Namšíti, namšívati

[Drobnosti]

(pdf)

-

K našemu článku v 1. a 2. č. nám poslal p. K. Vaněk, ř. měšť. šk. v Kovářově u Milévska, zajímavou zprávu, že slova namšíti, namšívati, namšívání posud žijí v jeho rodišti, Klikově u Třeboně, blízko hranic (mívali poštu v Schwarzbachu v D. Rakousích), a jsou tam zcela obvyklá zase v řemesle hrnčířském (je tam hrnčíren několik). Říká se na př. »nádobí dobře namšívaný; platí málo za namšívání; umí dobře namšívat«. Dok. sloveso namšít (s dlouhým í, jako na př. pokřtíti, uctíti, vymstíti [71]se v. pomstiti se) má jen pův. tvary podle 4. tř. (namším, rozk. zp. namši nebo také namšij, namšený, na př. »chcou to mít namšený«); Douchových tvarů namšiju, namšitý p. řed. tam nikdy neslyšel, ani podst. jm. námech. Namšívá se tak, že se hrnek obalený slamou, v které je hodně trávy (hrnčířští mistři k tomu takovou slámu schválně kupují), vloží do nádoby větší; tedy docela, jak se namšívalo na Mníšecku (mechu je v tamní krajině dosti, ale k této práci se ho již neužívá). — Toto opravdu neočekávané potvrzení Douchovy zprávy, přišlé z krajiny tak vzdálené, budí domněnku, že slova ta a jim podobná žijí snad ještě i jinde, kde hrnčířství tak nezaniklo jako v středních Čechách, a byli bychom vděčni za zprávy o nich (jako i na př. o slově mšení a jiných slovech podobných).

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 3, s. 70-71

Předchozí Stovka běžných chyb proti Naší řeči

Následující Příští