Časopis Naše řeč
en cz

Karel Hlaváček, typ české dekadence, II.

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Fedor Soldan: Karel Hlaváček, typ české dekadence. V Praze 1930. Nakladatelé Kvasnička a Hampl. 228 str.

(Ostatek)

Jaké opatrnosti a znalosti je třeba při volbě výrazů, i když jde o slova zdánlivě všední, ukazují tyto příklady, v nichž je smysl porušen nevhodně užitým slovem: Předpoklad vytyčující několik zmíněných vlastností… za vlastnosti typicky české 26; jaký smysl tu má slovo vytyčující? Je tak mlhavé, že může znamenati »vykládající, vymezující, vytýkající, zdůrazňující« atd., ale co měl autor na mysli a co si má z těch různých významů čtenář vybrati, je záhadné; je to tedy stylistická nepřesnost, způsobená tím, že užil autor slova, kterému dobře nerozuměl: vytyčovati znamená »učiniti něco takovým, aby se to tyčilo«, tedy »vyhnati do výše«, na př. stavbu, věž; na toto místo se svým smyslem naprosto nehodí, a odtud ta nejasnost. Jiný příklad: (umění) je obsahově rozličně usměrněno 44. Máme rozumět »upraveno« či »pozměněno« či »řízeno rozličným směrem« či »utvářeno« či jak? Tedy zase je tu nemožné rozeznat, o kterou z těch představ autorovi šlo, a to proto, že užil slova nemajícího obsahu. [135]Sloveso usměrniti je výplod novinářské mluvy, která se bez takových nic neříkajících výplní nedovede obejít, ale jistě k němu nemusí a nemá sahat autor vážného díla. Na jednom místě praví autor, že Hlaváček »přemístil hodnoty« (208), ale z kontextu nelze poznat, myslil-li opravdu, že změnil jejich místo, či zda je jenom přeměnil. Věta: (Hlaváček) nedostál svému vytouženému úkolu 73 může znamenat stejně »nevykonal jej« jako »nebyl mu věren až do konce«. Záhadný je smysl této věty: Hlaváčkova melancholická pasivita vzniká viditelně z nespokojenosti 112. Co myslil autor příslovcem viditelně? Že je vidět tu pasivitu, jak vzniká »viditelným způsobem«, či je zřejmě, nepochybně vidět, že ta pasivita vzniká z nespokojenosti? S německým ersichtlicherweise by snad té nejasnosti nebylo. Dokonce se stane, že autor nepromyšlenou stylisací řekne docela něco jiného, než zamýšlel, na př.: melancholie, stupňovaná naprostou neschopností jakékoliv akce 37; smysl tohoto spojení je, že melancholie byla zvětšována ještě tím, že ona osoba byla vůbec neschopna rozptýliti se nějakou akcí, ale podle kontextu se zdá, že chtěl autor říci: melancholie byla provázena naprostou neschopností jakékoli akce a to její účinek ještě zvětšovalo. To nedorozumění tu je způsobeno slovem stupňovati, kterého se také zbytečně často užívá místo slov s plnějším a výraznějším obsahem (Soldan je má téměř na každé páté stránce). Je arci pravda, že najít slovo přiléhavější dá více práce než spokojit se takovouto bezcennou vycpávkou, ale dobrý autor je povinen tu práci vynaložit. Dokonce i slovo formální, když je ho užito povrchně, může porušit smysl, na př.: Stejné váznutí je i v oblasti citové, kde Hlaváček stále pracuje s motivem marného čekání 116. Máme rozumět, že to váznutí je v citové oblasti v těch případech, kdekoli H. pracuje s motivem marného čekání, či že je všude v oblasti citové, v níž H. pracuje, či je to váznutí, protože H. pracuje atd.? Nebo: Není snad tak docela bez významu, jestliže dva typičtí čeští básníci, oddělení od sebe tak dlouhou dobou šedesáti let, mohou býti… vykresleni touž definicí 27. Tato věta vůbec nedává dobrého smyslu; buďto chybí v řídící větě zájmeno to (není to snad tak docela bez významu, jestliže…; tážeme se: v kterém případě to není bez významu?), anebo má býti spojka že místo jestliže (není bez významu, že…); s touto opravou se jí dostane sice přesného smyslu, ale po každé docela jiného, a to proto, že autor mechanicky a bez nutného rozboru vlastní své představy nesprávně a cizím způsobem užil spojky jestliže. Podobně je tomu i v tomto příkladě: Ale i v básnické metodě nazírací a tvůrčí je mezi Hlaváčkem a Máchou — jestliže se nedá říci přímo mezi českou dekadencí a [136]starým českým romantismem — leckde překvapující podobnost 30; jestliže = »ačli« či »i když«? Tedy zase se tu smysl kolísá mezi dvěma možnostmi významu zcela opačného (ačli se nedá = možná, že se dá…; i když se nedá = nedá se). Také chybná vazba někdy zaviňuje dvojsmysl: neúčast na vykořisťování slabých 152; znamená to lhostejnost k vykořisťování slabých, či neúčast při něm? Chyba je v předložce na: správně má být neúčast s něčím. Ba i obyčejná chyba v pádě může udělat z prosté věty těžký rebus (a přece jak ležérně naši autoři zacházejí s pády!), na př.: není to náhodou, že k němu (rozkvětu) došlo 7. Znamená to »není to náhoda, že k němu došlo«, či — ovšem v duchu nečeském jako galicismus — že »nedošlo k němu náhodou« (ce n’est pas par hazard qu’il s’est réalisé)? Kterou z těchto dvou možností měl autor na mysli, to ze souvislosti nepoznáváme.

