Odlehnouti
Josef Zubatý
[Články]
-
V češtině nalézáme na slově odlehnouti a slovech s ním příbuzných docela zřetelně dva různé významy. Jeden se zřejmě druží k obyčejnému, hmotnému významu slovesa lehnouti, líhati (léhati). Jako odsednouti, odstoupiti (odstoupnouti) znamená sednouti, stoupiti od někoho nebo od něčeho dále, tak odlehnu je, abychom mluvili s Rosou (Čechořečnost 197), ‚hnu se z toho místa, kde jsem ležel‘ (Kott cituje 2, 289 ze stč. překladu z Boceaccia větu »odlehni ote mne a nedotýkej se mne viece«). Mimo to mají slovníky a Gebaurovy sbírky, do nichž jsme ovšem také nahlédli, ze stč. biblí a z Comestora rčení odlehnúti (nebo ještě i starým tvarem neurč. zp. odléci) od města (recedere ab urbe, ustoupiti od obléhaného města; právě tak se říkalo přilehnouti k městu a posud se říká oblehnouti město = lehnouti ob město, okolo města). Sem také patří příd. jm. odlehlý (pol. odległy), jež Jungmann uvádí jen ze svého překladu Ataly, jež však je u nás tak rozšířeno, že sotva bylo převzato z polštiny (srv. též přilehlý). Přiléhati může znamenati jednak lehati k někomu nebo k něčemu, jednak (a to je obyčejný význam) býti přilehlý, přiléhavý; obdobné významy má i odléhati: podle Rosy, jenž ovšem odvozené tvary slovesné rád přidělával, i kde nejsou v obyčeji, lze říci »proč odlíháš?«, s významem ‚odstávati‘ má Kott z obecné řeči věty »prkno odléhá, dveře odléhají (= nepřiléhají)«. Rosovo odléhávati sotva kdo řekne nebo napíše, uměle také znějí věty z novější doby jako »která odlíhá od Asie tak převelmi zem, (město) odléhá asi půl hodiny od moře«.
Vedle toho je rčení odlehlo mi, jehož užíváme s významem ‚odlehčilo, ulevilo se mi‘ (o těle, na příklad v nemoci, i o duši, na př. v starostech, v zármutku). Z nejstarší doby našeho pí[130]semnictví dokladů neznáme (v. Flajšhans, Č. přísl. 2, 71); první známý doklad je z Ezopa z r. 1556 (96a: na lodi, která v bouři tone, jsou dva nepřátelé, z nichž jeden, když slyšel, že předek lodi, na němž je jeho nepřítel, dříve ‚potone‘, »jako by mu odlehlo, řekl…«; jak české je to rčení, viděti z toho, že je překladatel přidal proti originálu ze svého). Pak jsou doklady od paní z Žerotína, Černínové, Komenského, Rosy atd. Že to je rčení staré, vidíme z toho, že je známo na celém území československém; na Moravě je zná Bartoš z valaštiny, ze slovenštiny je uvádí Kott i Kálal (na př. Hviezdoslav v Hájnikově ženě, Sobr. sp. 3. vyd. 1, 193, vypravuje o Čajkovi, »jak mu odľahlo«, když slyšel při přelíčení, že jeho žena se k své vině nehlásí). A jeho starobylost ještě více zaručuje okolnost, že je znají i jiné jazyky slovanské; upozorňujeme na ni zvláště proto, že náš výklad, je-li správný, musí hledati vznik rčení odlehlo mi v době prastaré.
