Časopis Naše řeč
en cz

Masaryk a řeč

Quido Hodura

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

(Jan Mukařovský, Masaryk jako stylista. — Roman Jakobson, Jazykové problémy v Masarykově díle.) Zvláštní otisk z pátého svazku Masarykova sborníku. Vydal Pražský linguistický kroužek. Praha 1931. 47 str., za 6.— Kč.

Monografie o slohu českých spisovatelů jsou velmi vzácné, ač potřeba jich je zvláště naléhavá, má-li se ustálit soud v literární historii a nemá-li, jako tomu většinou dosud bývá, trpět nebez[229]pečnou subjektivností a nahodilostí. Snad se ještě tu i a tam najde studie o spisovateli beletristovi, ale o vědeckém prosaikovi je studie Mukařovského jistě první. Metodicky se tato kniha podobá dílu téhož autora o Máchově Máji, jež znají čtenáři Naší řeči z recense v únorovém čísle XIII. ročníku. Avšak je tu přece jen důležitý rozdíl, poněvadž jde o prózu sdělovací, a nikoli výrazovou. Jazyk je tu prostředkem, cílem je obsah. Badatel o slohu se béře při své práci směrem právě opačným, než je směr, kterým jdou spisovatel i jeho čtenář.

Za hlavní vlastnost slohu Masarykova pokládá Mukařovský věcnost a dokazuje to rozborem slova, jakožto jednotky významové, a věty po stránce intonační, skladebné a semantické. Věcnost slohu Masarykova se jeví především v tom, že se vědomě vyhýbá slovům významově prázdným a dobrovolně se tak zříká působivého prostředku řečnického, to jest silné zabarvenosti citové, kterou tato slova vynikají. Často Masaryk přímo bojuje proti takovým slovům, jako na př. v Světové revoluci, kde praví: »Je zajímavé pozorovat, jak se ujala slova: boj a revoluce — kdekterý šosák mluví o revoluci literární a podobně, o boji hospodářském a podobně.« I sám v sobě, jak praví, musil překonávati »akademický a divadelní kothurn«, když se učil mluviti k lidu slohem přístupným a lidově zdravým.

Avšak také slov s významem plným užívá Masaryk způsobem zvláštním. Význam slov totiž může být několikerý a Masaryk dospívá k významu konkretnímu, o nějž mu právě jde, prostředky rozličnými. Někdy zužuje rozsah pojmu (»ne reformace vůbec, ale reforma jednotlivců«) nebo determinuje pojem, vytýká jeho rozsah (»ve skutečnosti je obchod různý. Je obchod solidní a nesolidní, a kromě toho jsou různé typy obchodní, národní a časové…«). Jindy dosazuje konkretnější druh na místo abstraktnějšího rodu (»místo všeobsáhlého slova „mezinárodnost“ konkretněji mluvme podle obsahu o mezistátnosti, mezicírkevnosti, mezihospodářství a tak dále«). Anebo objasňuje pojem rozčleňováním, t. j. výčtem jeho částí aneb jeho empirického rozsahu (ne stát, ale »daný stát, různé jeho moci, orgány, úřady«; »ne stát in abstrakto, nýbrž tolik set úředníků…«). Podobný prostředek je konečně hromadění několika slov na označení jedné věci, ale vždy jiné její stránky.

Všemi těmito prostředky se zdůrazňuje, jak nahodilá jsou slova a jak stálá je věc, která je za slovy jakoby ukryta. Věcnosti ve výběru slov dosahuje Masaryk také užíváním obratů a výrazů z mluvy obecné.

Věta Masarykova má tytéž vlastnosti jako slovo: i ona se snaží [230]odvrátit pozornost od formy a úplně ji připoutat k věci. Tak na př. po stránce intonační nemá jeho věta hierarchicky odstíněných vrcholů přízvukových, jako na př. věta Palackého. Masarykova věta je rozdrobena na několik úseků vespolek nesouvislých a na sobě nezávislých.

Po stránce syntaktické vyniká věta Masarykova slabou soudržností: souřadnost převládá nad podřadností, vynechávají se spojky, jakožto slova formální, bez věcného významu, hojně se vyskytují věty složené, pomlky a anakoluty.

Také významová spojitost větných členů je malá; vynechává se na př. slovo, které by mohlo významově spojit jeden větný člen s druhým (»hnutí evropské, jež přivodilo francouzskou revoluci, a vzniklé [tu vynecháno slovo jím!] vzrušení národní a politické… mocně se projevilo«). Vynecháváním slov, která bývají přechodem mezi větami, vznikají významové mezery, způsobující dojem zvláštní stručnosti: nejde tu o stručnost, při které je všecko potřebné a nic zbytečného, nýbrž čtenář má dojem, že spisovatel neříká všechno, že vybírá jen některé myšlenkové vrcholy a že věc, která mezerami prosvítá, má rozlohu mnohem větší než slova vskutku vyslovená. Jak opravdu třeba čísti mezi řádky, je nejlépe vidět na Masarykově projevu k legionářům: »Mám-li spravedlivý důvod k obraně, budu tím houževnatější. Napadení je něco nemužného. V Tolstém se projevila nešťastná ruská pasivita. To řinčení šavlí a vlastně frázemi nedodá nám odvahy.«

Jen zřídka užívá Masaryk pomlk, znázorňovaných na konci vět tečkami, které neupozorňují na nic vynechaného, nýbrž zobrazují doznívání myšlenek právě vyjádřených. Oslabená spojitost mezi větami má za následek neobyčejnou samostatnost jednotlivých vět, a je málo spisovatelů, kteří by se v té věci Masarykovi vyrovnali. Vytržením věty z kontextu porušuje se její smysl jen velmi zřídka. Tato samostatnost je zesilována rozličnými prostředky, jako významovým protikladem (»ten, kdo hledá štěstí, již je ztratil«), zvukovou podobností (»demagogie pak ubíjí demokracii«) nebo paralelismem a chiasmem (»neníť probuzení, není nápravy bez vzdělanosti a pokroku, není nápravy mravní bez ustavičné práce osvětové«; »lidé jsou státem, není lidmi stát«).

