Jubileum „majitele“

Václav Musil (= Václav Ertl), Red. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

Pokud se dá souditi z materiálu sneseného na budoucí Slovník jazyka českého, bylo tomu loni právě sto let, kdy se v spisovném jazyce objevilo po prvé slovo majitel. Je málo slov, která měla v životě tak divné osudy jako toto slovo. Narodilo se, zmužnělo, založilo si pevnou existenci, vesele žilo; pojednou, když se mu blížila čtyřicítka, přišli lékaři na to, že je vlastně mrzák, nedochůdče, tvor nepodařený; lidé se mu vyhýbali, ale slovo žilo dál, a co jiná, zdravá slova hynula a umírala, naše slovo se dožilo ve zdraví stoletého jubilea a snad se dočká ještě dalších. Nejen knížky, nýbrž i slova mají své podivné osudy.

Co má jazyková therapie proti slovu majitel? První diagnosu[1] učinil matiční Brus z r. 1877, který o tom praví pod heslem »majitek«: »Majitek, spr. majetek; adj. majetný (pol. majętny), nikoliv majitný (v. Jgm. sl.). Ze slova majetnosť a majetný vychází najevo správnosť slova majetek. Z téže příčiny chybné jest slovo majitel m. majetník; vedle tohoto lze užiti slov: vlastník, držitel.« Tento soud o slově majitel opakuje se v stručnější nebo zevrubnější formě i v dalších brusech matičních, u Vorovky, u Zenkla, u Mašína, na několika místech v NŘ. (I, 57; II, 50, 151 atd.) až do posledního vydání Pravidel, která formulují svůj soud takto: »majitel, nesprávně utvořeno, ale ujalo se; lépe majetník.« V čem je tvarová nesprávnost slova majitel, vykládá obšírněji Kott (I, 966): »Majitel, špatně, jako by špatně bylo: chovatel; lépe jmětel, majetník, vlastník, držitel. Srov. stvořitel, učitel, badatel od stvořiti, učiti, bádati, ale majiti není, nýbrž je iměti, měti.« Kott [74]opakuje jen, co již před ním proti slovu majitel namítal na př. Něm.-čes. slovník věd. názvosloví z r. 1853 (majetník, unrichtige Ableitung: majitel), Mikšův Strážce z r. 1871 a j. Vytýká se tedy slovu majitel, že proti jiným slovům s příponou -tel je utvořeno nesprávně.

Proberme nejdříve jeho konkurenty, jsou-li lepší. Jde o slova držitel, vlastník, majetník. Slovo držitel je z nich nejstarší (v Evang. Olom. 1b ještě ve významu obecném: božieho zákona držitel = kdo drží, zachovává zákon) a je i v jiných jazycích slovanských. Mívá v nich tvar dvojí: v staré slovenštině dr’žateľ (k slovesu dr’žati) nebo dr’žiteľ, v ruštině deržatel’, v srbochorv. držatelj, nověji držitelj, v pol. dzierżyciel, v češ. držitel. Přípona -tel, kterou se tvoří jména značící činitele, původce nějaké činnosti, přistupuje normálně ke kmeni infinitivnímu otevřenému; tedy z inf. ží-ti je žitel (= kdo žije), z umě-ti je umětel (na př. v míst. jm. Neumětely), od zřie-ti, příč. zře-l, je zřetel, od uči-ti je učitel, od jedna-ti je jednatel, od opatrova-ti je opatrovatel a p. Protože nč. držeti znělo před přehláskou držati, jsou z tvarů výše uvedených přesně utvořeny ty, které znějí držatel a p.; za to by měla čeština míti po přehlásce, způsobené následující slabikou -tel, tvar držětel, nč. držetel (jako je z přáti podst. jm. přietel, přítel). Ale živá řeč se neřídí důsledně zásadami, jež si sama vytvořila, nýbrž přeskupujíc rozličným způsobem vzájemné vztahy slov, opouští nebo mění zásadu původní a tvoří další slova podle jiného principu. Podst. jména učitel, ctitel, hostitel a p. jsou z kmene infinitivního uči(ti), cti(ti), hosti(ti) a p. Ale učitel je, kdo učí, ctitel, kdo ctí, hostitel, kdo hostí atd., t. j. význam těchto jmen působí, že se tato jména sdružují s přít. časem sloves, jejichž vykonavatele označují. Není tedy divu, že podle toho změněného pojetí vzájemného vztahu mezi slovesem a podstatným jménem nazývá se pak ten, kdo trpí — trpitel (ač inf. je trpěti a podst. jm. by tedy mělo zníti trpětel jako umětel od uměti); kdo velí je velitel (ač je inf. veleti), kdo pokouší je pokušitel (ač je inf. pokoušeti) atd. U jiných sloves, kde toto nové pojetí neruší zásadu původní, toho není; slova jako jednatel zůstávají zpravidla beze změny, protože je inf. jedna-ti a přít. čas jedná-m, jedná-š atd. Touto změnou pojetí změnilo se také původnější držatel v některých jazycích v držitel, protože držitel je ten, kdo drží. Proč to vše uvádíme? Abychom ukázali, že pochody psychologické mění způsob, jímž si jazyk navykl v jisté době slova tvořiti a že pak vznikají tvary, které podle zásady (v gramatice: pravidla, normy) původní a třeba i ve většině případů dosud platné jsou odchylné, nenormální, »chybně utvořené«. Takovým slovem je [75]tedy i slovo držitel. Kouti z tohoto nenormálního, ač psychologicky přirozeného původu slova držitel dnes námitku proti jeho užívání, bylo by počínání marné, protože se staletým užíváním vžilo a stalo se slovem potřebným. Pravidla čes. pravopisu mohla by však i o tomto slově napsati právem jako o slově majitel: nesprávně utvořeno, ale ujalo se. Slovo držitel bylo ovšem utvořeno mnohem dříve než slovo majitel, ale o tom, ujme-li se to neb ono slovo, nerozhoduje vždycky jeho stáří, nýbrž často i okolnosti jiné, časté užívání, potřeba, které jsou často silnější než ancienita.

