Časopis Naše řeč
en cz

Vrba zelená

František Oberpfalcer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rudolf Těsnohlídek, Vrba zelená. XIX. kniha »Žatvy«. Nákl. Fr. Borového v Praze 1925. Stran 354.

Humoristický román Těsnohlídkův, o němž zde referujeme, je nezvyklý jak po jazykové stránce, tak i obsahem. Jsou to příhody malé skupiny brněnských příslušníků, kteří, majíce vědomí poněkud zastřené opojením (po schůzi správní rady obchodní společnosti Senegal), byli přeneseni do 30. století. Octli se pojednou na rumišti dnešního Brna, uprostřed lidu žijícího téměř bez jakékoli kultury, oddaného jen tělesnému sportu a mluvícího hantýrkou našich zločinců. Napřed byli potrestáni vězením, protože se provinili proti veřejné mravnosti, majíce na sobě nadbytek šatů. Ale brzy je vyhledaly ženy, jež měly v tom divném světě vládu, přenechavše mužům své funkce v domácnosti i v lásce. Pro docenta Mikuláška si přiletěla Křepelice-Jízdenka na vzdušné loďce, nesené a hnané tóny ladičky, do které dívka bila paličkou. Svatební obřad se udál oblečením v zelený plášť, jemuž tam říkali ‚vrba‘. Malíř Jarýn prožil tklivý milostný románek se Silénkou, ‚novinářským klukem‘, neboť hra lásky je odvěká a vždycky táž. Dále je do volné osnovy dějové, již autor rozpřádá, řídě se spíše psychologií snů než logikou bdění, vloženo ještě několik příběhů. Z postav zaujme čtenáře také typický kočí František, a nejvíce rozvleklá je episoda u Žida Tausika, jehož hospodu Těsnohlídek lokalisuje k jeskyním na Blanensku (»outrata u stápek«). Tausik žije se svou rodinou po starém způsobu, podle zásady »na venek rebelant a revoluce, ale pod svou střechou konservativ«. Od něho se také dostane celá společnost nazpět do [14]normálního života. A tu lituje docent Mikulášek té vrby zelené a uvažuje: »Zelený, zelený, to znamenalo klam, to znamenalo sen, nejpůvabnější stav, který smrtelník vůbec má. Ale proč jmenovali stejně plášť svatební a čas, proč obé nazývali vrbou, to si nedovedu vysvětlit« (349). Odpovědí jsou závěrečná slova knihy: Jen světoběžníkům je dovoleno představiti si vrchol lásky a čas jako vrbu zelenou, vrbu dlouhých, zlatých prutů nad běhutými vodami.

Jak viděti, jde tu o výlet do daleké budoucnosti, a »Vrba zelená« se tím řadí k humorným výletům Čechova Matěje Broučka, vyšlým před 40 lety. Ale kdežto Sv. Čech poslal svého omezeného domácího pána jednak na měsíc k přecitlivělým umělcům, jednak mezi náboženské nadšence XV. věku, aby po každé jasně vynikl rozpor mezi všedností a ideálem, hlásí se R. Těsnohlídek svým pesimistickým přesvědčením, že vývoj lidstva nejde do výše, spíše k autoru Gulliverových cest, Jonathanu Swiftovi. Ve shodě s tím dal mluviti atavistickému lidstvu 30. století řečí dnešních zločinců, použiv jí v takovém rozsahu, jak se to dosud nestalo v žádném původním díle beletristickém.

