kolébati (dítě)«, který je v slovenštině nejčastější (také v složeninách, na př. ukolísať Kálal, Slc. slov. 741; hoc by v akej núdzi mala (matka) vykolísať synka »vychovati« M. Rázus, To je vojna!, báseň List, atd.), nebyl patrně u tohoto slovesa v češtině běžný ani v onom prvním období. Nalézáme jen rozličné obměny významu »pohybovati se ko[268]lébavě, kývati se« a pod. a při tom sloveso bývá obyčejně bez předmětu,[6] ať již akusativního či instrumentálního. Šel tedy významový vývoj tohoto slovesa v češtině už od počátku jen jedním směrem a časem se tato specialisující tendence projevila ještě zřetelněji v tom, že i širší význam pohybovati se kolébavě« zanikl a zbyl jenom význam, který má sloveso kolísati (se) dnes, t. »nejistě, nepevně se pohybovati n. státi, otřásati se, potáceti se, zmítati se« a pod. Nastalo tu tedy jisté zúžení významu (pohybovati se — nejistě se pohybovati), po významové stránce snadno pochopitelné. Aspoň jsou případy obdobného vývoje významového také u jiných sloves. Tak na př. sloveso kolébati se mělo už v staré češtině dvojí význam 1. kolébati se, 2. klátiti sebou, kolísati se (viz Slovník stč. 2, 78). Význam druhý se vyskytuje ještě v 19. stol., na př.: Teď otče!... kolébám se na okraji hlubiny hrozné — teď mi raďte...! 1821 Klicpera, Div. 4, 90. — Žalostně lomil opuštěný otec rukama, vida černou lodí při bledu měsíci nejistým proudem se kolíbati 1825 Dennice 181, A. Marek). — Poněvadž výslovnost právě za onoho času nestejně mezi ó a uo, ú a au, ie a í, ý a ay, ey se kolébala, podrželo se pro důslednost všudy pronešení starší Hanka roku 1840 v předml. k Stč. bibliotéce, č. 1, str. X. — Celý dům se větrem kolíbá 1862 Mácha (1907 SS. 2, 140). Také sloveso kolotati se, koláceti se může být příkladem podobné změny významové. Původně snad znamenalo »klátiti sebou, motati se« a pod. (Berneker v svém slovníku je spojuje se slovesem klátiti), ale v staré češtině už mělo zpravidla význam »motati se, plésti se ve snách nebo jako ve snách«, na př.: Ač co kdy chci málo podřiemati, o červeném nosu bude mi sě kolotati DalC. 54 (srov. Slovník stč. 2, 85, 76). V době novější pak mívalo také význam »kolísati se«, na př.: I kráčela Milada volným a slabým krokem, takměř větrem co stín se kolotajíc 1825 F. B. Tomsa, Rom. pov. 33. — Mysl jeho (Jiřího) v nejistotě kolotajíc, hned tamo, hned onamo, jak právě buď vášeň buď čistější cit převažoval, se klonila 1837 Bibliotéka záb. čtení 6, 54. — Máme-li se (Čechové) kolotati mezi dvojím pravopisem 1843 Šafařík v ČČM. 17, 9, a tak často. — [269]Jiná taková paralela významová je v slovese houpati se, zhoupnouti se, které mívá v pražském slangu také význam (za)potáceti se, (za)kolísati se; mluvívá se o tom, že se něčí obchod houpe, t. j. kolísá se, je nepevný, a pod., nebo že se zhoupl, t. j. udělal úpadek.