Pokud běží o význam slova držitel a o jeho poměr k významu slova majitel, můžeme slovo držitel se stanoviska dnešního vyloučiti beze všeho z řady slov, jimiž brusy radí nahrazovati nesprávně utvořené slovo majitel. Držitel jen ten, kdo nějakou hodnotu de facto drží (ať právem či neprávem), majitel je ten, či věc atd. po právu jest; k pojmu držitele náleží pojem držení n. držby,[2] k pojmu majitele pojem majetku n. jmění.

Druhé slovo, jež se nabízí jako náhrada za chybně utvořeného majitele, je slovo vlastník. I vlastník je slovo staré, ale ne v tom významu, o nějž tuto jde, nýbrž ve významech, které přirozeně plynou z jeho tvaru. Vlastník, žen. vlastnice, je zpodstat. jméno příd. vlastní; jako je hříšník člověk hříšný, bídník člověk bídný, bojovník člověk bojovný, uprchlík člověk uprchlý atd., je vlastník podle svého utvoření někdo, kdo je vlastní. S tím ve shodě je především jediný stč. doklad, který má Gebauer z Mamotrektu A 23b, 80, kde se slovem vlastník vykládá lat. »frater germanus« (vlastní bratr); pouhou variantou slova vlastník je tvar vlastenec, který podle zprávy Jakubcovy cituje Kott 7, 1034 z Libunce s významem »vlastní bratr n. sestra«. S jistou obměnou významovou užívá se slova vlas(t)ník i na Moravě, kde podle Bart. Dial. II, 460 znamená druhého bratrance, a podle 1. Přísp. Kottova i v řeči zlodějské, kde vlastník = otec a vlastnice = matka. Podle jednoho dokladu Jungmannova z r. 1620 mohlo slovo vlastník znamenati také krajana, vlastence. Tu všude je význam ve shodě s tvarem slova vlastník, neboť všude tu znamená někoho, kdo je vlastní.[3]