Ptáme-li se po bližších důvodech tohoto odvážného kroku, odpovídá nám autor sám otázkou: »Což lze nazývati souvěké aféry politické zlodějstvím?« (str. 354); a jinde vykládá docent Mikulášek (str. 88), že k obhroublosti v řeči došlo lidstvo výchovou mající na zřeteli jen tělo. Ale řeč je projevem vnitřního života. Kdyby měl pravdu Mikulášek, musil by se ve »Vrbě zelené« objevovati především slang sportovců. Se zřetelem k tomu, co víme o psychologii lidské řeči, chápeme, že autor vložil hantýrku do úst nesympatického Papouška, který začíná svou štvavou řeč proti brněnským výletníkům do 30. století takto (str. 339): Náš je svět, náš je spodník, nás, vody spodníkové! Proč hakoval ajš od černé do černé? Proč hakovala jeho ajšin? Protože suchá byla vrba! Vzali jsme balíkům bezdeře, rozbili jsme vohrady, vypálili jsme návesníky, protože bylo v nich jen trápení! Požehnání měl jen ten, kdo nehakoval a vlíkl po žebrotě, kdo vláčnil![1] Ale svět Těsnohlídkův není nikterak světem zločinců. Jsou to většinou lidé milí, poctiví, v jejichž ústech se podivně vyjímá mluva taškářů. Zvláště groteskně zní hantýrka u Silénky, o níž se dovídáme (str. 175 n.), že byla zázrak krásy, že její nohy byly útlé jako stvoly rákosí a boky se jí chvěly jako stébla mladé pšenice, [15]hruď nesla sladká jablka prsů, ústa dozrála jako plody jahod a malin lesních na seči polední a zraky jí ohnivě jiskřily. Tato dívka praví, když ji Jarýn vzal za ruku: »Nech moje klepeto a nedělej mně!« (str. 142). Autor jí dále dává se modlit k obrazům loupežníka Babinského a barona Trenka na někdejším Špilberku jako ke klekačům, t. j. světcům. Její otec k ní takto mluví, když mu »přivlíkla chudého balíčka«: ‚Zle by bylo, křapičko (křapice děvče) moje, zle by bylo tvé milé baštovně (ústa), kdyby se neuměl u foňku (oheň) otočit‘ (str. 160). V milostném roztoužení si zpívá Silénka loupežnickou píseň: V černou zavolej, hej, lohej, lohej, kam tys odešla, kam po zelený, mé potěšení? Kde je tvůj lohej, lohej zelenej? Jiskří lovaný, můj milovaný, ale jiskry mé, ty sou zamčený. Spodník studený, to je můj lohej, lohej zelenej. — V černou zavolej, hej, lohej, lohej, v půli čáry je od halaforny v tvrdým kameni, můj lohej, lohej, lohej zelenej.[2] Tento způsob charakteristiky osob sotva koho uspokojí esteticky a odmítáme jej i s hlediska psychologie řeči. Jako si nedovedeme představiti, že by byl římský švec hovořil se svým zákazníkem řečí Ciceronových dialogů, tak ani pro 30. století nemůžeme uznati dnešní zločineckou hantýrku za nástroj milostného roztoužení. Těsnohlídek napsal dne 12. června 1925 do Lidových novin epištolu »Milému čtenáři«; v ní patrně reaguje na odmítavé dopisy posílané mu od čtenářů jeho románu, který tehdy vycházel pod čarou odpoledního vydání Lidových novin. Zmiňuje se tu o Puchmajerovi, který se neštítil sbírati slova hantýrky, a reklamuje své právo, užíti hantýrky »pro pošklebek nad vidinami budoucnosti«. Těsnohlídek je od let soudním referentem Lidových novin, a to ho asi přivedlo k studiu mluvy zločinců. Zdá se, že se jí učil především z toho, co o ní bylo publikováno v Českém lidu; odtamtud převzal v četných případech nespolehlivé čtení seznamu slov z r. 1806, který tam r. 1906 otiskl V. Hájek. To platí zvláště o slovech malbuš kabát, skorpy boty, bouchera stodola, dívy sláma, halapoška chalupa, lohej říše, sladkavý med, krapačín dítě, šejgizel hoch, kej křesťan, kšibes udělat utéci, švechtička němčina a j. Tato slova mají zníti podle lepších pramenů: malbaš, škorpy, bouchar, divy, halapaš, sladkový, křacapín, švihlička (švihlík Němec). Ale ve »Vrbě zelené« se objevuje ještě mnoho slov, jež nejsou zaznamenána v těch pramenech, odkud čerpal pro slovník hantýrky E. Rippl.[3] Jsou to bále hříbě, [16]cinkový falešný, dlouhej hloupý, hakovka práce, hořejší Bůh, hlubina kotel, chlupačka ovce, kapučí kozy, kchíbí tučný, klekač světec, krt jaternice, levej pitomý, měkkej zlatý, mladej hlupáček, mokřidlo káva, motejl obrázek, motejlovat malovat, mufovat páchnout, mumle tele, nalejvat nadávat, nývo maso, odit člověk, odmotati přečísti, odzvoniti odpověděti, ostrov loupež, pepík služka, praskavice spodnička, prut řeka, pulic blbec, pusák maso, rozvaš kněz, selka světnice, skora kůže, spodník země, suchý zlý, šíchy koule, míče, škrutka prase, škrábalka kočka, šouř šaty, šufty pozor, šustivý papír, vrkající zamilovaný. Odkud jsou tyto výrazy vzaty, autor neudává. V slovníčku, jejž připojil k své knize, uvádí (na str. 353) slovo makr (z hebr. ‚makar‘) s významem ‚špatně‘, ale sám ho v textu užívá v náležitém smyslu opačném. Srv. nápisy na »outratě u stápek« (hospoda u jeskyň): Náramná bašta! (výborné jídlo). Makr troubení! (znamenité pití). Chmelka ve studeným! (pivo ve sklepě). Kopaninka (víno). Švejtorky (kořalky). Mokřidlo (káva).

