Z našich časopisů
[Posudky a zprávy]
-
V 2. sv. Bratislavy, časopisu bratislavské Učené společnosti Šafaříkovy, uveřejnil prof. Valerij Pogorělov zajímavý článek »O národnosti apoštolov Slavianstva«. Slovanští apoštolové sv. Konstantin - Cyril a Metod (nebo, jak jim naši předkové také říkali, Crha - Cerha a Hrozňata, Hroznata nebo Strachota) podle nejrozšířenějšího mínění byli rodem Řekové; podle P-a však byli Slované, Bulhaři. Pocházeli ze Soluně — Seluně (řec. Thessaloniké), kde žilo tolik Slovanů, že podle slov byzantského císaře (v legendě o sv. Metodovi) všichni Soluňané mluvili čistě slověnsky. Jejich otec Lev byl velitelem vojenského oddílu (drungu) v byzantských službách, ale v byzantských úřadech i v byzantském vojsku bylo mnoho Neřeků (‚barbarů‘) a někteří se stali dokonce i císaři (císař Basilius Makedonský snad byl Slovan). Sv. Konstantin (Cyril) v mládí prý se učil u dvora s nedospělým císařem; tomu podle P-a možno rozuměti i tak, že byl vzat ke dvoru jako rukojmě, ručící svým životem za věrnost neřeckého rodu. Starý slovanský překlad evangelií svědčí o dokonalé znalosti všech hlásek (vždyť sv. Cyril sestavil i nové písmo, vystihující nejjemnější jejich rozdíly) i mluvnických tvarů slovanských a jejich významu (přesně se zachovává dvojné číslo, jehož nezná již biblická řečtina, i čistě slovanské rozdíly minulých časů atd.) a naopak leckde prozrazuje, že překladatelé nerozuměli vždy dokonale řeckému originálu, ba někdy zůstalo slovo i nepřeloženo (tak na př. Mar. 15, 22, kde se hebrejské jméno Golgotha v řeckém textu vykládá slovy »kraniú topos = místo lebky, lebečné«, nerozuměl slov. překladatel slovu kranion = lebka a napsal kranijevo město), ba někdy nebylo porozuměno ani řeckému tvaru mluvnickému (tak na př. jméno řeckého peníze mná Luk. 19, 13 nn. nejen se nepřekládá slovem slovanským, nýbrž zůstává v tvaru řeckého 4. p. mn. č., jaký je v řeckém textu správný na prvním místě, a píše se deseť m’nas’, m’nas’ tvoja, ba utvořen z něho 19, 24 slovanský 4. p. j. č. m’nasą). To vše svědčí, že sv. Cyril a Metod nebyli Řekové, nýbrž Slované; a to vysvětluje také tu energii a obětovnost, s jakou se oddali úkolu šířiti křesťanství i mezi Slovany od jejich vlasti vzdálenými, i jejich ochotu, hledati v Římě záštitu své práci, již při tehdejším rozporu mezi Byzancí a Římem u skutečných Řeků těžko by bylo chápati. Tím si P. také vykládá vliv latinské vulgáty v slovanském překladu řeckých evangelií, jehož stopy shledává v jednotlivých slovech převzatých přímo ve znění latinském (oltar’, olei, luna, latin’sky proti původnímu řec. rómaisti = římsky) i v slovích a rčeních slovanských, přiléhajících těsněji k vulgátě než k původnímu textu řeckému.