[76]Naše dnešní vlastník však nemá takového významu, nýbrž znamená člověka, který má něco vlastního, nějaký majetek, jmění atd. V tomto významu, který mu nesluší podle tvaru, objevuje se slovo vlastník teprve u Rosy (Jgm.); ze starších slovníků, které jsou po ruce (Vusínův 1700—1706, Rohnův 1740 a d., Thamův 1788, Tomsův 1791, Dobrovského 1802), vyskytuje se jen v Thamově slovníku z r. 1799 pod heslem Eigenthümer (vlastník, držitel, pán); v materiálech na Slovník jaz. čes. je nejstarší doklad z Krameriusových Novin z r. 1811, 207a (vlastník blíž stojícího mlejna).[4] Pátráme-li po původu, jak slovo vlastník tohoto nevlastního významu (= Eigentümer) nabylo, dojdeme pravděpodobného poznání, že byl na ně přenesen význam, který se právem vyvinul na slově vlastnost. Vlastnost znamená to, co je komu vlastního nebo co je na něm vlastního (zvláštního); odtud se vyvíjí u slova vlastnost význam dvojí: a) Eigenschaft, b) Eigentum. Ve významu prvním se vyskytuje slovo vlastnost v češtině od dob nejstarších až po naše časy, ve významu druhém je doloženo u Gebaura z r. 1562 v čes. překladě Institucí (užitku branie od vlastnosti odděluje se, a to mnohými způsoby), z Koldína z 1579 (u Jgm.), z Rešelia 1562 atd. Nejstarší doklad nč. slova vlastnost ve významu jmění je zase z Krameriusových Novin 1811 (my [právníci] obhajujeme jmění a vlastnost 198a); slovo vlastnost konkuruje v té době se slovem vlastenství (ze starších slovníků nč. uvádí je Tham až z r. 1799, jeho Versuch eines jurist. Lexikons z 1808 a Palkovič z 1821; dále: opat Jiří žádal císaře o vlastenství klášterní 1824 Devoty, Řeh. cisterc. 170; vlastenstvím čili majetností 1826 Pout. slov. 1, 141 a j.), které je rovněž známo již ze staršího jazyka (klášter na zbuoží, dvořích, vsech a jeho vlastenství… kterými koli nátisky netrápiti Arch. Č. IX, 431 z 1498 a č.). Zdá se, že novodobé poměry právní toho vyžadovaly, aby vedle slov držebnost, držení a držitel (= Besitz, Besitzer) měla čeština (zvl. právnická) názvy odpovídající něm. »Eigentum, Eigentümer«; k tomu účelu asi ob[77]novena starší slova vlastnost a vlastenství ve významu »vlastní jmění« (v něm je nejstarší obrozenské slovníky, na př. Tham z 1788, Tomsa z 1791, ještě neuvádějí), a význam, který byl v těchto slovech, přenesen na slovo vlastník; vlastník tím nabyl významu ‚Eigentumer‘. Oba výrazy abstraktní, vlastnost i vlastenství, velmi brzy z jazyka vymizely (v letech třicátých) a stopa po nich zbyla jen ve významu slova vlastník, k němuž pak časem přitvořeno za zaniklá abstrakta starší abstraktum nové, vlastnictví (pro něž Jgm. sice doklad má, ale z pol. slovníku Lindova). Že slova vlastnost, vlastenství, vlastník atd. byla asi uměle obnovena nebo přejata (také polština má własność ve významu ‚vlastní jmění‘) k účelům výše uvedeným, právním a úředním, lze souditi z toho, že to slova lidová, obecně rozšířená, co vím, v Čechách nejsou (pro Slovensko je svědectví Kálalova slovníku, že vlastnost = čes. vlastnost i vlastnictví, majetek.[5]) Je tedy slovo vlastník utvořeno sice správně, ale jeho dnešní význam se neshoduje ani s jeho významem původním, ani s významem jiných podst. jmen týmž způsobem utvořených.[6]

Třetí konkurent slova majitel a třetí náhrada, již brusy za to slovo nabízejí, je slovo majetník, utvořené z téhož základu jako slova majetný (majetnost), majetek, majetství a p. To jsou vesměs slova doložená teprve v jazyce novočeském; z jazyka staršího, co víme, pro ně dokladu není a také starší slovníky nč., Tham 1788, ani Tomsa 1791, slov těch nemají. Nejstarší doklad existence má příd. jm. majetný z r. 1799 v Dobrovského Bildsamkeit 51 (v Slov. však je »begütert, bemittelt« jen bohatý, možný, mohovitý) a s ní zároveň Thamův slovník z roku 1799 (s. v. wohlhabend = možný, mohutný, mohovitý, zásobný, majetný); hned po slově majetný je z r. 1802 (v Slovníku Dobrovského s. v. Besitz) doklad slova majetnost. Slovo majetník má Jgm. dosvědčeno od Zlobického, tedy z doby před r. 1810 († Zlobický), slovo majetek podle Jgm. i podle sbírek slovníkových je dosvědčeno teprve z r. 1832 v Kollárově Sl. dc., zn. 444. Od té doby se pak citovaná slova, zvláště majetník a majetnost, vyskytují u spisovatelů nč. často vedle slov vlastník, vlastnost, vlastenství: na př. majetný 1820 Palkovič s. v., 1830 Čechoslav 1, 39 (Langer), 1834 Světozor 34 atd. dosud; majetník 1826 Pout. slov. 4, 10; Čelakovský, O městě b. 1, 167; 1830 ČČM. 82 (Palacký) atd. dosud; majetnost 1818 Počátkové 119; 1820 Hyllos II, 35 a; [78]1821 Dobroslav ²/₃, 23 (Polák); 1825 Dennice 7; 1830 Čelakovský, Smíš. básně a j.; 1830 ČČM. 88 a j. (Palacký); 1835 Květy 2a (Tyl) atd.

