Zjevištnění

jh. (= Jiří Haller)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Na náš výklad o tomto slově, otištěný v 1. čísle NŘ. na str. 24, ozval se p. Konrád dne 19. února 1931 v Nár. osvobození. Píše doslova: Milá »Naše řeči«, rád od tebe za toto slovo přijmu lepší náhradu. Jen, prosím tě, ať je k potřebě, tvoje návrhy nejsou. »Zjevištnění« neznamená ani »uvedení na jeviště«, ani »scénické provedení«, ani dokonce »dramatisování«. Na jeviště hru uvádí ředitelství, když se rozhodne ji provozovat. Chceš-li, také režisér, který ji nazkouší. V tomto druhém smyslu se »uvedení na jeviště« týká způsobu, jakým hra je hrána = »scénické provedení«. Slovní znění a jeho úprava v představovém obsahu těchto slov chybí. To by nej[121]spíše pojala »úprava pro jeviště« nebo »zdramatisování«. Ale vypsat z románu zcela nejevištního několik úryvků a postav, sestavit je v nový celek se zachováním původního znění i vztahů jen částečným, toť více než úprava. Zároveň pak, když se to nepodaří, je to méně než dramatisace: je to pouhé zjevištnění. Chodí to po jevišti, tváří se to jako drama, ale není to drama. V slově »zjevištnění« je tedy kritická příhana. V slově »zdramatisování« by byla chvála. Dostojevského lze zdramatisovat, Tolstého pouze »zjevištnit«, tak jako lze i »zfilmovat« (to ti nevadí, »Naše řeči«?). Zkrátka, je v tom smysl, dbej nejen slov, ale i jeho. Dovedeš-li, nahraď mi to slovo. Možná, že je utvořeno nešťastně a nesprávně, ale zbytečné není. Mimochodem, není ode mne. Už po léta se vyskytuje v kritikách a oznámeních divadelních.‘ — Je nám líto, že i přes tento mentorsky samolibý výklad spisovatele Konráda musíme setrvat při svém názoru. Především prosíme p. autora, aby si uvědomil, že námi navržené náhrady byly voleny úmyslně s významem rozdílným proto, že z textu, v němž jsme slovo »zjevištnění« čtli, nebylo zřejmé, o jaký smysl právě jde. Nehodí-li se p. Konrádovi dvě z našich náhrad, není to naše chyba, nýbrž jeho, protože užil slova, jehož smysl nebyl dost jasný. Zásluhu o to tedy nechť přičte sám sobě. Veliké neporozumění pro funkci jazyka ukazuje jeho výklad o tom, proč pokládá slovo »zjevištnění« za výraz nutný. Chce míti totiž pro ‚zdramatisování‘ slovo dvojí: jedno pro zdramatisování podařené (pro ně ponechává výraz starý), druhé pro zdramatisování nepodařené (»zjevištnění«). To je ovšem požadavek při nejmenším přepjatý. Po p. Konrádovi by mohl přijíti kdokoli jiný a žádat, aby mu jazyk rozlišil různým slovem dvě věci v podstatě stejné, ale rozdílné kvalitou, aby na př. slovo stůl znamenalo jen dobrý stůl, a stůl špatný aby se označoval slovem jiným; spisovatel aby byl jen dobrý spisovatel, a pro toho, kdo sice také spisuje, ale neumí to nebo na př. nezná dobře jazyk, jímž píše, aby byl nalezen výraz nový, atd. Doufáme, že p. Konrád dovede pochopit, kam by to náš jazyk zavedlo. Chce-li tedy někdo vyjádřit rozdíl mezi dobrým a špatným zdramatisováním, musí umět užít prostředků, které jazyk sám k tomuto rozlišování nabízí, a ne hned volat po výrazu zbrusu novém. Jenom tenkrát, když jde o představu něčeho předtím nebývalého, je možno pomýšlet na utvoření nového slova, ale i v tomto případě se jazyk často vyhýbá novotvarům a přestává raději na výpůjčce z jazyka cizího, srov. na př. film, biograf, automobil, anténa a pod., anebo užije slova starého a dá mu jen význam nový, na př. letadlo, rozhlas a pod. Kdo bez bázně a bez potřeby tvoří nová slova při nejmenší příležitosti, hřeší proti přirozené tendenci jazyka. Slovo »zjevištnění« je zcela jistě zbytečné, má-li mít ten smysl, který do něho vkládá p. Konrád, neboť tu nejde přece o představu nebývalou. Mimo to je i nesprávně utvořeno, neboť nemůže znamenat nic jiného než »učinění jevištním« (srov. na př. zdůraznění, zjasnění a pod.). Ale jevištní má v usu p. Konráda patrně zase význam »hodící se k ‚zjevištnění‘« (viz v jeho odpovědi rčení »nejevištní román«). Zjevištnění tedy přesně mluvíc může znamenat toliko »učinění vhodným k úpravě pro [122]jeviště«, nikoli však už úpravu pro jeviště samu, ať už v jakémkoli smyslu. Proto je to slovo nejen libovolně a zbytečně, nýbrž i nesmyslně utvořené (nemělo snad zníti zjevištění?). — Slova jako zjevištnění, zjevištniti, jevištní, nejevištní a pod. jsou jen technické zkratky, jimž rozumí ten, kdo rozumí smyslu celého kontextu, ale jež bez celé souvislosti větné samy o sobě neznamenají nic, jsou to jakési samoznaky, možné jenom v hantýrce. Spisovný jazyk se jim z příčin výše uvedených brání právem. — Sloveso zfilmovat je nutné a je utvořeno naprosto správně od cizího základu příponou -ovati jako mnoho jiných sloves podobných (na př. dramatisovati, inscenovati, dirigovati, koncertovati atd.). K srovnání s fantastickým slovem »zjevištnění« se tedy naprosto nehodí. — Za upozornění p. Konrádovo, že není jeho autorem, jsme vděčni; bylo by nicméně zajímavé zjistit, od koho to slovo vyšlo. Stejně jsme však vděčni p. Konrádovi za to, že nám způsobem své odpovědi poskytl nový názorný doklad o tom, jak povrchně dovedou naši spisovatelé soudit o jazyku, jímž píší a jehož by přece snad měli dbát trochu úzkostlivěji než svého duševního pohodlí.

