Jen žádné -ání!

Josef Brambora

[Články]

(pdf)

-

Odpor, který se v letech sedmdesátých projevil teoreticky proti přílišnému užívání podstatných jmen slovesných na ujmu konkretnějšího a názornějšího vyjadřování slovesného, zvrhl se v letech pozdějších u některých brusičů v jakousi idiosynkrasii proti podstatným jménům tvaru volání. Zapomnělo se na vlastní a původní smysl oné reakce, jistě zdravé se stanoviska slohového, a podstatná jména slovesná tvaru volání nahrazovala se stůj co stůj třeba zase jinými podstatnými jmény slovesnými, jen když to nebyla zrovna ta nenáviděná -ání. Jako všechny reformy prováděné přímou čarou, zabíhalo i toto herodesovské vraždění podst. jmen na -ání a p. v násilnosti a strojenosti. Přípona -ba, která už odumřela světu, byla vzkříšena k novému životu a vyráběna takřka do zásoby nová podst. jména jako léčba, učba, dělba, držba a p. Vedle nich, podle návodu, který dal už matiční Brus z r. 1877, největší obliby došlo tvoření náhradných podst. jmen slovesných podle vzoru chov (m. chování), kot (m. kácení), lom (m. lámání) a p., jejichž starožitnost domněle zaručoval zejména RKZ.; při tom se arci zapomínalo, že si už starý jazyk, zachovaný v památkách přesných a nepochybných, vytvořil namnoze mezi oběma druhy těchto podst. jmen slovesných zjevné rozdíly významové.

Dnes už sice mluvnice rehabilitovala podst. jména slovesná tvaru volání v mezích, které jim dala praxe jazyková, ale šablona, jednou do spisovné řeči zavedená, ujala se až příliš pevně v knižním jazyce, a tak jsme dosud přes tu chvíli svědky narození některého takového podst. jména tvaru kot, učba a p., byť znělo sebe nepřirozeněji a byť ho bylo užito třebas i proti snaze vyjadřovati se raději slovesně než výrazem jmenným. Doklady se najdou v novinách, v denních zprávách i v článcích úvodních, ale také v kritikách, essayích i spisech vědeckých. Z bohaté zásoby dokladů, které jsem nasbíral, uvedu aspoň některé.

Místo zcela běžného slova vyučování užívá se již dlouho, zvláště v úřední terminologii, slov výuka nebo učba (na př. u Wintra, [35]Život a učení na školách partikulárních na str. 528 a 665; u Šafránka, Za českou osvětou str. 63, 72, 103, 112, 113), ale v příloze »Nár. listů«, věnované Roudnici [27. VI. 1925], jsem četl: »…prof. Rud. Pros, známý propagátor nových cest v učtbě (!) kreslení…«. Místo slova provinění mívá Winter slovo provina (»o jichž provinách v pamětech není nic psáno«, Život, str. 514); W. neříká »bratrská škola nezahynula trvale«, nýbrž »někde záhyn bratrské školy nebyl trvalý« (str. 71, nebo podobně na str. 29: »byly však proměn či záhynu škol ještě jiné příčiny«), a dokonce nejen slovo zanedbávání, nýbrž i nedbalost nahrazuje slovy zanedba a nedba (na str. 449: »mistři universitní snažili se zanedbu školy předcházeti návrhem…«, na str 603: »…kurníkem se neustále hrozilo za takovou nedbu a nevážnost« a v obsahu: …nestálost škol 29, nedba o ně 31…).

Dříve se říkalo prostě, že se něco někde vyskytuje, teď, že něco má »výskyt«. A. Vyskočil v ČMKČ. 1916, 185 napsal »Dvojí výskyt této bílé představy vyvolá i dvojí protivu«. J. Zavřel v referátu o Breindlových »Studiích o plasmodiích« (NV. roč. VIII, str. 76) píše jednou: »…jen u Plasmodium bimaculatum vyskytuje se také…«, na jiném místě však: »…jeho výskyt je však omezen jen na nejmladší stadia…«.

Jiné příklady: »Historický prozkum 18. století u nás stále je spíše předmětem zbožných přání než vyplňovaným programem« (J. Dostál, ČČH. XXXIII, seš. 1). »Byl to jakýsi výchov obecenstva k šetření veřejného majetku, jenž krásou a užitečností svou prospívá každému. Žel, že tento výchov zdá se pokračovati příliš zvolna…« (Hlídka 1919, str. 353). Podobné slovo je i oslov (m. oslovení), které uvedla NŘ. 2, 80 z básní Střížovského. »V tom jméně (t. Terezy Novákové) je obsaženo mnohem více (t. než u Jiráska) bouřné touhy po nejvyšších vrcholech ženských činů a ženského výzpytu« (jv., Četba na prázdniny, Čes. slovo 28. VII. 1927). »Nějaký krákoravý hluk jako by vás tu (t. v Perugii) stále znepokojoval. V docela odlehlé, kostrbaté uličce: krákor linií, ostrých a páchnoucích stínů, křiklavých barev a železné nevlídnosti« (Zdeněk Kalista, Třetí italská cesta, Lumír 54, str. 7?). Slovo »krákor« samo o sobě jest snad ještě zajímavější než oba krásné případy synestesie: páchnoucí stíny a krákorání linií.