Že slova majetný a jeho odvozeniny nejsou v čes. spisovném jazyce a snad ani v řeči lidové v Čechách odedávna, tomu svědčí okolnost, že oba vynikající lexikografové nové doby, Dobrovský i Jungmann, prohlašují je za moravismy a slovakismy; tak Dobrovský vyjadřuje něm. »Besitz« slovy: držení, vládnutí, jmění, mor. majetnost; rovněž Jungmann připojuje k heslům majetný, majetnost, majetník poznámku mor. et slc. (moravské a slovenské) a k heslu majetek poznámku slc. Také autoři, u nichž jsou tato slova doložena literárně, jsou namnoze Moravané nebo Slováci (Zlobický, Kollár, Palkovič, Šafařík, Palacký). V české řeči lidové, pokud ji známe, žije dnes slovo majetný, majetek, místy snad i majetník; slovo majetnost se neujalo ani v české řeči lidové ani v jaz. spisovném, a vyskytuje-li se kde (na př. v terminologii právnické), cítí se jako archaismus. Na Moravě je však majetnost (a var. majetství, majet) výraz lidový, jak svědčí Kottův doklad ze Sušilových písní 449 a Bartošovy doklady v Dial. sl. m. pod hesly majet (má veliké majety), majetnost’, majetství. Také podle Kálalova Slovenského slovníku má slovenština výrazy majeť (nelidový), majetnosť, majetok a zajisté i příd. jm. majeťný, jež K. neuvádí.

Podobná slova jako československé majetný, majetník, majetnost, majetek má i polština, a to v tvarech majętny, majętność, majętnić, majątek (za majętnik je v pol. właściciel a właśnik). Doklady polské těchto slov jsou o mnoho starší než literární doklady české, sahajíce nazpět až do 16. stol. Polské příd. jméno majętny, (z něhož je dále odvozeno subst. majętność, i sloveso majętnić,) je utvořeno týmž způsobem jako příd. jména sławętny, mierziętny (-ość), mrogętny (= hněvivý), umiejętny, tedy příponou, jejíž základ je v příponě participia přít. čin. -ąt- v mierziący, mający, umiejący (Łoś, Gram. pol. II, Słowotwórstwo s. 29).[7] V češtině odpovídají polským příd. jménům na -ętny (slawętny) analogicky utvořená příd. jména s příponou -utný, jako mohutný, slovutný, urputný (z kmene r’p-, který je v reptati). I ta mají východiště v participiální příponě -ąt-, která je východištěm tvoření adjektiv jako mohutý (= mohoucí), tekutý, od nichž příp. -utý přenesena i k visutý (= visící), mrzutý, a dalších útvarů rozšířených příponou -ný, jako mohutný, slovutný, urputný, — anebo [79]v participiální příponě -ęt-, která je východištěm tvoření adjektiv jako stojatý (ze stoj-ęt-), ležatý, visatý. V češtině bývají přípony -ąt-, -ęt- (mohutý, ležatý) rozšířeny někde ještě další příponou -jo- (v. Zubatý v Sbor. fil. I, s. 129 n.), před níž se koncové -t obou přípon mění v c, a přistupuje-li pak ještě další přípona -ný, vznikají pak příd. jména, která mají buď tvar mohúcný (na př. nemohoucný), vrúcný (vroucný), po přehlásce -ícný, jako v zlolajícný, nepřejícný, anebo tvar bojácný (ze základu boj-ęt-jo-). Podle těchto výkladů bychom očekávali, že kdyby bylo slovo majetný vzniklo na půdě české (t. j. československé), znělo by normálně buď majitný (ze staršího majutný, mająt-’no-) anebo majícný (ze staršího majúcný, mająt-j-’no-). Je zajímavé, že Jungmann skutečně uvádí slova majicný (člověk majicný) a majicnost = majetnost (se zkráceným i jako v ob. kajicný, nepřejicný a nepřejičný atd.) jako slova usuální; dnes usuální aspoň v střední češtině ani v spis. řeči nejsou a pramen místní Jungmann neuvádí.[8] Ale z toho ze všeho je vidět, že se slova majetný atd. nevyvinula ani na půdě české, protože by předpokládaný tvar český musil zníti jinak.

