Časopis Naše řeč
en cz

Milý a milostný jazyk

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Fr. Oberpfalcer: Milý a milostný jazyk. Výroční zpráva I. reál. gymnasia v Praze XII., 1931, str. 3—8.

Tento svůj článek napsal Fr. Oberpfalcer především studující mládeži, aby v ní probudil pouhaslou lásku k mateřské řeči. Ale jeho výklad je tak vroucí a jedná o věci tak svrchovaně časové, že by bylo opravdu škoda, kdyby bez ohlasu zapadl v školní zprávě výroční, čtené jen malým počtem lidí; proto o něm podávám zprávu i čtenářům Naší řeči. Oberpfalcer v úvodě vykládá, že řeč není jen dorozumívacím prostředkem, jak se říkává, nýbrž podstatnou částí celého našeho lidského života. Bez řeči by lidstvo nebylo mohlo dospěti k své dnešní vzdělanosti. Slovo je duchovní nástroj a řeč je přední výtvor lidské kultury. Proto má jazyk mateřský pro každý národ význam největší, neboť je v něm uloženo všechno bohatství zkušeností a představ, jichž se národ staletou prací dobral. Jazyk je nejpodstatnější znak národnosti. Když je národ mocný a vážený, šíří se a vzkvítá jeho jazyk, v porobě [235]chudne a pustne. Názornou ilustrací k tomu je právě historie jazyka našeho. V době rozkvětu českých zemí bývalo i národní vědomí velmi živé a jazyk prospíval. Středověký kronikář Dalimil už na počátku 14. století hrdě prohlašuje: »O svém jazyce velmi tbaji«[1] a o necelých sto let později Jan Hus vědomě usiluje o čistotu národního jazyka od cizích slov, především německých, a přísně odsuzuje ty, »jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc… hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku,… mantlík za pláštěk, hausknecht za domovní pacholek… A kto by mohl vše vypsati, co sú řeč českú již zmietli? Tak, že kdy pravý Čech slyší, ani tak mluvie, nerozumie jim, co mluvie. A odtud pocházie hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupenie.« — To jsou slova přes pět set let stará, ale s malou obměnou platí dnes bohužel stejně jako tehdy.

Od Husa pokračuje historie české řeči přes humanismus a jím způsobený vliv latiny k nejkrásnějšímu období, k rozkvětu v Jednotě bratrské. Jan Blahoslav chce důkladnou mluvnicí českému jazyku napomoci »jak ku pravé čistotě, tak k ozdobnosti« a Jan Amos Komenský činí pokus obsáhnouti všechno bohatství české řeči ve velikém slovníku, ale jeho dílo je zničeno nepřízní osudu. V svých spisech však podal doklad o tom, že byla tehdejší čeština dokonalým nástrojem myšlení a vyjadřování. Zvláště výmluvným svědectvím lásky k národu a jazyku mateřskému je Komenského Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž Jednota odkazuje národu všechny své snahy, zejména lásku k pravdě boží čisté, mládeže lepší, pilnější a zdárnější a cvičení a snaživost ve vzdělání milého a milostného otcovského jazyka. Nejkrásnější, ale i poslední pomník toho »milého a milostného« jazyka českého zachovali nám Čeští bratří v bibli Kralické. Po nich pak přišla »vichřice hněvu«, doba národní poroby a úpadku všeho života českého. Ale, ač tradice českého jazyka spisovného byla přerušena na celých sto padesát let, nezahynul a znovu jako pramen živé vody vytryskl pod rukama českých buditelů. Jejich úsilím a úsilím všech těch, kdož přišli po nich, vyspěl český jazyk k dnešní své dokonalosti. A že je nástrojem dokonalým, dosvědčují sami čeští spisovatelé. Oberpfalcer cituje z nich dva, Karla Čapka a Fráňu Šrámka. Čapkovu krásnou apostrofu české řeči čtli čtenáři NŘ. v říjnovém čísle a Šrámkovo vyznání víry opakujeme podle Oberpfalcrova článku nyní, neboť zaslouží, aby bylo znovu připomenuto:

»Užívám jazyka, jejž shledávám téměř zázračným, jak se pod[236]dává přeletu mé fantasie, a za nějž bych se zadušoval, že kdesi některým svým konečkem má blíže k nebi i peklu než ostatní jazyky země. Právě tak zadušoval by se asi za svůj jazyk Francouz, jistě Němec, vším právem Rus atd. Ale zdaž necítíš, český člověče, ať o cokoliv silného se pokoušíš, užívaje prostředků tohoto jazyka, svalnatých, křepkých i přejemných, svěřuje jeho křídlům let své myšlenky nebo hledaje na dně jeho studánek původní, rosný, lyrický stav svého človectví, zdaž také necítíš tuto úžasnou pokušitelskou sílu svého jazyka? — Jsem spíše vším než politickým šovénem; ale v této sféře je můj šovinismus bezmezný. Z nepatrného, zdánlivě nevýznamného úseku tohoto jazyka bude jednoho dne veden vítězný výboj směrem k tajemství a kráse. Může-li chaos zrodit tančící hvězdu, tu věřím, příliš věřím, že tato hvězda bude tančit zkrocena slovy tohoto jazyka. To je ovšem věcí víry, pro niž není důkazů, ale této víry se dočerpávám právě a přímo u zdrojů. Leží nějaké tajemství v kořání tohoto jazyka. Nejen proto, že pohozen, sepsut a dordoušen do bezdechu, vyrazil opět sloupem živé vody; nejen pro tuto neumlčitelnost nástroje, jenž v hodině dvanácté sám se rozehnal nad sklíčenými hlavami; to není třeba vykládat mysticky, ale kousek tajemství v tom zůstane vždy. Kousek tajemství; ale, bohudíky, vlastní tajemný děj pokračuje stále. Tvoříme jej; jsme jím tvořeni; ale kdo jde ustavičně s námi? Kdo to povzbuzuje vpředu, kdo to moudře radí za námi? Nepozorujeme tohoto děje ve stu svých všedních chvil; pak pojednou v silnější chvíli to pocítíme. Zrychlujeme krok; zpomalujeme krok; někdy dlouho sklíčeně odpočíváme; ale náhle znovu vztyčujeme hlavu; povzbudil někdo? Hlas před námi? Hlas za námi? Oba zároveň? A země mluví, řekne tehdy básník, za všechny, kteří také slyšeli. Neboť od té doby, co člověk mluví, mluví také země k člověku a hlas domoviny již neumlká.« (Z článku Chvála jazyka v Přítomnosti 4, 1927, 162.) —

Ale poměr naší doby k mateřskému jazyku není ve shodě s jeho velkou cenou. Mnohými věcmi jej urážíme a ničíme. Trpíme, aby nerušeně bujel sensační tisk, který si přímo zakládá na jazykových barbarismech. Z něho se šíří triviální výrazy a gaminský tón i mezi mládež a společnost, takže dnes už i ve vrstvách vzdělaných je hrubost a ledabylost řeči zjevem obyčejným. Když chce oblíbený komik zesílit směšnost svého výkonu, stačí mu často pouhé faktum, že mluví spisovnou formou. Psané časopisy studentské se snaží přiblížiti zchátralé formě bulvárního tisku a ústní projevy našich studentů zarážejí svou hrubostí a neomaleností. Tu je asi příčin již víc, ale jednou z nich i to, že pro naši mládež už není mateřský jazyk milým a milostným.

[237]A proto včas vybízí Oberpfalcer k nápravě tohoto nezdravého stavu. Je nám dnes víc než čehokoli jiného třeba, abychom v sobě obnovili lásku k své řeči mateřské, abychom se v ní zdokonalovali studiem a čtením dobrých autorů a vrátili jí tu vážnost a úctu, jaké požívala u našich předků.


[1] Dalimil zde ovšem »jazykem« myslí národ.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 10, s. 234-237

Předchozí Spisovná řeč a nářečí na škole

Následující Redakční rada Naší řeči: Naše úřední čeština

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1