Těsnohlídek vždy rád charakterisuje osoby svých prací také dialektem, a to hanáckým, neboť děje volí z brněnského prostředí. Ve »Vrbě zelené« je rázovitý Brňan kočí František. Z jeho mluvy uvádíme aspoň tyto příklady: ať je čert vápeníkem, eši to není sova a žádné duch (101; srv. také 292), ďáchant aby to sebral (285; ďachant < ďách < ďábel), manželku měl jak fenu a do mocnosti pekelné jí přezdíval (256), ty vopico aji s ourokama (315), je ženská, vlezná jak zima, všade se dostane (102), zadní stoličky necítím a podvočáky se mi honkajou (275), mordy se budó dít, dyť já mám ruky krchovní (315), od myšlení mně na hlavě kůže bolí (306). Ukázky Františkova rozumování: »Revoluce přinde znáhla. To je taková facka vodzadu, dyž svět stojí a neví, kudyma kam« (288); o knihách: »Dyž je klustá, jak hřbetní špek, de jednemu na myšlínky a sce se z ní spat, a tak sem si vybíral leda potenčí« (294). — Z mluvy umělců asi je vzat výrok malíře Jarýna: »Ale, pánové, podívejte se, tohle nebe ilustroval nebožtík Piccasso. To jsou linie, dej ti pánbu kozí dršky!« (38).

I jinak se autor »Vrby zelené« nerozpakuje zpestřovat svůj slovník výrazy dialektickými, jako drndaje maličkým, potěpával po peřince (234), zasumtěl vztekem (253), začnu uvíkat jak pobitá zvěř (182), přikradl se pomaličky k ní (270), napadlo mu jaksi zbohadarma nasbírat kytičku (268), skřečení lačné říje (213), je to neplechota (o novinách, str. 47), babiččina výměnka (156, 173), lavečka (149). Velmi je u Těsnohlídka oblíbeno adj. zlatavý; zlatavá jsou oblaka (5), ovoce (89), čepeček (156), tělo (176), ba i píšťala je ze zezlatavělého dřeva (244). Nezvyklé jsou slovesné [17]složeniny: proč ses tak vlastně rozvykládal? (298), zavzhlídal na malíře (308). Jadrné je ‚byli vystrojeni a vysvátkováni‘ (328), jakož i některá přirovnání: malíř se mračil jak hrom do báně (277); (přišoural se) skromně a pokorně jak páteční žebrák (306); moje nevěsta (by musila být) shonlivá jako kvočnička (310).