Ještě větší potíž než s příd. jménem majetný a jeho odvozeninami je s podst. jménem majetek. V polštině mu odpovídá tvar majątek, který, jak se zdá, je už v polštině utvořen způsobem odchylným, nenormálním. Příd. jména jako majętny, umiejętny a p. jsou významu činného (mající, umějící), a proto jejich odvození z téhož základu, z něhož je i participium prés. činné, je pochopitelné a správné. Ale majątek znamená to, co mám, co je ode mne drženo, a má tedy význam pasivní. Podstatná jména toho tvaru a významu, jako je majątek (č. majetek), tvoří se zpravidla od příčestí trpného, jako na př. č. i pol. zbytek, dobytek, statek, svitek (pol. zwitek), počátek (pol. początek), pol. ostanek (vedle ostatek), čes. škubánek, stč. mazánek (= pomazaný, Kristus) a j. Tímto normálním způsobem pol. majątek utvořeno není, protože trp. příčestí slovesa mieć není majęty, nýbrž miany (čes. jměn, jmín). Je tedy pravděpodobně utvořeno mechanicky podle jiných podst. jmen, v nichž zakončení (ne přípona) -ątek je po právu. Jsou to podstatná jména, která se zakládají na příč. trpném sloves vzoru jęti (čes. jieti, jíti — jmouti), na př. początek, zaczątek, wszczątek (k příč. poczę-ty, zaczę-ty atd.), ujątek (k uję-ty = ujatý, ubraný), wyjątek (k wyję-ty = [80]vyňatý), wziątek (k wzę-ty = vzatý) a p. Vliv těchto podst. jmen na utvoření subst. majątek, kde vzat za základ kmen maj- z prés. tvarů mają, mający anebo ještě spíše z odvozenin majętny, majętność a p., lze tím spíše pochopiti, že slovesa mieć (= míti) a jąć (= jmouti, bráti) jsou si významově velmi blízká. Kdyby čeština měla od slovesa míti (stč. jmieti) podst. jméno utvořené normálně příponou -ek, jako substantiva výše uvedená (mazánek a p.), znělo by asi jměnek (jako je příponou -í utvořeno z téhož participia subst. jmění anebo příponou -ka od slovesa mnieti subst. domněnka). Ale slova takového není a nebylo v češtině. Kdybychom se o výklad čes. majetek chtěli utéci k téže mechanické nápodobě jako v polštině, musili bychom hledati vzory tvoření v podst. jménech jako počátek, výňatek (m. vy-jatek), sňatek, vzatek a p., ale ani těmto odvozeninám tvar majetek neodpovídá.

To všecko, co bylo řečeno o tvaru sloves majetný, majetník a p. na jedné straně a o tvaru slova majetek na druhé, vede k domnění, že tato slova nevznikla na půdě české, nýbrž že to jsou slova přejatá z polštiny, která prostřednictvím moravsko-slovenským vnikla i na území české. Tomu nasvědčuje i to, co bylo pověděno výše a provisorně o moravsko-slovenském původu slov majetný, majetnost, majetek, i faktum, že nejstarší literární doklad slova majetnost, který je v nově doplňovaných sbírkách na Slovník jaz. čes., je ze spisu slov. spisovatele J. Zmeškala Kniha Jobova, vydaného r. 1770 (seps. 1764) v Prešpurce (tym více ještě usilují se [staří lidé], aby v něm [v světě] vážnosti, majetnosti a pohodlí užiti mohli 178). Je tedy velmi pravděpodobné, že pol. majętny, majętność byly přejaty na území slovenském v tvaru majetny,[9] majetnosť, že k nim z adj. majetný přiděláno jednak podst. jméno majetnik, jednak podst. jm. majeť, majet (opačným postupem než ze subst. masť, vlasť příd. jména mastný, vlastný atd.) a že pol. majątek, byvši uvedeno v hláskový soulad s těmito slovy příbuznými, změnilo se na slovenské půdě v majetok, č. majetek. Přejetí se stalo způsobem zcela mechanickým a patrně lidovým, neboť všechna tato slova, kdyby byla vznikla na půdě české anebo kdyby byla bývala vnikla do češtiny cestou literární s příslušnými obměnami hláskovými, byla by zněla na půdě české zcela jinak Jsou to tedy slova i původem i tvarem v podstatě nečeská, anebo vyjádříme-li se brusičskou terminologií, nesprávně utvořená.