Užší význam »nejistě se pohybovati« a pod se vyskytuje u slovesa kolísati (se) hned po jeho přejetí, na př.: Otec však nemoha se na tuto povětrnou jízdu dívati, obrátil se zády ke mně, aby mne neviděl kolísajícího se sem tam po skalinách příkrých 1832 Rozličnosti, č. 22, 7. Dokladů pak stále přibývá takřka rovnoměrně s ubýváním významu »kolébati se« a po r. 1870 význam »nejistě se pohybovatk a pod. má už úplnou převahu. Uvedeme několik příkladů v časovém pořádku: Mostnice, na niž ledové kry zhurta dorážely, notně se kolysala 1853 Rittersberg, Spisy 2, 74. — Náhle vstali někteří z nejbujnějších (hostů) od stolu, chopili se sedadla, na kterémž Franc seděl, a vyzdvihli je i s Francem na stůl. Všeobecný výskot pozdravil France ve výšce se kolísajícího 1864 Neruda, Arab. 46. — I v přeneseném smyslu se tohoto slovesa užívá už v tomto prvním období vývoje, na př.: Jazyk našeho věku posud nepřestal kolísati mezi dvěma krajnostmi, totiž mezi přílišným přidržováním se starého, kteréž k neohebnosti vede, a mezi pohrdáním čili vlastně neznáním jeho 1855 Obzor 298. — Přečastými bolestmi a protivenstvími rovněž jako oudy v životě matčině sevřeni a sklíčeni jsme, že se sotva pohybujem a sem tam kolísáme. Melichar, Mudr. pov. a bás. 52. — Náhle však počalo se celé to podniknutí (časopis) kolísati, čísla vycházela v mnohem delších než určených lhůtách 1859 Obrazy živ. 361. — Ale dosud stál (Vítek), kolísaje se mezi očekáváním a nevysvětlitelnou bázní 1865 Jahn, Herloš, Svět 490. — Výstřednosti tu a tam Tábory páchané vítanými byly jim (pánům) strašáky pro lidi kolísati se počínající 1870 B. Janda, Anna Měst. 100, atd.

Z tohoto vývojového schematu zvláště zřetelně vystupuje dvojice sloves kolébati se a kolísati se a jejich vzájemné vztahy. Hned v tom, že se ve spisovné češtině neujal u slovesa kolísati význam »kolébati (dítě)«, možno viděti působení slovesa kolébati; bylo totiž samo právě v tomto významu dávno a obecně vžité, a taková slova se zpravidla v normálním jazykovém vývoji drží proti neologismům pevně. Avšak kromě tohoto významového odstínu byla po jistou dobu obě tato slovesa souznačná, neboť se jimi bez rozdílu mohla vyjadřovati představa »houpati se, kývati se« i »ne[270]jistě se pohybovati« a pod. Další vývoj je zase od sebe oddálil, a to tak, že širší význam »houpati se« a pod. zůstal slovesu kolébati se, kdežto sloveso kolísati (se) podrželo jen zúžený význam »nejistě se pohybovati« a pod. Celý ten vývoj významový byl velmi krátký: trval jenom asi padesát let. Je tak přímý, že se zdá, jako by byl účelně směřoval k tomu, aby oddělil od sebe významy, jejichž spojení v jednom slovese bývalo někdy příčinou významové neurčitosti, t. »pohybovati se« a »pohybovati se nejistě«. Výsledek všech těch proměn pak je, že bývalá synonyma kolébati se a kolísati se dnes už synonymy nejsou.

Významové změny, kterými sloveso kolísati (se) prošlo na půdě českého jazyka, vysvětlují také, proč ztrácí svůj reflexivní komponent se. Viděli jsme, že hned v prvním období vývoje byla vazba s předmětem u tohoto slovesa velmi řídká. Už od samého počátku se usus soustřeďoval na významy, které předmětu nevyžadují a které jindy bývají vyjadřovány slovesy podmětnými, na př. vrávorati, váhati a pod. Tak znenáhla dostávalo sloveso kolísati ráz slovesa podmětného a zvratné zájmeno se se u něho potom stávalo nadbytečným, neboť k vyjádření významové funkce ho nebylo třeba. Proto nacházíme doklady bez se už velmi brzy (srov. doklad z r. 1834 na str. 266 a z r. 1855 na str. 269) a je jich čím dál tím víc. Od r. 1870, tedy od doby, kdy významový vývoj slovesa kolísati (se) dospěl k stadiu, v kterém je vidíme dnes, jsou případy bez se stejně časté jako doklady formy zvratné.[7] Avšak nelze z nich poznati, že by se byl i po té stránce význam rozštěpil, jak naznačoval K. Erban v Naší době 38, 1931, 223, že by totiž tvar se zvratným zájmenem se měl význam hmotný, kdežto tvar bez reflexivního komponentu význam přenesený. Obě formy se drží vedle sebe, jsou asi stejně časté a užívá se jich volně s významem úplně stejným od počátku až podnes. Ukážeme to zase na několika příkladech.