Ještě více takových nepřesností je způsobeno výrazy nečeskými. Duch německého jazyka je utvářen tak, že přesnosti německého textu nevadí slova s tak širokým a neurčitým obsahem, jaký mají na př. bedingen, ausweisen, sich beschränken atd. Ale taková slova naprosto nutně ztrácejí i nejmenší zdání smyslu, jakmile se přelejí mechanicky do češtiny, neboť struktura češtiny je docela jiná, směřuje spíše k výrazům hmotným, reálným a pregnantním. Proto na př. sloveso podmíniti samo o sobě v českém textu neříká nic, není-li jeho prázdnota vyplněna nade všecku pochybnost jasným a určitým smyslem slov sousedních. Ale takováto pasivní závislost slova na výrazech jiných není přece ještě funkcí, která by mu dávala právo na život. Už z toho je vidět, že takové slovo je zbytečné a nezdravé, protože nemá vlastní existence ani vlastního smyslu. Toho by si měli být čeští autoři vědomi a takto by měli posuzovat ty nemožné a nesmyslné stvůry, jako jsou podmiňovati, ovlivňovati, odehrávati se, vykazovati, doznávati čeho a pod. Poznali by pak, že jimi ubližují nejen jazyku, nýbrž že jimi škodí především sami sobě. Uvedu zase několik ukázek toho, že nečeský výraz skutečně bývá příčinou stylistického zmatku. Na př.: hnutí podmíněné jedním stavem společnosti 10; máme rozuměti, že jde o hnutí, jehož podmínkou byl onen stav, či o hnutí způsobené tím stavem, vycházející z něho, či hnutí, jehož příčinou onen stav byl a bez něhož by nebylo vzniklo? Jiný příklad: příklon k realitě… nebyl náhodný ani bezúčelný 86. Myslí se tím, že nebyl marný, či že nebyl bez účelu (neúčelný), bez úmyslu, t. j. že byl zamýšlen s určitým účelem? Nebo: (dekadent) nahlíží, že jeho stanovisko negujícího filosofa je nevyhnutelné 40 m. uznává, či přiznává, či pozoruje, vidí, shledává? Nejasný je poměr subjektu a objektu v této větě: nechuť se neomezovala [137]na duchy pouze prostřední 106; znamená to, že se týkala i jiných duchů než prostředních, či že nevycházela jen od duchů prostředních? Širší kontext ukazuje, že by se byl autor vyhnul této nejasnosti, kdyby byl užil místo nečeského slovesa omezovati se nějakého výrazu českého na př.: nechuť neprojevovali jenom duchové prostřední a pod. To už je zlé znamení, musí-li čtenář smysl jediného slova shledávat po celém odstavci.

Domnívám se, že nemůže být pochybností o závažnosti těchto výtek. Opakuji znova, že kniha Soldanova je jedna z těch málo publikací, které jsou psány velmi svědomitě. Není tedy nesnadné představiti si, jaký obraz se nám naskytne při analyse textu méně pečlivého. Naše řeč bude míti ještě příležitost ukázati i takový odstrašující obraz. Z tohoto rozboru však plyne ještě jedno znamenité poučení: že není v jazyce výrazu tak nepatrného, tak všedního a nevýznamného, aby nebyl důležitou částí celé konstrukce stylistické. Je to jako ohromný stroj, jehož dobrý chod závisí leckdy na nejmenším šroubku. Proto je dětinsky naivní a naprosto neodbornický názor, že lze dělati dobrý sloh jenom z originálních metafor a neobyčejných epithet a že není třeba dbáti slov a obratů všedních a základních pravidel jazyka vůbec.