V proslulém svém článku »Tvář se zavřenýma očima« vyjádřil autor (Gamma) takto své rozhořčení: »Všecky ty mravní provaly, hniloby, vředy, které zjevily se na hrůzu v našem národním životě…« (České slovo 19. IV. 27). V »Přítomnosti« (II, str. 409) referoval Dr. J. Kabelík v »Anketě o potratech«: »…ale věc je ještě horší. Zábranou potratu velmi, velmi často způsobíme daleko [36]horší zlo dítěti samému…«. Zabraňují-li lékaři potratu, způsobují jistě často zlo samému dítěti, ale činí-li to »zábranou«, zcela jistě způsobují zlo samé naší mateřštině.

Několik novinářských lokálek: »Celkový dojem Klementina bude nejen zcela nový, ale ve své jednotnosti i mnohem vzdušnější a veselejší, než až dosud vždycky býval, k čemuž zcela nepochybně přispěje také nová výdlažba« (čch., Lidové noviny 19. IV. 27). Tři titulky z »Národní politiky«: Ženy a kuřba. Jak jest tomu se zábořem tepelského panství? Drzý přepad na nádražní poštu (NP., 4. IX. 24). »Přepadení pošty« znělo lokálkáři příliš všedně, proto přišel hned se dvěma novinkami: nestačil mu »přepad«, nýbrž musil být proveden »na poštu«. Starším novinářům přepadávaly jen služebné dívky nešťastnou náhodou nebo neopatrností s oken čtvrtého poschodí na dvůr nebo do světlíku. I tu naše noviny pokračují.

»…Dosavadní provisorní připojení na stávající kolej modřanské dráhy při denním přístavu až 100 vagonů nebude pro delší dobu udržitelným« (Národní listy, 23. VII. 27). Přístav se stem lodí si dovedu představit, ale přístav sta vagónů? Dosud existovalo slovo »výšin« jen v českém překladu pojmu »anakolut«: výšin z vazby; ve Venkově (17. IX. 25) jsem se však dočetl, že »neznámý zlosyn položil na koleje těžký, dubový pražec, jímž chtěl způsobiti výšin vlaku«.

7. března 1924 slavil pan president své 74. narozeniny, podle »Národní politiky« se však narodil: »K narození pana presidenta zaslali vřelé gratulační projevy: králové italský a belgický« (NP., 8. III. 24). Měli proč gratulovat, jinde jen »poeta nascitur«, u nás i »praesidens«. Mimochodem připomínám, že se pan president Masaryk v těchto dobách nejen narodil, nýbrž i umřel. »Tribuna«, referujíc o třetím valném sjezdu čsl. národní demokracie, napsala mimo jiné též: »…poslanec dr. Kramář věnoval vřelou posmrtnou vzpomínku Masarykovi…«. Škoda, že si toho nevšiml nějaký čipera novinář, byl by měl hezký příspěvek k nějaké nové aféře.

Několik ukázek z kritik a essayí: Josef Hanuš v knize »O pobělohorské protireformaci« napsal na str. 33: »Jediné ona (t. literatura českých exulantů)… vyzrála v poslední nádherný dokvět a dala nám plody…« Frank Wollman v svém »Srbochorvatském dramatu« vedle jiných perliček má také tyto: »Mnoho zajímavých detailů je v knize Vujićově, vydané… 1901, ocenu toho P. Popović…« (str. 20); »Aug. Šenoy ocena[1] představení r. 1877, [37]Vienae 1877, 649« (str. 100); »záplet i rozplet v těchto kusech je na jedno brdo« (str. 215; záplet = zápletka; rozplet = rozuzlení); »i záplet je podobný« (str. 79); těch »zápletů« je jistě víc než deset (na př. 80, 127 [dvakrát], 136, 152 atd.), jen skromně také tu a tam »zápletka«.

Nemíníme zakazovati tvoření takovýchto slov vůbec; připomínáme jen starou zásadu: ne quid nimis.

---

[1] Ocena je výraz přejatý (arci zbytečně) ze srbochorv. (ocjena). R.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 2, s. 34-37

Předchozí Josef Zubatý: Namšiti, namšívati, námech

Následující Antonín Profous, V. Šimák: Hřebečsko — Schönhengst