Správného jazyka je Těsnohlídek dbalý, jak se ostatně u dlouholetého spolupracovníka Lidových novin rozumí samo sebou. Z obvyklých kazů spisovné češtiny se ve » Vrbě zelené« objevuje je lhostejno (99, 137, 182) m. je jedno, nezáleží na tom; nadešla vězňům osudná hodina (133), nadchází rozhodný okamžik (133) m. nastává; šak jsme i jednu revoluci prodělali (247) m. prožili; i jednu revoluci prodělali v roce osmnáctém (247) m. prožili; myslíte si vy, že je to vyloučeno (271) m. není to možné; jestli m. zdali (když se tázal, jestli má peníze 203; tak se podívej, jestli jsem neměl pravdu 72; srv. také 271, 281); řekla posléze (273) m. konečně. Z brněnské mluvy němčinou pokažené sem proniklo nesprávné jeden: takového pepíka zde jeden hned tak neuvidí (225), jiskřeji si na jednoho, jako by byl za výkladem (228); činaný, jako by je jeden vymaloval (235). Nesprávně užívá Těsnohlídek ak. sg. ho o věcech neživých m. jej, na př. nasadil ho (skřipec, 42), olše a osiky ho (potůček) vroubily (137); byl-li nějaký (převrat), zaspali jste ho (247), že ho (stín) již tak kdysi viděl (273); došel k plotu, přehoupl ho (268). Neradi vidíme omyly, jako vyznati se z něj (z žalu, 273, m. z něho), státi se manželi (146, m. manžely), její lokte vyzývaly k laskání (141, m. lokty; lokte si spisovný jazyk vyhradil na označení staré délkové míry) a pravopisné odchylky svižnost (191, m. švižnost), uztrnul (104 m. ustrnul). Tiskové jsou asi chyby úsměv blížicích se žní (130, m. blížících se), odpřísahat (338, m. odpřisahat), zvětšelou branou (148, m. zvetšelou), jako i dokombilat (132, m. dokolimbat), cinkotem cvonků (198, m. zvonků) a pod. Přes slušnou míru užívá autor gen. ničeho m. nic, na př. z toho nebude ničeho (120), ty nemáš na zimu ještě ničeho nového (219), viděl v nich (koních) veškero své štěstí a ničeho jiného vůkol (334) a j. Postavení enklitického se, si je často proti spisovnému usu: z hostince, kde hosté osvěžovali se po parném dni (7, m. kde se hosté…), že prohřešil se hrubě (19, m. že se prohřešil); opět se rozesmála tak hrdličkově, že v budce probudil se malý, bílý špiclík (142, m. že se v budce…); leč dívka zachvěla se, jak by ji bylo zamrazilo (270, m. dívka se zachvěla) atd.

Četba Těsnohlídkovy »Vrby zelené« je zajímavá po několika stránkách. Proto jsme čtenáře Naší řeči upozornili na její jazykovou formu.


[1] Naše je země, nás, lide pozemský! Proč pracoval muž od noci do noci? Proč pracovala jeho žena? Protože zlá byla doba! Vzali jsme sedlákům dvorce, rozbili jsme města, vypálili jsme vesnice…

[2] V noc zavolej, poklade… Kde je tvá říše? Svítí měsíc, ale mé oči jsou zamčeny. Země studená je má říše… v půli cesty je od šibenice.

[3] Viz o něm NŘ. 11, str. 176—186.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 1, s. 13-17

Předchozí Václav Machek: Hostinec »Ku anjelovi«

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1