Úhrnem lze říci, že základní ráz slohu Masarykova je v souhlase s celým jeho životním názorem, to jest realismem: je také realistický.

Druhá studie, Jakobsonova, rozbírá Masarykovy názory na jazyk, jak se jeví hlavně v kapitole o jazyce v Základech konkretné logiky z r. 1885, a srovnává je s názory o jazyce běžnými tehdy v Čechách i v Evropě vůbec.

[231]Ve shodě s mladogramatiky pokládá Masaryk jazykozpyt za vědu spíše duchovní než přírodní. Při tom však je mu jazykozpyt věda samostatná, naprosto odlišná i od psychologie, a ne pouhé odvětví psychologie, jak byli nakloněni souditi někteří »slepí empirikové«. Masaryk totiž soudí — a v tom silně předstihuje svou dobu —, že jazyk není jev toliko individuálně psychologický, nýbrž kolektivní, sociální. Zdůrazňováním samostatnosti jazykozpytu liší se Masaryk velmi ostře od svého učitele v sociologii Augusta Comta, který v klasifikaci věd jazykozpyt úplně vypustil.

Jazykozpyt se dělí podle Masaryka na vědu praktickou a theoretickou; theoretický jazykozpyt zahrnuje v sobě vědu abstraktní (i jazykovědu nebo filosofii řeči) a konkretní (jazykopis nebo mluvnici). Důležité jest dále rozdělení jazykozpytu abstraktního i konkretního na statický a historický. Statikou se vykládá podstata řeči, historií její vznik a vývoj. Výkladem vzniku a vývoje řeči se věda o jazyce nevyčerpává, jak učil Hermann Paul, jehož Masaryk zná a velebí, ale jehož v této věci nenásleduje. Je víc než přirozené, že realista Masaryk praví: »Vývoji žádné věci nerozumí, kdo nezná věci samé.« Jakobson soudí, že tu jde Masaryk dále než sám zakladatel synchronistické jazykovědy Saussure, který tvrdí, že mezi synchronií (= statikou) a diachronií (= historií) není styčných bodů.

Dále je zajímavé, že Masaryk na rozdíl od positivistů (i od Saussura) soudí, že se při studiu dějin jazyka nemá jazykozpytec spokojovati pouhým vytčením příčinné závislosti, nýbrž že má pátrati také po účelu jazykových změn. Varuje jen před zneužitím teleologie, jakého se dopouštěli theologové, ale praví výslovně, že způsob, jakým theologové užívali teleologie, je důvodem proti zneužití teleologie a nikoli proti teleologii samé. Plodnost tohoto stanoviska se objevuje hlavně v dnešní době, kdy se počíná rozvíjet linguistika t. zv. funkční, založená hlavně na účelnosti jazykových změn.

Ve shodě s dnešními názory je i Masarykovo úsilí o studium dnešního živého jazyka srovnáváním zjevů současně vedle sebe v jazyce žijících. Zajímavý je jistě Masarykův názor, že obzvláštní blízkost slovenštiny a češtiny dokazuje zejména shodný přízvuk a že se ustálení přízvuku na první slabice slova stalo vlivem němčiny. Masaryk si je dále dobře vědom funkčních rozdílů mezi jazykem básnickým a prózou vědeckou a mezi jazykem lidovým a spisovným. Ve spise O studiu děl básnických, jímž úspěšně zasáhl do sporu o RKZ., ukázal na množství problémů, které filologovi skýtá jazyk básnický (stylová jednota jazyka, významoslovná [232]důležitost zvukových prostředků, básnická funkce metafor, úloha metonymií v básnických charakteristikách, motivovanost básnického děje a j.).

Velmi zajímavé jsou doklady z Masarykových prací o tom, jak uznával politický význam jazyka v době minulé i přítomné a zvláště s jakou skoro vášnivou zaujatostí cítí spjatost mateřského jazyka s celým duchovním a kulturním životem jednotlivců i národů.

Národnost se mu ovšem nekryje s jazykem (Angličané-Američané, Srbové-Charváti), ale jazyk je mu důležitým znakem národnosti. Samostatný jazyk spisovný může vzniknout, i když jsou jazykové rozdíly nepatrné. Rozhodující je vůle národa.

Celkem Masarykův význam v dějinách českého jazykozpytu je čistě organisační. »Klade zásadní a konkretní úkoly českému jazykozpytu a poetice, upozorňuje na vhodné metody a varuje před matením pojmů a metod a před bezduchým sbíráním látky, naznačuje směr badání.« Jakobson pokládá toto organisační úsilí za zhuštěný projev českého ducha, jak se nám jeví v rozmanitých obdobích českých kulturních dějin. Ani obrozenští linguisté nevynikli tím, že probadali češtinu, nýbrž tím, že češtinu zorganisovali a že vlastně stvořili spisovný jazyk.

Obě studie, Mukařovského i Jakobsonova, vnikají velmi hluboko do složitého ústrojí Masarykova díla a s velkým úspěchem ukazují směr, kterým se má bráti studium i ostatních stránek Masarykova odkazu literárního.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 10, s. 228-232

Předchozí Jiří Haller: Podbízeti

Následující Spisovná řeč a nářečí na škole

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1