Pokud jde o význam slova majetný, sluší mu podle tvaru vý[81]znam intensivní, ne ‚mající‘ nýbrž ‚mnoho mající‘. Tento význam přešel pravděpodobně se slovem už z polštiny, kde majętny zmámená totéž, a ujal se, maje oporu v jiných příd. jménech na -tný, jako mohutný, slovutný, vydatný atd. V tom významu ho užíváme dosud. Odtud majetnost znamená především u nás ‚zámožnost, mohovitost‘ (majetnost f. Wohlhabenheit, Wolhstand, mohovitost 1808 Tham, Versuch. 12; majetnost lidstva přivábila tisíce cizozemců 1820 Hyllos II, 35a a j.); ale již hned od počátku užívá se slova majetnost jako v polštině i ve významu oslabeném, a to jednak abstraktním, ‚držení čeho v majetku‘ (malého statku majetnost 1818 Počátkové 119; v pokojné majetnosti svého jmění 1821 Dobroslav 2/3 23 a j.), ‚majetek vůbec‘ (jazyk opilce vlastenstvím čili majetností bláznovství jest 1826 Poutník slov. 1, 141 D. M. Král), jednak konkretním, ‚statek, usedlost‘ (stav politický [v Polsku] docela se proměnil, majetnosti hynou 1830 ČČM. 1, 88 Pal.). V těchto výrazech oslabených slovo majetnost v spis. češtině (neodborné) zaniká a nahrazuje se dílem slovem majetek (majetek bláznovství), dílem starým výrazem statek (statky hynou), dílem slovy později utvořenými majetnictví, majitelství (statku). Jen na Moravě a na Slovensku žije slovo majetnost (i majetství, majeť) dosud v těchto významech oslabených, zvl. konkretních (ten má pěknú majetnosť = živnost; všecko majetství své pán odporučil Michalovi = majetek; má veliké majety val. = jmění Bartoš, Dial. sl. m. 10). Pro slovo majetnost v době přítomné dokladu spisovného, ani lidového nemám; kdyby se našel, znamenal by patrně abstraktum k adj. majetný, t. j. zámožnost. Jen v oslabeném významu je doloženo slovo majetník = ‚vlastník‘ (hůře soptili … nežli tehdáž zvířata proti svým majetníkům 1829 Čel., O městě b. 1, 167); ve významu, který by mu slušel podle významu příd. jména majetný a který bychom nejspíše mohli předpokládati pro jazyk lidový, t. j. = ‚boháč, zámožný člověk‘, dokladů zatím není. Vůbec pak slovo majetník ve významu ‚vlastník‘ nemá v starším jazyce nč. dokladů tak hojných jako slova majetný, majetnost, majetek, a zdá se, že mu k oblibě a rozšíření dopomohla teprve brusičská teorie, která jím vytlačovala slovo majitel. Největšího rozšíření ze všech těchto slov dosáhla slova majetný (v jaz. knižním i lidovém) a majetek.

V tomto zmatku slov, která se vedle starších termínů držitel, držení a držebnost vyrojila v první třetině devatenáctého století v jazyce knižním (z něhož pronikala porůznu i do řeči lidové v Čechách), jako vlastník, vlastnost, vlastenství, majetník, majetnost, majetek atd., zrodilo se i slovo majitel. Objevuje se po prvé v Tomsově Poutníku slov. 1, 5 (do domu znamenitého statku ma[82]jitele) a skoro zároveň pak i u spisovatelů jiných, na př.: předešlý majitel 1827 Tomsa, Klaurenovy Pov. 2, 160 a j.; majitelkyně t. 2, 6; majitelově jeho (Valdeku) 1828 Klicpera, Alm. 28; bez majitele 1830 Klicpera Alm. 142; majitele rukopisu Palacký, 1834 ČČM. 465; majitelka Tyl, 1835 Květy 126 a atd., a od té doby hojně až po naše časy. Z jazyka knižního a zvláště asi z řeči úřední, kde se pevně zakotvilo, sestupuje i do řeči lidové, často ve formě ještě dále obměňované, jak svědčí kladské majetitel, zapsané v Kubínově Lidomluvě 196.

