Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii (XVII, 1—2) v čísle věnovaném prof. Chlumskému na pamět jeho šedesátých narozenin uveřejňuje Vilém Mathesius článek K dynamické linii české věty. Spisovatel prozkoumal 725 hlavních vět z prózy Erbenovy, Nerudovy, Jiráskovy a Březinovy, aby si zjistil nejprve, jak působí na strukturu větného počátku povaha věty. A tu se ukázalo, že ze 162 vět na počátku v sebe uzavřených jen 11 (= 6.8 %) má počátek vzestupný (začíná slabikou nepřízvučnou a pokračuje slabikou přízvučnou) a všechny ostatní že začínají sestupně. Když však zkoumal 563 zbývajících vět, které se obsahem vázaly k tomu, co před přestávkou předcházelo, anebo věty, před kterými předcházela věta vedlejší, zjistil, že přibylo velmi mnoho vět s počátkem vzestupným: proti 6.8% bylo jich nyní 24.9 % (140 z 563). Příčinu tohoto zjevu vidí spisovatel v tom, že celkem je v češtině vzestupný počátek věty neoblíben a vzestupnost že vzniká nejčastěji tím, že věta začíná nepřízvučným slovem, spojujícím větu s tím, co předcházelo. Na př. To jistě, nechci, tu znám, kam jdeš, co křičíš. Všední řeč hovorová má vzestupných počátků větných více, protože vyniká užíváním jednoslabičných slov úvodních povahy konektivní (známé tak: tak pojď!).

Dále zjistil Mathesius, že, přistoupí-li k jednoslabičnému nedůraznému slovu počátečnímu jiné jednoslabičné slovo nedůrazné, dostává první z obou jednoslabičných slov důraz a vzestupný počátek věty se mění v počátek sestupný. Na př. Už nechci, už to nechci; ach, Bože, ach můj Bože atp. Jiná změna nastává, má-li druhé slovo důraz oslabený. I tu se mění vzestupný počátek v sestupný a první slovo jednoslabičné dostává důraz. Na př.: To žeš — to můžeš hned.

Z těchto okolností vysvítá velmi jasně, jak silná je tendence k přízvučnému začátku v češtině a jak se důraz věty, alespoň na počátku, rozkládá pod vlivem tendencí rytmických. Spisovatel zajímavě ukazuje na rozdíly od angličtiny, kde naopak je přirozená dynamická linie počátku věty stoupavá a kde o důrazu větném rozhoduje jen významová platnost větných členů a nikoliv rytmus. Po té stránce se doplňuje také učení o přízvuku větném v mluvnici Ertlově (II, 49 násl.), v níž se na tento vliv rytmický zapomíná. Zato se potvrzuje těmito výklady jiný názor Ertlův v téže mluvnici, podle něhož větný přízvuk v češtině postupuje celkem vlnou stoupavou, t. j. tak, že v klidné řeči začínáme větu slovem s větným přízvukem nejslabším a končíme ji výrazem nejpřízvučnějším (na př. Kdy jedeš kdy jedeš do Prahy?). Přízvukový vrchol věty anglické není na konci věty, nýbrž spíše uprostřed.

Ve Zvonu (XXXI, 24) má dr. J. V. Šimák feuilleton o zvláštních jménech české šlechty XVI. stol. Do husitství převládají jména česká, která ovšem [140]žijí ještě ve stol. XVI.: Myslibor, Hrdibor, Dubra (asi z Doubravky), Vilém Přídruh, Znejboha Dlouhoveský. Husitská doba přinesla mnoho jmen biblických: Adam, Daniel, Abraham, Sedech (= Melchisedech), Petr Vok (= Petr v okovech), Jekoniáš, Sofoniáš a j. Humanismus zavedl jména z literatur klasických: Hektor, Nestor, Lukrecie, Pyramus, Hanibal, Hasdrubal (také ve znění Asdrubal, Astrubal). Z latiny křesťanské je ženské jméno Amabilie a mužské Sixt, které se přeměnilo v příjmení u známého dějepisce Sixta z Otršdorfu. Naopak z rodového jména stalo se osobní: Těmín Těmín z Těmic, Stráník Straník z Kopidlna. Po otci dostala jméno asi slečna z Valdštejna, Bernardina (otec byl Bernard, držitel hradu Krupky). Vzácné rovněž je jméno Volfomina. Literárního původu je jistě jméno Izoldy Pětipeské z Chejš, Meluziny Křinecké z Ronova a Bianciflory. Původu neznámého spisovateli i nám jsou jména Tamila, Omelei neb Omolai, panna Napka a jméno Leyter (Kelbl z Geizinku).

V Časopise pro moderní filologii (XVII, 3) otiskuje Janko 6. pokračování V. řady svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Vykládá se tu etymologie slov špúlati, kundrfál, šnába (šňapati, chňapati, šňophoun, šňofoun). Základem slova špúlati je německé subst. Spule = cívka (známé je také v češtině: špulka nití). Starší podoba slovesa je špuliti, špouliti (= šklebiti se) a k tomu subst. špuléř (= Zapfenbohrer, Zapfenloch). K něm. Spule druží se inf. spülen (‚cívkou točiti, vodou polévati‘) a subst. Spüler (‚kdo vyplakuje nádobí‘, pak ‚chudák, ubožák‘), z něhož lze odvoditi české významy špúlati se (= blouditi cizinou v nouzi) a špulák (= vyhnanec). Zajímavé je, že tu čeština z průvodního významu (ubožák bývá často bez přístřeší, toulá se) učinila význam hlavní. Příponu -ati, -ák (místo -iti, -éř) vykládá Janko přikloněním k slovesu šúlati. Nemohla tu působiti slova toulati, tulák? Jména Špulák a Špuléř jsou doložena také jako jména osobní.

Slovo kundrfál (kundrfát, kundrfale, kundrbálky, kundrcálky, kontrfel, kontrabáš a j.) znamená buď rozličné kovy (mosaz, cín, zinek), nebo špatné, mázdrovité maso a vůbec něco nepodařeného. Pochází z lat. contrafactum, které znamená napodobeninu a pak také něco falešného, nepravého, chatrného. V češtině bývá obyčejně l na konci místo t, a toto l vykládá Janko z něm. kontrfel = padělaná kůže (Fell). České slovo šnába je z něm. Schnapps, které je původu zvukodobného a bylo původně interjekcí s význ. ‚chňap‘. Později znamenalo doušek, jediné polknutí (chňapnutí), pak malou sklenku kořalky a konečně kořalku. Také české šňapat = chytat po něčem je téhož původu německého. Jiné tvary jsou: šňapiť, šniapiť (slc.) = řezat, šňapák (= Schnapper, ohnutý nůž, žabka), šňapec (kus, řízek obyčejné slaniny), šňápati (dal. u Jiráska s význ. řezat) a chňapat, kde změna š v ch je známá změna hlásková u slov významu pejorativního. Něm. Schnapphahn = lupič na koni je vzorem pro čes. šňophoun, šňofoun = dozírající dráb, pak holomek, vydřiduch. (Sr. franc. chenapan = ničema.)

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 6, pp. 139-140

Previous Jiří Haller: Karel Hlaváček, typ české dekadence, II.

Next Bacil