Spolu, dohromady

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Asi před třemi lety (7, 280) jsme se zmínili, že se u nás uhnizďuje zvyk, na účtech celkovou sumu účetních položek uváděti slovem »spolu« místo posavadního »dohromady«. Viděli jsme v tom a posud vidíme zbytečnou novotu, která dobré a správné slovo české vytlačuje slovem v tomto významu nezvyklým a nesprávným. Starý přítel »Naší řeči«, Čech, nyní ve službách školských, žijící na Slovensku, nám píše, že se tak užívá slova spolu na účtech, statistických výkazech a p. na Slovensku, a píše-li se tak i u nás, zdá se mu, že se to děje slovenským vlivem. To nás vede k tomu, abychom si této věci znova a blíže všimli.

Již 4, 249 a 302 jsme vykládali, že dohromady není ani germanismus, jak se snad někomu zdá, ani slovo zbytečné. Ovšem, matiční Brus učí (140 v 3. vyd.), že »příslovce dohromady zbytečně a nesprávně se užívá s rozličnými slovy, jako slepiti, slíti, sloučiti, spojiti, složiti a p., v nichž pojem »dohromady« již vyjádřen předložkou«, ale zapomněl přidati, že náš jazyk činívá rozdíl, že slovesa pouhého užívá o slučování částí v nějaký celek (svázati otýpku, knihu; sešíti dvě části látky, které mají tvořiti celek a p.), ale přidává příslovce, kde je řeč o slučování celků »dohromady« (svázati několik otýpek, knih dohromady; sešíti na př. omylem dvě nohavice dohromady), že taková »zbytečná« slova často klademe, chceme-li část představy jim odpovídající zvláště určitě vyjádřiti (je jedno a přece zase není jedno, řeknu-li »spočítejte to« či »spočítejte to všecko« či »spočítejte to všecko dohromady«), ba zapomněl i přidati, že někdy již pouhá [290]zřetelnost vyžaduje, aby se k slovesu složenému s předložkou s- připojilo ještě slovo »dohromady«, protože ona předložka může znamenati »dolů« i »dohromady«. Pak ovšem přijdou jiní, zvláště »oprávcové« skrytí, bezejmenní, a dají ubohé slovo vůbec na seznam slov zakázaných; je přece nejen důslednější, ale i pohodlnější, škrtati takového psance napořád než uvažovati, kde slovo je opravdu zbytečné, kde je možné, kde dokonce nutné. Zkrátka, slovo dohromady stihl u nás týž osud co slova pryč, dolů, nahoru; že jejich potřebnost jazyk sám uznal tím, když si je utvořil, brusič nedbá. Ovšem že se tato metoda vymstí nad »oprávci«; narazí se na věty, v nichž slovo »zbytečné« nejen není zbytečné, ale je i nutné. Tu ovšem si »oprávce« lehce pomůže: najde slovo jiné, významu trochu podobného, a učí je klásti místo slova, nad nímž vyřkl klatbu. Po česku se ptáme na souhrn několika položek »kolik to je, dělá, číní« nebo podle potřeby i »kolik to je, dělá, činí dohromady«; na účtu, kde se souhrn nepsává celou větou, je nějakého příslovce vyjadřujícího souhrn potřebí; dohromady je slovo »nesprávné«; sáhne se tedy vedle a učí se, že se má zde místo dohromady psáti spolu. Co z toho, že se to příčí českému vyjadřování? Je přece známkou správného českého slohu, píše-li se, jak nikdo nemluví! Že se tím jazyk olupuje o možnost rozlišovati jemné rozdíly významové, že se tím v české mysli vraždí cit pro takové jemné rozdíly vůbec, nejsou si »oprávcové« ani vědomi.