V nejstarším slov. překladu evangelií nalézá P. i slova spíše západoslovanská (česká anebo slovenská) než bulharská; slova ta po smrti sv. bratří, když jejich dílo bylo přeneseno z Moravy do ovzduší čistě bulharského, tam nebyla dosti srozumitelná a z části byla proto nahrazována jinými, domácími. Tak místo nedąg’ (neduh), prositi, život’ (a jiných slov pův. překladu) vlo[19]ženo v době Simeonově bolězn’, moliti, žizn’; ale zůstala jiná slova původu západního i beze změny, na př. bezoč’stvo (nestoudnost, v. sloven. bezočivosť), gorii (horší), pažiť, pozor’, pěnęz’, s’n’m (sněm), s’něsti (snísti), uměti a j. Stopy vulgáty v staroslověnském překladě (též překlady některých latinských církevních spisů do staré slověnštiny) a jazykové stopy slovanštiny západní svědčí P-ovu, že překladatelé měli pomocníka nebo pomocníky ze Slovanů západních, kteří znali latinu. Ukazuje na legendu o sv. Metodovi, v níž se vypravuje, jak světec před smrtí ukázal na jednoho ze svých učedlníků, jménem Gorazda,[1] jako na svého důstojného nástupce na stolci arcibiskupském se slovy: »Tento jest vaší země svobodný muž a dobře učený v latinských knihách«; a v tomto Gorazdovi vidí P. třetího apoštola slovanského. Již Jagič napsal, že »v staré Moravě v 9. st. se musilo mluviti nářečím, které v hlavních rysech bylo totožné s dnešní slovenštinou (na Moravě a v [bývalých] Horních Uhrách)«. A P. se domnívá, že v starém překladě jsou stopy samé slovenštiny (ačkoliv jeho slova záp.-slov. se objevují i v jiných jazycích záp.-slov., v češtině, polštině [a lužičtině]). Za zjevný slovakismus má slůvko ei (ej), jež má za totožné se sloven. hej (= ano; písmo Cyrilovo nemá znaku pro nebulharskou hlásku h) a jež se objevuje v stslov. překladu evangelia: »bądi že slovo vaše ei, ei, i ni, ni« Mat. 5, 37 a v Ježíšově odpovědi na otázku farizeů (slyšiši li, č’to sii glagoljąt?): »Ei« (Mat. 21, 16). Čechové říkají ano, Poláci tak, Rusové a Bulhaři da, Srbové a Chorváti jest, da, ale jen v slovenštině slýcháme — podle P-a — totéž slovo, jež čteme v evangeliu: hej.[2]
Snad výklady, jež zde čtenářům předvádíme, v některých jednotlivostech narazí na odpor, ale jejich celku nelze upírati přesvědčivé síly; je v nich ucelená a jednotná syntesa poznatkových částí, o jejichž pravdě pochybovati nelze a jež z části již jsou uznány za pravdivé.
[20]V nedělní příloze Nár. listů uveřejnil dr. K. V. Adámek článek »Runové nápisy na Velestúru, Dívčí skále a Smerčníku«. Vykládá způsobem přesvědčivým, že tyto nápisy, o nichž podali zprávu jejich »objevitel« Pavel Křižko a Jos. B. Klemens v Letop. Matice sloven. 1868, jsou padělky. Zdá se vůbec, že t. zv. »slovanské nápisy runové«, jimž na př. pražský časopis Lech s takovou pohostiností otvírá své sloupce, jsou-li pravé, nejsou slovanské (tak zejména nápisy etruské a jiné staroitalské), a jsou-li slovanské, nejsou pravé, jsou padělky. Jsou ovšem také »runové« nápisy, které nejsou ani slovanské ani pravé. Nápis velestúrský, o kterém je řeč v Adámkově článku, je týž, o němž jsme měli příležitost psáti 10, 56 n. a 180 n. Svou tehdejší zprávu o tom, jak p. dr. Fr. Přikryl ze spisů řeckých a římských dovede čísti, co v nich není ani mezi řádky, ukončili jsme projevem naděje, že střediště takovýchto vyznavačů a hlasatelů slovanské velikosti a slávy bude nadále mimo hranice naší republiky; tu radost nám ovšem nadobro pokazil Lech.
[1] Příd. jm. gorazd, gorázdyj, jež se asi správně vykládá za slovo původně germánské, přešlé do slovanštiny v době velmi dávné, objevuje se s významem ‚obratný, chytrý, řádný, pěkný‘ a p. v nářečích ruských a v círk.-slov. textech ruského původu a je doloženo i v češtině místním jménem Horažďovice, Horaždějovice, odvozeným z osobního jména Gorazd, Horazd (pův. m. r. s významem ‚lidé Horazdovi‘). Také příd. jm. nehorázný by mohlo obsahovati příd. jm. horazdný s význ. ‚pořádný, jak se patří‘; slabika ne- by pak byla nepůvodní a bez záporného významu, přidaná mechanickým napodobením slov se skutečným záporem (místo náramný, ohromný říká se místy podobně s týmž významem také nenáramný, neohromný). V. o tom Sborn. filol. 5, 15 nn.
[2] Je-li výklad tohoto círk.-sl. ei ‚ano‘ správný, možno nedostatku hlásky h, jež na rozdíl od tvaru círk. je v sloven. hej, rozuměti i jinak. Je to slovo rázu patrně interjekcionálního, jež by mohlo býti původem totožné s interjekcí ei (jej) objevující se i v jiných jazycích slovanských. Hláska h v sloven. hej mohla by býti přenesena později z interjekcí jiných.
Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 1, s. 18-20
Předchozí František Oberpfalcer: Vrba zelená
Následující Filmové titulky
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1