Prosba

[Hovorna]

(pdf)

-

(L. Č.) Staří Čechové vyslovovali skupiny sb, sd, tb, td, čb a p., jako Litvan některých krajů podnes vyslovuje na př.: vesdamas, nešdamas (veda, nesa); psali proto sbožie, sde, tbáti, otdati, čbán a p. Ale již v staré době se počínají objevovati doklady svědčící o počátcích výslovnosti dnešní (zbožie, zde atd.), jež v 15. stol. asi již zobecněla. Pravopis se pak ustálil tak, že píšeme podle výslovnosti (zboží, dbáti, džbán), ale vedle toho podle [191]původu, kde je zřejmý z příbuzných slov (klatba, kdy, prosba), při čemž ovšem vyslovujeme hláskami spodobenými db, gd, zb atd. Kde se mezi souhláskami, jež by jinak podlehly spodobení, objeví samohláska, spodobení nebylo a není ho zpravidla v písmě (klateb, proseb); někde se ovšem v obecné mluvě podle výslovnosti spodobených skupin i před samohláskou objevuje souhláska znělá (píšeme modlitba, vyslovujeme modlidba, a podle toho se říkává i modlideb m. modliteb; pod. svatba — svateb, ve výslovnosti i svadeb a j.; i ve výslovnosti se držívá modlitební knížka jako slovo učené, srv. 10, 134 pozn., vedle lidového modlidby). Tak vyslovujeme také prozba (ps. prosba) a podle toho obyčejně i prozeb, prozebný, prozebník (málokdo vyslovuje proseb atd.); správná výslovnost i zde má býti proseb, prosebný, prosebně, prosebník, jako svateb, svatebník, klateb a p. — Spodobená výslovnost s hláskou znělou zobecněla u nás (také u Poláků, Srbů s Chorvaty a Slovinců) všude, kde je znělá souhláska vůbec možná, u předl. od (ode všeho, odehnati atd.), jež pův. zněla ot, se tvar s d ustálil v písmě (mimo otevříti) i tam, kde vyslovujeme ot (od toho, odtud, odsouditi a p.); podobný úkaz viděti také na předl. s, a to měrou tím silnější, čím dále postupujeme na východ (i středočeská mluva lidová mívá ze sestrou, zebrat m. sebrati a p.).

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 6, s. 190-191

Předchozí Pokusný

Následující Torpedoborec