Zvratný tvar se zachovával důsledně jen v prvních letech, kdy patrně vědomí o vlastním významu nově přejatého slova bylo ještě živé. Ale přece jen se drží vedle formy bez se až podnes pevně, a to ve významu hmotném i přeneseném, na př.: Pode mnou loď se kolísá divě po vodních oří bělavé [271]hřívě 1874 Čech, Básně 9. — (Žena) kolísá se — padá t. 114. — Však náhle přítel poznovu se ozval: »Co to? Přístroj náš se kolísá... Pozbyli jsme patrně rovnováhy... klesáme...« 1878 Arbes, Romanetta 1, 348. — V těchto dveřích zakolísala se nepoměrně vysoká mužská postava 1880 Čech, Povídky 3, 55. — Spíš, hněve boží? Nikoli! Tvým dechem se kolísá věž obrů v zachvění 1891 Vrchlický, Verdaguer, Atlantis 99. — Mohutné tělo (Šustovo) se kolísá jak doubec ve větrné bouři 1898 Neruda, Sp. 12, 437. — (Poldi) se kolísal jako opilci, kteří si domlouvají, aby nevrávorali 1902 Kronbauer, Řina 320. — Ruce se mu (řediteli) rozchvěly, postava se zakolísala 1913 Herrmann, Burlesky 76. — Takto se kolísal (Vojtěch) v ustavičné nejistotě stran svého pobytu u Horských 1870 Hálek, Tři pov. (Sp. 1916, 4, 140). — (Jungmann) co do pravopisu dlouho kolísal se 1873 Zelený, Živ. Jos. Jungm. 210. — Rozpakoval se (Dobrovský), kolísal se v nejistotách 1883 Šmilovský, Sp. 3, 152. — Vilém Rohrbek jen na chvíli váhal a se kolísal 1886 Jirásek, V cizích sl. 64. — Dostala (paní) horečku a mnoho týdnů kolísala se mezi životem a smrtí 1892 Herites Bez chl. 67. — To jsou tvé (Boleslavovy) rozkazy? Za chvíli odvoláš je. Tvá vůle zviklá se, jako se kolísala, než jsem tě pohnula, abys vlády uchopil se 1912 Langer, Sv. Václav 102. — Poněvadž dnes se kolísá celý svět a celá společnost, je i zde (v jazyce) zmatek a chaos

F. X. Šalda, Zápisník IV, 1931, 118. — Pokládala bych si za hřích, kdybych ti zamlčela, že jsem už často se kolísala 1932 K. Nový, Tváří v tvář 256, atd. —

Kontinuita zvratného tvaru slovesa kolísati se je tedy nepochybná až po samý dnešek; malý výběr příkladů, kterými jsem ji jen naznačil, by se dal rozmnožiti mnohonásobně, a to i z poslední doby. Ale neméně hojně se užívá v obojím významu i slovesa bez zvratného komponentu, na př.: Loď... vrávorá a kolísá 1870 Ehrenberger, Listy 13. — Zvolna jako měsíc bílý kolísajíc, bleskotajíc příšerná se noří ryba 1872 Sládek-Longfellow, Pís. o Hiaw. 87. — Každým druhým či třetím krokem kolísá (Rudolf II.); musilť se silně o hůl opírati 1885 Třebízský (Sp. 1915, 4, 231). — Děs dívku jal, člun kolísal, však smál se gondolér 1901 Vrchlický, Z niv 2, 243. — Teprve za chvíli řada (vojáků) zakolísala 1913 Mužík, Tichá dram. 91. — Chvěješ se, nebeský tyrane, v rukou, zbrocených krví, ukrutné tvé žezlo kolísá? 1916 Theer, Faethón 41. — Zdálo se mu (Arturovi), že trochu kolísá (v chůzi) 1921 Herrmann, Artur 148. — Hlouček příbuzných a známých [272]zesnulé zakolísal kolem tabulky A. Mencak v Čes. slově 5/11 1931. — Dnes odpoledne kroužilo nad jezerem... letadlo, které náhle zakolísalo a zřítilo se střemhlav na hladinu jezera LN. 19/5 1932. — Auto začalo kolísati Čes. slovo 6/10 1931. — (Plato) kolísá mezi formalismem a materialismem 1870 J. Durdík, Fil. novov. 111. — Člověk, jenž má zdravý rozum, dobrou a snažnou vůli..., nekolísá nikdy 1872 Šmilovský, Kmotr Roz. 123. — Život můj již počne kolísati jak drobný člunek v bouři na vodách 1885 F. X. Svoboda, Básně 59. — (Desítiletí), o které palaeografové kolísají Gebauer v Athenaeu VI, 1888, 19. — Již nemohl (Petr) snésti toho stálého sužování a matčiných slzí, toho vyčítání, hanění a křiků, že začal kolísati 1889 Herben, Do třetího 419. — Druhý den se odhodlal a zase kolísal 1895 Svobodová, Na písč. půdě 165. — Na ustanovení mužovo ty řeči (dcer) měly nenáhlý účinek. Začal kolísati, uvažovat 1900 Herites, Vlny živ. 206. — V posledních dnech kolísala temperatura mezi pěti a sedmi pod nulou 1902 Herrmann, Ztřešt. hist. 302. — A tak kolísal Kristián mezi úzkostí a nadějí 1904 Dyk, Krysař 16. — Kolísal (Myslíkovský) mezi třemi ženštinami a přes tu chvíli byl pozýván za smírčího soudce 1918 Herrmann, Vdavky 236. — Vážila (Berta), kolísala 1926 Stašek, Uprchlík 105. — Tehdy trpěl (Boura), když (jeho myšlenky) kolísaly 1917 K. Čapek, Boží muka 118 (ve vyd. z r. 1927 str. 87). — Ceny kolísaly při každé optimistické zprávě Čes. slovo 1/9 1931, atd.