*

Dodatkem připojujeme dopis, který nám z Londýna poslal jeden ze čtenářů Naší řeči:

Není pochyby, že termín »dramatisace« obsahuje jakousi chválu pro skrupulosního divadelníka. Není však rovněž pochyby, že slovo »zjevištnění« nevyslovuje nic, leč hanu, nikoli však hanu kritisovaného díla, nýbrž hanu českého jazyka. Původcové takových slov se obyčejně domnívají, že »obohacují« řeč. Zatím však je možno po každé s jistotou vystopovati původ takové zrůdy ze dvou mylných cest:

1. Buď autorův rejstřík slovní není v pořádku a představy jeho mozku ztělesňují se se strašnými sice porodními bolestmi, ale znetvořeně; velice prosté výrazy hledá zbytečnými oklikami; drbe se pravou rukou za levým uchem. Tomuse říká v psychologii »nesprávné myšlení«. Autor, když slovo »tvoří«, neví sám, co chce říci. Není-li příliš zpozdilý, pochopí to však obyčejně při dodatečné úvaze. To — zdá se — pochopil již i dr. Konrád.

2. Nebo: v pisatelově vědomí (nebo podvědomí) uvízne cizí slovo, které potom vědomě nebo nevědomě překládá.

Případ »zjevištnění« je kombinací obou mylných cest. Pisatel totiž hledal výraz pro »zdivadelnění«, »úpravu pro divadlo« nebo »zdialogisování« snad chtěl říci »pokus o dramatisaci«, ale poněvadž v jeho výrazovém aparátu byl zmatek, »zčeštil« prostě slovo »inscenace«, které má arci smysl jiný. Plodem byla zrůda — jak jazyková, tak logická.

Al. Michálek

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 5, s. 120-122

Předchozí vm. (= Václav Machek): Tatry

Následující Jiří Haller: Básnická řeč St. K. Neumanna, I.