Dohromady říkáme, kde se spojují rozličné věci stejné nebo nestejné tak, že potom jsou »pohromadě«, tvoří nějakou skupinu; že toto příslovce je předložkový výraz do hromady, je věc každému jasná. Spolu je také předložkový výraz, ale zatemněný tím, že jeho jmenná část patří podst. jménu, jehož původní plné sklonění se zachovalo jen ve zbytcích dosti nezřetelných (v. Gebauer, Hist. ml. 3, 1, 329 n., Sborn. filol. 3, 205 n.). Bývalo podst. jm. m. r. pův. kmene na -u-, jehož nom. j. č., psl. pol’ (s tvrdým jerem v koncovce), vězí asi v našem ztrnulém půl (samostatném i v složeninách), jiné tvary v složeninách s polú-, polou-, v stč. přísl. napoly a j. Spolu je spojení předl. s s 2. p. j. č. polu, znamenalo tedy původně »s polovice«. Je to tedy výraz, který vlastně naznačoval, že dva živí tvorové nebo neživé předměty se o něco dělí; věta »A. a B. spolu sedí« podle původu slova spolu znamená vlastně, že se oba dělí o výkon sedění. Rozumí se samo sebou, že se význam slova spolu nenáhle zatemňoval. Našemu vědomí v něm úplně již zanikl význam »polovice«, jenž původně patřil jejich kořeni, a proto již od [291]nejstarších známých dob slova spolu a jeho odvozenin (jako slova spolek s jeho příslušenstvím vespolek, společný atd.) užívá čeština i jiné jazyky slovanské, i kde je řeč o více osobách nebo předmětech než dvou, kde tedy vlastně o polovicích nemůže býti řeči (jest ovšem možno, že původní význam základu této slovní rodiny nebyl »polovice«, nýbrž »díl« vůbec). Ani významu »díl« si v těchto slovech již nejsme vědomi; a také význam hromady, sloučeného celku, se v příslovci dohromady dosti silně zatemnil. Tak se stalo, že se slova spolu a dohromady významem dosti sblížila, že někdy je možno užíti kteréhokoli z nich (A. a B. vedou spolu, dohromady obchod); ale toto sblížení není tak těsné, abychom směli beze všeho klásti jedno místo druhého anebo s našimi »oprávci« jedno z nich z češtiny vůbec vymýtiti a jeho úkoly přiděliti druhému. Nikdy se v češtině neříkalo spolu, kde je řeč o tvoření, o vznikání nějaké »hromady«, t. nějakého souhrnu rozličných částí, v jediný celek: kdo dal komu právo určiti, že by se na př. souhrn účetních položek nebo na př. souhrnné číslo obyvatelstva nějaké země, jež bylo před tím vyčítáno v částech podle rozdílů jazykových, náboženských, podle různosti povolání atd., mělo uváděti slovem spolu, ne dohromady? Že by slovo spolu v tomto významu bylo slovem opravdu slovenským, nevěříme, dokud se nedovíme, že ho tak užívá slovenský lid. U nás se tak také začíná psáti spolu místo dohromady, a tolik citu pro svůj jazyk a tolik znalostí češtiny staré i dnešní máme, abychom si troufali říci, že tak se v Čechách nikdy nemluvívalo ani dnes nemluví. A píše-li se tak dnes někdy a někde na Slovensku, není nám to ještě důkazem, že to je skutečná slovenština; dokud se nepřesvědčíme o opaku, vidíme v tom buď bohemismus, který nemá přirozeného základu ani v češtině samé a snad po převratu zanesen byl na Slovensko, anebo plod brusičství slovenského, které rádo chodívá na radu k brusičům našim. V lidové slovenštině západní našemu dohromady odpovídá z části zase dohromady, jež sem přesahuje z Moravy, nejčastěji pak do kopy (anebo, chceme-li, dokopy), v lidové slovenštině střední, v níž jsou základy dnešní slovenštiny spisovné, dovedna; spolu je v tomto významu v slovenštině západní i v slovenštině střední slovo školské (Jar. Vlček). Náš krajan na Slovensku sám píše, že se toto spolu objevuje na účtech, statistických výkazech a p., tedy na věcech, které nebývají nejvěrnějším obrazem mluvy správné a zvláště lidové; sám přidává, že jinak Slováci říkají dovedna, na př. »päť a štyria je deväť« nebo »dovedna deväť« (se »zbytečným« dovedna, které z přirozené pří[292]činy psychologické Slovák právě tak přidá jako Čech své dohromady). Domněnka, že »slovenské« spolu na účtech a statistických výkazech působí na obchodní a průmyslový sloh náš, mohla by býti správná tak, že slovo zanesené nevíme kým a kdy na Slovensko posiluje jako slovo domněle slovenské »oprávce« naše v přesvědčení o nesprávnosti slova dohromady A hledá-li Čech původ slova českého na Slovensku, je to samo ovšem důkazem, že jeho českému citu nezní po česku.