Že se mezi zvratným a nezvratným tvarem slovesa kolísati významový rozdíl necítí, ukazuje konečně i to, že týž spisovatel užívá obou forem s týmž významem, na př.: Sklouzlť se (Tkanička) nehorázně na půdě od deště rozmočené a jel kus svahem dolů jako po ledě, kolísaje se a rukama třepaje, až posléze pozbyv rovnováhy natáhl se na břicho tak znamenitě, že mu pavoukovité nohy jeho vysoko se vymrštily 1891 Jirásek, Mezi proudy 3. (Sp. 1907, 8, 25). — Martin Tkanička stál s nimi (společníky) v kupce, drže v pravici hořící lucernu. Třásla se, kolísala, jak student sebou pohyboval t. 141. — Chytaje se zahrádek, aby nepadl, protože mu nohy klouzaly po oslzlém chodníku, kolísal se (opilý sedlák) domů 1889 Herben, Do třetího 398. — Hned šplhá (pošta) do vrchu, hned kolísá a poskakuje křečovitě dolů 1889 Herben, Mor. obr. 223. — (Kolem Koziny) zmítalo se živé klubko útočníků a vířila směsice výkřiků, klení. Již, již se Kozina kolísal 1886 Jirásek, Psohlavci (Sp. 1912, 21, 43). — Nepřátelský houf, na [273]který (bratříci) uhodili a který již kolísal ustupuje, pojednou se zastavil 1909 Jirásek, Bratrstvo 3. (Sp. 35, 138). — Poranění jeho (Svobodovo) bylo velmi těžké, mnoho neděl kolísal se mezi životem a smrtí 1895 Klostermann, Za štěstím 403. — Což je (Lucilie) navždy odsouzena kolísati mezi zašlapanou minulostí a nejistou budoucností? 1897 Klostermann, Skláři 223. — Zakolísal (Jaromír), jako kdyby byl raněn 1932 K. Nový, Tváří v tvář 246. — Chtěl (Jaromír) jíti dál, zakolísal se, byl by snad padl t. 279, atd.

Stav, v kterém dnes sloveso kolísati (se) zastihujeme, dosvědčuje najisto, že tvar zvratný je u něho dosud živý. Avšak nelze se stavět v cestu vývoji bezmála stoletému a předpisovati jen tento tvar, když vedle něho stejně pevné místo má i forma bez zájmena zvratného a když už dnes můžeme tušiti, že jednou snad bude opuštěn docela. Není správné dávati přednost tvaru zvratnému proto, že kolísati se = kolébati se, jak činily dosud téměř všechny naše brusy a podle nich i Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká 2, 239 a Naše řeč. Viděli jsme, že slovesa kolébati a kolísati už před šedesáti lety přestala být synonymy a že význam »kolébati« nebyl v českém slovese kolísati nikdy plně obsažen. Sloveso kolísati (se) má dnes svůj vlastní, specifický význam a z něho vyplynuly i proměny jeho tvaru. Dnes náleží plně do kategorie sloves, kterou popsal a vyložil B. Havránek ve spise Genera verbi v slov. jazycích (1928) I, 1, 131 v § 103, t. j. sloves reflexivních vyskýtajících se současně ve formě nereflexivní s funkcí podmětnou. Jistá zvláštnost je toliko v tom, že takovéto dvojice slovesné vycházejí zpravidla od podoby nereflexivní a zvratný komponent bývá teprve sekundární (vejíti: vejíti se a pod., viz též NŘ. 14, 1930, 199n.), kdežto u slovesa kolísati (se) je tomu obráceně: sekundární je tvar nezvratný.