Ale je ještě jeden pramen, z něhož vznikají stylistické nepřesnosti. Je to zneužívání tvarů a slov v podstatě dobrých. Zneužívá jich ten, kdo jich užívá bez rozmyslu a bez potřeby příliš často, takže svůj usus zmechanisuje a není si leckdy ani vědom jejich pravého významu. Týká se to hlavně toho typu přídavných jmen a příslovcí, na něž upozorňovaly už dva předcházející referáty Naší řeči. Nelze popírat, že jsou někdy tato přídavná jména a příslovce vítaným a snad i nutným prostředkem, chceme-li vyjádřiti svou představu stručně, jasně a přiléhavě. Lze na př. dobře říci zkoumání představové plnosti slov a veršové melodie (121) a každý tomu také jednoznačně rozumí, nebo na př. látková oblast 103, myšlenkové cíle 180 a pod. Ale jakmile se změní potřeba v pohodlný zvyk, užívá se takových zkratek čistě náhodně a vznikají výrazy nepřesné a nejasné, tedy dosahuje se pravého opaku toho, co bylo původním účelem, na př.: (kniha Pozdě k ránu) ukazuje jen K. Hlaváčka, kdežto české prostředí let devadesátých zachycuje jen skrze něho tam, kde se uplatňuje zvláštním dobovým sdružením jeho vlastností a názorů, nikdy ne však přímým popisem vnějších jevů a událostí 122; dobové sdružení znamená »v té době běžné« (= tehdejší), či »rázem doby zabarvené«, či »sdružení co do doby«? Nebo: tato neúčinná světelná změna scenerie v básních 115; zde je zkratka na újmu smyslu, neboť je spojena zároveň se závažným přesmyknutím představ (bez něho [138]by totiž byla nemožná), a tak jenom tušíme, že autor chtěl říci: změna osvětlení, nemající účinku na změnu scenerie. O adj. závrativý viz výše. Čtenář potom ovšem nemůže míti plnou důvěru ani k jiným, méně nejasným spojením tohoto druhu, a váhá na př. při výraze časový rozdíl (30), jde-li o rozdíl v čase či o rozdíl v rázu doby atd. Ještě patrnější je tato slabina při příslovcích, na př.: k lartpourlartismu sociálně lhostejnému, k novoromantismu sociálně zmatenému 148; máme rozumět lhostejnému po stránce sociální, či po způsobu socialismu? Podobná nejasnost je i v tomto spojení: dekadentní kult umění byl přesto někdy kněžsky lživý při své obřadnosti 19. Nebo: nejde o to, aby byli pátravě zjištěni dědicové někdejších výbojů 21 (= pracným pátráním či s napjatými smysly? srov. pátravě se dívati); a i tam je obsahově rozličně usměrněno (t. umění v dekadentní poesii) 44, t. j. obsah jeho upraven, či je »usměrněno« vzhledem na obsah nebo svým obsahem, či obsah je řídí? Takových dokladů bychom našli mnoho a jsou jistě výmluvným mementem, aby se z účinného a vděčného prostředku stylistického nestala mrtvá a škodlivá manýra, zakrývající myšlenkovou povrchnost a neuspořádaný zmatek představ.

Jinak má Soldanův sloh i velké přednosti. Nejvíce si u něho vážím zdrželivosti a obezřelosti, s jakou řídí tok svých výkladů. Jeho výraz je zpravidla velmi opravdový a hutný, vždycky má co říci a nemusí se utíkati k papírovým prostředkům essayistického řečnění. Místy se mu daří i výstižná zkratka, jíž charakterisuje svůj předmět lépe než dlouhými výklady. Takové jsou na př. věty: Předčasná smrt byla jedinou význačnou událostí Hlaváčkova života (58). — Neboť, ať se věci měly jakkoli, oni (dekadentní básníci) se měli špatně (15). — Vykonal (Hlaváček) dílo, vyslovil nevyslovitelné — a přijal smrt jako mzdu (56). — Dnes se již ví, že dekadentní únava v Čechách nebyla únavou z přesycení, nýbrž mdlobou z hladu (16), atd. Na jakousi schematičnost by snad ukazovala slova, která se často opakují, ačkoli by se dala nahraditi jinak. Pokud jsem postihl, jsou to hlavně slova sledovati, vysledovati, stupňovati, vystupňovati, odvrat, zvrat, postoj, usměrniti a usměrnění, omeziti se, a potom ovšem také dotčená už adjektiva a adverbia. Lze tedy shrnouti ocenění Soldanova díla po stránce jazykové a stylistické tak, že vyniká přednostmi, ale že má i kazy, kterými se zřejmě hlásí jako dítě své neutěšené doby.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 6, s. 134-138

Předchozí František Šimek: Jak se dříve soudilo o jazyce

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1