Časopis Naše řeč
en cz

Spisovná řeč a nářečí na škole

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Frant. Trávníček, Spisovná řeč a nářečí na škole. Osnovy a praxe, sv. 2. Státní nakladatelství v Praze 1931. 39 str. Za 4.20 Kč.

Profesor Masarykovy university F. Trávníček ukazuje touto knížkou, stejně jako to ukázal už svým novým důkladným zpracováním Gebaurovy Příruční mluvnice,[1] že při své theoretické práci vědecké nezapomíná ani na praktické potřeby dnešní spisovné češtiny. Na našich školách je dnes hotový zmatek ve vyučování češtině a výsledky školní práce jsou právě v tomto nejdůležitějším předmětu zcela nedostatečné. Velkou vinu na tom vedle nevhodných osnov má to, že nemáme dosud dokonalé učebnice českého jazyka pro potřebu žáků na školách, ba že ani nebylo dosud jasno o zásadách, kterými by se mělo vyučování českému [233]jazyku řídit. Článek zemřelého prof. V. Ertla v NŘ. XII, 1928, 49 n., 73 n. minul, zdá se, bez ohlasu, ač v něm byly u nás snad po prvé vyloženy jediné správné zásady jazykového vyučování. F. Trávníček v své příručce podává znovu praktický návod pro učitele jmenovitě obecných škol, jak učiti jazyku mateřskému. Lze očekávat, že se státní nakladatelství přičiní, aby se tato užitečná knížka dostala na každou školu a do rukou všech učitelů češtiny.

Trávníček vychází ze zkušenosti, že učitel usnadní práci sobě i žákům, bude-li při mluvnických výkladech začínat u toho, co žáci už znají. I nejmenší žáci, když přijdou po prvé do školy, česky hovořit už umějí, ale hovoří nářečím. Úloha učitele záleží tedy především v tom, aby učení spisovnému jazyku opřel o nářečí svých žáků. Proto musí aspoň v základních věcech znát nářečí kraje, kde učí. Trávníček v své knížce podává sice stručný, ale hutný přehled hlavních rozdílů nářečních a návod, jak si má učitel na cestě od nářečí k jazyku spisovnému počínat. Při tom zvláště plným právem zdůrazňuje, že hlavní metoda vyučovací musí být mluvnická. Jen mluvnický postup je dobře možný u dětí vyrostlých většinou v nářečí a majících se učiti jazyku po mnohých stránkách umělému. Škola, která chce žáky učiti jazyku bez mluvnice, zbavuje se sama nejdůležitější a nejvydatnější pomůcky. Pouhá nápodoba (»rozmluvné vyučování«) stačí dítěti, když se učí mluvit nářečím, neboť tu jediné dítě má učitele všude (rodiče, sourozence, příbuzné, kamarády). Ale ve škole je jediný učitel pro celou hromadu dětí a svým vlivem musí překonávat všechno to, čím na řeč dítěte působí prostředí. A proto se bez mluvnice, t. j. bez třídění a shrnování látky v přehledná pravidla, neobejde. Mluvní cviky jsou jenom důležitou oporou jazykového vyučování, avšak nejsou samy celou metodou. Cílem učitele pak není jenom poskytnout žákům jisté množství jednotlivých poznatků o jazyce, nýbrž vypěstovati v nich i jazykový cit, t. j. jazykovou zkušenost, která je výsledek dokonalé znalosti jazyka. Všechnu tuto práci by učitelům usnadnily učebnice po všech stránkách dokonalé. Trávníček na několika zvlášť nápadných nedostatcích učebnic dosavadních ukazuje, že taková dokonalá učebnice je zatím jenom zbožným přáním.

Zvláště upozorňuji na Trávníčkův výklad o spisovném jazyce, o jeho dnešním stavu a o jeho potřebách. Jazyk spisovný je do velké míry útvar umělý, literárními díly ustálený, v mluvnických dílech kodifikovaný, a proto mnohem konservativnější než jazyk lidový. Mimo to obor jazyka knižního je mnohem rozsáhlejší a bohatší, než je obor jazyka hovorového. Odtud plynou přirozené [234]a nevyhnutelné rozdíly, které se mezi těmi oblastmi jazykovými shledávají. Jazyk spisovný podržel mnohá slova stará, kterých se jazyk lidový vzdal, sahá často k slovům cizím, kde není pro příslušnou představu vhodného slova domácího, má daleko větší bohatství prostředků syntaktických, v tvarosloví a hláskosloví zachovává namnoze útvary starší, než shledáváme v jazyce lidovém, atd. To všechno musí mít na zřeteli učitel, který vštěpuje dětem první základy spisovného jazyka. Vhodně upozorňuje Trávníček v této souvislosti také na normativní povahu mluvnice. Má-li být spisovný jazyk kolektivním, jednotným pojítkem všech nářečí, nemůže se podrobovat individuálním sklonům a musí být pro všechny členy národa bez výjimky závazný. Jazyková správnost není požadavek theoretický, nýbrž praktický, a je nejpevnějším sloupem jazykové kultury vůbec. Mluva po důležitých stránkách rozkolísaná, nechráněná proti rozmanitým odchylkám individuálním, nehoví svému účelu, a proto je třeba vésti ji na správné cesty vývojové. Tím je oprávněno zasahování theoretiků do jazykového vývoje.

To jsou asi v podstatě hlavní myšlenky Trávníčkovy. Bylo by si jen přáti, aby jeho hlas nezněl nadarmo, aby naši učitelé o jeho výkladech opravdu uvažovali a řídili podle nich své úsilí v hodinách českého jazyka. Rady, které Trávníček dává, jsou svrchovaně užitečné a spolehlivé, a my přece dnes tolik potřebujeme, aby se českému jazyku na školách začalo konečně učit způsobem rozumným a hospodárným! Náprava toho ubohého stavu, který je dnes, je jen a jen v rukou učitelů českého jazyka.


[1] Gebauerova Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. Upravil dr. Frant. Trávníček. Vydání čtvrté, přepracované. Nákladem České graf. unie v Praze 1930. 468 str. Za 80.— Kč. Připojen je i abecední rejstřík důležitých slov a věcí.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 10, s. 232-234

Předchozí Quido Hodura: Masaryk a řeč

Následující Jiří Haller: Milý a milostný jazyk

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1