[1] Z r. 1647 je doloženo v dopisu Zuzany Černínové z Harasova (vyd. F. Dvorský 1886, str. 137) příd. jméno kolesavý (»Svou Turkyni taky již před 2 nedělmi jsem vdala, než Ty přijdeš, všecko se to rozevdá a ožení, jakož Tvůj kolesavý Jan taky by se sadil k Barboře, jak u mé nejmilejší Bětušky byla, ale tať láska není než pro vytažení obojku«), ale jeho význam nelze přesně určiti; sotva by bylo možné spojovati je s nč. kolísati.

[2] O nových výrazech, jichž užil v svém díle, praví Sedláček v předmluvě: »Co se dotýče užitých zde nových nebo neznámějších slov, nezbývá mi nic jiného říci, než co jsem již v měřictví svém pověděl. Nelenoval jsem se u všelikých umělců, řemeslníků a dělníků, jako v mlýnech, dílnách atd. vůbec známá a potřebná slovce sbírati; jiných učených literatorů českých se potazovati, a jako v geometrii, tak i nyní v tomto přírodnictví veliký díl náležitých a důkladných názvů přijal jsem od nebožtíka pana Jozefa Kauble, profesora v Litoměřicích, pak od důstojného pana rektora a kanovníka královéhradeckého Jana Teuchla (viz Dobroslav Zieglerův, sv. II, díl III, str. 97), od vysoce učeného pana doktora a profesora Jana Svatopluka Presla, od vysoce učeného pana doktora filosofie a cís. král. humanitétního profesora v Praze Jozefa Jungmana, výborného českého filologa, jemuž i z hlazení a z vybroušení češtiny děkuji.«

[3] Také v dokladu, který cituje Jungmann ze Sedláčka, je v textu psáno »se kolisajícího«, nikoli »kolí-«, jak přepisuje Jungmann.

[4] Možnost, že je v slovenském a moravském kolísati í od původu, nelze ovšem vylučovati naprosto. Bartoš v svém Dial. slov. mor. zapsal toto sloveso s í na př. i z nář. hrozenkovského, v kterém se slabiky li a ły rozlišují. Ale to je věc pro naše thema podřadná a nedá se rozřešiti najisto, dokud nebude přesnějších zpráv o tomto slovese z nářečí, která dosud ve výslovnosti zachovala rozdíl i a y. — P. J. Šafařík v rozpravě O přetvořování hrdelných souhlásek, uveřejněné po prvé r. 1847 (otištěna je v 3. sv. jeho spisů z r. 1865, str. 541 n.), píše toto sloveso s ý (»slc. kolýsať«, l. c. 551), patrně podle znění ruského, maloruského a polského, které cituje spolu.

[5] Valná část dokladů uváděných v tomto článku je vybrána z materiálu sebraného kanceláří Slovníku jazyka českého.

[6] Na vazbu kolísati něčím, která bývá v slovenštině i v polštině (srov. sloven. víchor... celým hájom rozkolíše Štúr, Sp. I, 59 [z výpisků prof. J. Zubatého]; pol. wiatr kołysze statkiem), mám jediný doklad, a to ze spisovatelů moravského původu: Vlny obilí... kolísaly sem a tam zažlucenými svými jazýčky 1897 Mrštíkové, Bavl. ženy 104. Ertl v NŘ. 10, 1926, 280 nazývá výraz »vítr kolísal lodicí« museálním archaismem.

[7] Ztráta komponentu se u slovesa kolísati se vysvětlovala působením německého slovesa schwanken, srov. na př. Gebauer-Ertl 2, 239 a NŘ. 9, 1925, 179. Tento vliv německý je možný, ale všechny proměny u slovesa kolísati (se) lze zcela dobře vyložit také bez něho.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 9, pp. 263-273

Previous František Oberpfalcer: Přechylování jmen příponou -ice, I.

Next Karel Erban: Píšeme správně křestní jména cizinců?