Několik slov o slovenských slovech, jichž jsme se dotkli. Do kopy nebo dokopy je slovo jasné; kopa, kópa, kůpa s významem nějaké hromady, zejména hromady sena (v senoseči), jetele a p., je slovo v Čechách a zvláště na Moravě velmi rozšířené a do kopy, dokopy je významem totéž co naše do hromady, dohromady, což snad by mělo rozptýliti obavy těch, jimž je slovo dohromady nejen »zbytečné«, nýbrž i podezřelé.[1] A slovo dovedna není o nic záhadnější, shledáme-li si v slovnících jeho prvky a tvary s ním příbuzné. Stč. se říkalo na př. kniežata se sešli v jedno (= dohromady), v jedno sebrati, dvě straně odporné (strany protivné, proti sobě stojící) v jedno uvésti a p.; českému tvaru v jedno, vjedno odpovídá sloven. vedno (bezpochyby stojnou změnou hláskovou, jakou slovenština i jinde za č. vě, pě, bě, mě má ve, pe, be, me, v. Gebauer, Hist. ml. 1, 201). Toto v jedno, sloven. vedno, pův. mělo význam cílový, vyjadřovalo, že nějaké posud nesloučené osoby nebo věci směřují nebo jsou vedeny k tomu, aby se sloučily dohromady, ale pak — a zvláště v slovenštině — totéž slovo mohlo naznačovati i stav výsledný, v němž trvají osoby nebo věci již pohromadě. Kott 6, 498 z Kollárových Zpievanek uvádí doklady rčení »v jedno seděti, státi, býti«, 4, 591 z mor. slovenštiny větu »počkajže ma, puojděme vedno« (t. pohromadě), Přísp. 1, 459 ze Slov. Pohľ. [293]»nechce sa čeľadi vedno spolu bývať«[2] A jako se příslovečné výrazy předložkové i jinde slučují s předložkami v nové výrazy, jako na př. z opravdu, zpaměti, ve dne, včas novým spojením vzniká doopravdy, nazpaměť, zavedňa (Bartoš, Dial, 1, 190; 2, 55), dovčasu (Kott 6, 122), zavčas, sloven. zavčasu, tak vzniklo vedle vjedno, vedno i valaš. dovjedna (všecko by sa zmíšało do vjedna Bart. 1, 190), sloven. dovedna (sestrčily hlavy dovedna; ja s radosťou složím ruky vaše dovedna a p., Kott, Přísp. 1, 63), které je slovem stejně častým jako naše dohromady a které, jak se zdá, někomu překáží na Slovensku, jako našim brusičům překáží u nás dohromady.

---

[1] Slova kopa a kupa se svými družinami (kopka, kopiti, kopčiti, kopkovati — kupiti, skupina atd.) jsou slova původem spolu nepříbuzná, třebas podobnost významu i znění vysvětluje, že se směšují v jazykovém citu lidovém i někdy ve výkladech vědeckých; kopa patří k lit. slovu kápas (hrob, rov), kupa k rodině slov lit. kaupas, něm. Haufe atd. V lidovém vědomí českém tomuto směšování pomáhal zejména tvar se zdlouženým kořenem (kůpa, stč. kópa). Za starých časů se z obilí při sklizni dělávaly »kopy« o 60 malých snůpcích; odtud slovo kopa dostalo význam čísla 60, na kopy se pak počítaly i jiné věci, na př. groše, a posud se počítávají na př. vejce, ořechy a j. (Aug. Sedláček, Paměti a doklady o stč. mírách a váhách, Rozpr. I. tř. Č. ak. č. 66, str. 125 n.). Právě tak se počítávají vejce, ořechy a p. i na mandele (po 15); také mandel byl a posud je především počet snopů (ob. 15) tvořících obvyklou skupinu.

[2] Zejména takovéto vedno, jako podobné naše dohromady, je významem blízké příslovci spolu. Ale schází mu významový odstín úmyslného společenství, (který má slovo spolu; nechceme-li tento odstín vyjádřiti, lze užíti místo spolu bezbarvého dohromady, pohromadě, vedno, ale nelze místo každého dohromady atd. položiti bez rozdílu spolu, protože tím se dodává významový odstín, který není všude oprávněn. Členové téže rodiny se z nouze spokojí s místností jedinou, v níž přenocují dohromady, pohromadě, anebo spolu; ale neřekli bychom »spolu« o nahodilém sloučení osob sobě cizích, na př. vystěhovalců, výletníků, které by právě jen náhoda a nedostatek místa svedly dohromady.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 10, s. 289-293

Předchozí Žižkov — Vítkov

Následující Václav Flajšhans: Macerat — macarát?