Slovo majitel podle teorie mluvnické, která byla vyložena s počátku při slově držitel, správně arci utvořeno není. Podle svého významu (ten, kdo něco má) mělo by býti utvořeno z téhož základu jako příčestí měl n. podst. jmění (z t. zv. kmene infinitivního) a mělo by zníti tedy mětel nebo jmětel, jak pozdější teorie mluvnická správně vyložila. Nevíme, kdo slovo majitel v letech dvacátých vytvořil, zdali to byl snad sám Tomsa, u něhož se nejdříve a nejčastěji vyskytuje, či někdo jiný. Ale najisto to nebyl člověk, který by byl pravidla o tvoření jmen na -tel znal a slovo takové byl správně dovedl utvořiti, zvláště když vzorů k spr. tvoření substantiv na -tel od sloves na -eti, -ěti je vůbec málo (jsou většinou tvořena odchylně, jako držitel, velitel ap.) a když původní tvar infinitivního kmene slovesa míti, t. j. jmě-, změnami hláskovými byl zastřen. Nelze tedy původ slova majitel posuzovati se stanoviska teorie mluvnické, nýbrž spíše podle psychologických disposic k jeho utvoření. A ty byly příznivé. Především podnět k utvoření slova na -tel vycházel pravděpodobně od slova držitel, významem blízkého. Byla-li s představou slova držitel sdružena představa člověka něco držícího, mohla snadno představa člověka něco majícího vésti k analogicky utvořenému slovu majitel. Mimo to i sdružování rozličných abstrakt se jmény na -tel, jako držení — držitel, čin — činitel, křest — křtitel a p., přispělo asi k tomu, že k podst. jménu majetek, které vypadalo, jako by bylo utvořeno z kmene maj-, přiděláno subst. majitel. Je to tím snáze pochopitelné, že slovo majetek (a p.) nebylo slovo původu domácího, nýbrž cizího, že bylo přejato pouhou sluchovou mechanikou a že nezapadalo do tvarového systému podobných slov českých, jako dobytek, užitek a p. Způsobem, jakým bylo utvořeno slovo majitel, tvořila se slova v počátcích novočeského jazyka skoro napořád, víc instinktem a přibližně než podle vědomých a známých pravidel, podle nichž tvoří anebo tvořiti má doba naše. Co slov natvořených Jungmannem, Markem a j. bylo by třeba z jazyka vymýtiti, kdybychom na ně aplikovali zásady dnešní, založené na znalosti řeči mnohem pokročilejší! Že nebylo tak snadno utvořiti [83]k slovům majetný, majetnost, majetek atd. slovo správnější než majitel, toho svědectvím je ještě poslední vydání matičního Brusu z r. 1894, tedy dílo autorů v české jazykovědě obeznámených, kde se praví, že slovo majitel by mělo zníti správně majetel, což je ovšem forma zase o nějaké procento horší než majitel.

Srovnáme-li tedy na konec slova, která se od brusů nabízejí za slovo majitel jako slova formálně správnější, totiž slova vlastník a majetník (slovo držitel jsme vyloučili hned s počátku), vidíme, že si po té stránce tato slova nezadají; ani slovo vlastník, ani majetník, ani majitel neodpovídají zásadám, které dnešní teorie mluvnická vyvodila z rozličných způsobů tvoření slov a podle nichž dnes slova nová — když je jich třeba — tvoříme. Ani věkem si mnoho nezadají, neboť se vynořují v nč. spisovné řeči skoro v touž dobu. Přednost, kterou slovo majitel proti svým dvěma favorisovaným soupeřům má a která konec konců v jazyce nejvíce rozhoduje, je v tom, že se slovo majitel velmi rychle ujalo a přese všechny námitky stalo se slovem usuálním, běžným, kdežto oba jeho soupeři cítí se více jako slova knižní, poněkud strojená, do nichž se nutíme, abychom se vyhnuli zavrhovanému majiteli. Příčinou úspěchu je jistě nejen formální harmonie se slovem držitel, jehož je slovo majitel zvl. v právnické terminologii v jistých případech opositem, ale i jeho spojitost se slovy mám — mají, mající, majetek, k nimž se svým neutrálním významem lépe hodí než slovo vlastník i než slovo majetník, které je dost těžko odloučiti od pregnantního významu příd. jména majetný (= zámožný). Snad tu působil i do jisté míry moment citový, ne-li v tvarech mužských, tedy aspoň v ženských, vlastnice, majetnice, majitelka. Přípona -ice působí u jmen ženských, pokud to nejsou slova odedávna ustálená, dojmem poněkud příhanným, který má svůj původ v přezdívkách jako babice, Pepice, Kovandice; mnohem galantnější, něžnější, abychom tak řekli, je přípona -ka, která děkuje za tento svůj psychologický účin patrně příbuznosti s -ka zdrobňovacím. Tím je možno vysvětliti, že se raději říká majitelka než vlastnice nebo majetnice; s majitelkou sveze se pak i majitel.

Z našeho výkladu snad tedy vyplyne poznání, že jsme slovu majitel nejen proti jeho konkurentům, nýbrž i vedle slova majetek křivdili a že bychom mu aspoň k jeho stoletému jubileu měli odpustit. Kdybychom mu neodpustili, bude to také jedno. Slovo, které prokázalo takovou houževnatost a životní sílu, že odolalo nepřetržitým útokům aspoň tří generací brusičských, přečkalo [84]by ve zdraví i pokolení další. Proto je lépe uvědomiti si včas, že tam, kde rozhodl definitivně jazyk, jsou marné námitky teorie.

V. Musil

*

K tomuto článku, s jehož obsahem se srovnáváme, budiž nám dovolena malá poznámka. Od zvěčnělého Aug. Sedláčka máme k r. 1498 tento výpisek: »Kdykoliv by chtěl farář svůj hořejší rybník spustiti, má majitel dolejšího svůj rybník splavní trubkou opustiti, aby mohl farář u svého rybníka podtrubie volně udělati, sloviti a přeliti«. Pramen udán zkratkou Arch. Soběslav. Zdá se, že slovo, o něž jde, ve spěchu nebylo správně přepsáno, a byli bychom vděčni za zprávu, jak je napsáno v rukopise.

Red.

---

[1] Že slova majitel, -ka jsou méně správná než majetník, -ice, konstatuje ovšem už česko-německý slovník Franty-Šumavského z r. 1851.

R.

[2] Pro úplnost třeba ještě dodati, že vedle podst. držení (držba je slovo utvořené nově, v. Palacký r. 1861 v Radh. 3, 93) měl jazyk starší ještě výraz držemnost (z adj. držimný n. držemný) a s hláskovou změnou mn — bn držebnost (u Velesl.), který se udržel jako archaismus u některých spisovatelů (např. u Pal.) a v terminologii právní i do nové doby.

[3] Mamotrekt A zná slovo vlastník asi z některého překladu 1. Mojž. 27, 35; zde v Olomouckém evangeliaři 117a čteme »přišel vlastník tvój lstivě« (venit germanus tuus fraudulenter). Téhož slova užito v listech pí. Zuz. Černínové 93 a 121 s významem ne úplně jasným (dědic?). Příbuzného, příbuznou znamená vlastník, vlastnica v románě R. Těsnohlídka Poseidon (2. vyd. 79, 309), čerpajícím hojně z lidové mluvy brněnské a okolní. Vlastenec s významem ‚krajan‘ píše často Vavák v svých Pamětech; tak také v Listech fil. 45, 272 z r. 1703. Bratří ve výkl. na 2. Par. 6, 22 píší o králi, který měl vlasteneckou péči (t. jako o své vlastní) o poddané bližní své, a zase o málo oddaném služebníku, který slouží nevlastenecky (výkl. za Ez. 46).

R.

[4] Na materiál z let 1770—1810, vypsaný podle starší metody, není podle zprávy kanceláře spolehnutí, protože obsahuje valnou většinou jen slova zvláštní n. zastaralá, v nč. se nevyskytující.

[5] R. 1912 jsem slyšel v Plané n. L. z úst starého sedláka o komsi, jenž měl usedlost v nájmu, větu: »Vždyť to ani není jeho vlastnost.«

Z.

[6] Že takové přenesení významu bylo nasnadě, toho svědectvím je i kladské vlastenec, jež (podle Kubínovy Lidomluvy 76) znamená také vlastníka.

[7] Łoś uvádí omylem tato příd. jména v jedné skupině (přípona -ętno-) s adj. jako obojętny, pojętny, ujętny, kde ę nenáleží k příponě, nýbrž ke kmeni slovesnému.

[8] Existence tvarů majitný a p. je dosvědčena jen z brusů (na př. matičního z 1877), které je zavrhují jako tvary utvořené nesprávně, dovolávajíce se proti nim pol. majętny atd. Odjinud dokladů tvarů majitný a p. neznám.

[9] Také záp. ruština přejala pol. majętność buď v tvaru majéntnosť nebo v tvaru (bez nosovosti) majétnosť.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 4, s. 73-84

Předchozí Nový rok

Následující Václav Ertl, Emil Smetánka, Jaroslav Vlček, Josef Zubatý: České veřejnosti