Naše slovníky pokládají sloveso odlehnouti v obojím tom významu za slovo totéž, jen významem rozrůzněné, patřící k rodině slov lehnouti, léhati, ležeti s jejich ostatním příbuzenstvem. Různost významu při tomto názoru není nesnadno vyložiti: říkáme ‚leží mi na prsou, na mysli, na srdci‘ s významem ‚pociťuji tíseň‘, a proto mi může také ‚odlehnouti‘ (Rosa proto na výklad rčení odlehlo mi doplňuje ‚od srdce trápení‘ a Jungmann jeho význam znázorňuje slovesem odstoupiti). Kdyby se někomu zdálo, že výraz odlehlo mi je příliš kusý, aby mohl znamenati, co znamená, odkázali bychom jej na zkracování rčení, úkaz v jazykových dějinách dosti častý, o němž jsme se zmínili 7, 45; říkáme na př. vytýkati, vytknouti někomu něco s významem, který bychom těžko dovedli srovnati s pův. významem toho slovesa (vystrkovati, vyrážeti a p.; říkávalo se na př. vytknouti kámen ze zdi, podobné významy se uvádějí i z dnešní slovenštiny), kdybychom si neuvědomili, že se ve významu ‚vyčítati‘ říkávalo vytýkati někomu něčím oči: pův. rčení se zkrátilo v pouhé sloveso, toto sloveso přejalo podle významu vazbu slovesa vyčítati (někomu něco) a obdobný význam se ustálil skoro výhradně i na podst. jm. výtka. Mohli bychom uvésti dokonce i doklady, ovšem docela ojedinělé, plnějšího výrazu odlehlo mi od srdce (přísloví »když [člověk] popláče, od srdce odlehne« u Veleslavína, »jako by mi od srdce odlehlo« u paní Zuz. Černínové 84), mohli bychom ukázati i na stejně řídké, ale nepochybné doklady nedokonavého rčení odléhá mi, jež sotva jinak lze vykládati než v souvislosti s tvary lehnouti, léhati (»dnes mi hezky odléhá«, t. j. je mi snáz, bolesti ubývá, u Jungmanna z obecné mluvy, »někdy samým rozmluvením… bolesti odléhá« u Komeského, brn. vyd. 15, 99). A konečně [131]bychom se mohli dovolávati i českého jazykového citu, který patrně vedl i naše slovnikáře: uvědomujeme-li si vůbec etymologický význam rčení odlehlo mi, spojujeme je se slovesy odlehnouti v onom základním významu, s lehnouti atd. S tím se snadně srovnají i podstatná jména od tohoto rčení odvozená: odleh (odlehnutí, odlehčení, Kott 7, 51 od Chocerad), sloven. odľah u Bernoláka, Riznerovo odľaha (obleva, Kott t., Kálal 405). Ani různost samohlásky mezi č. odlehnouti a sloven. odľahnúť, o níž ještě promluvíme, nevadí; vždyť našemu lehnouti vůbec odpovídá sloven. ľahnúť.
Jediná věc, jež by se snad nesrovnávala se souvislostí rčení odlehlo mi se slovesem lehnouti, týkala by se jeho vazby. V souhlase s ní je vazba odlehlo mi od srdce, jejíž vzácné doklady jsme shora uvedli; ale jsou i vazby jiné. Říkáme na př. odlehlo mi na prsou. V slovenštině vedle odľahlo mi se říká plněji odľahlo mi na srdci (a tak, jak mě ujišťují Slováci, často) nebo na duši (Kott 2, 289, Kálal 405). To jsou rčení, která nepraví, odkud ‚mi odlehlo‘, jak bychom očekávali, kdyby základem bylo odlehnutí ve smyslu hmotném, t. j. odstoupení tísně (ode mne, od těla, od srdce atd.), nýbrž kde. A to je určení místní, které se ku představě odstoupení tísně tak málo hodí, jako kdybychom ve známé moravské písni (Suš. 225), která se v Křížkovského úpravě za mladých let našich zpěváckých spolků tak hojně zpívávala i u nás v Čechách, slyšeli »odpadels mi na srdečku« místo »od srdečka«. Vazba odlehlo mi na srdci, na prsou a p. se srovnává spíše se slovesem, jehož význam by byl asi ‚odlehčilo, ulehčilo se mi‘. To ovšem samo ještě nedokazuje, že by tento význam musil býti původní. Máme vazby dvě (odlehlo mi od srdce — na srdci), jež sotva obě jsou správné, posuzujeme-li je podle původního významu slovesa odlehnouti: byl-li původní význam ‚odstoupiti‘, byla by na místě vazba odpovídající na otázku odkud, byl-li původní význam ‚odlehčiti se‘, očekáváme odpověď na otázku kde. Vazba se skutečným původem se nesrovnávající byla by mohla vzniknouti podle významu pozdějšího napodobením vazby sloves významu podobného docela tak, jako se sloveso vytýkati vazbou přizpůsobovalo slovesu vyčítati: je-li původní význam ‚odstoupiti‘, vznikla vazba na srdci podle přeneseného významu napodobením vazeb jako odlehčilo, ulevilo se mi na srdci, je-li původní význam ‚odlehčiti se‘, vznikla vazba od srdce napodobením vazby sloves jako odstoupiti, odsednouti, odlehnouti (od někoho) a pod., s nimiž rčení odlehlo mi v jednu významovou kategorii sdružila snad teprv nesprávná lidová etymologie. Jde ovšem o to, je-li pro rčení odlehlo mi vůbec možný [132]jiný výklad etymologický, než jaký nám podávají naše slovníky. Odlehčiti a jiná slova příbuzná s kořennou slabikou leh patří ovšem ku příd. jm. lehký, které se skupinou sloves lehnouti, ležeti atd. mimo stejné znění kořene leh nemá etymologické příbuznosti. Nebudeme stopovati dějin těchto slov do dob prajazykových, ač obě ty slovní skupiny mají dějiny velmi staré; spokojíme se tím, že pro naše slovo lehký (praslov. l’g’k’, s měkkým jeřem za l) nejstarší tvar, jehož se můžeme se stanoviště slovanských jazyků samých domysliti, bylo příd. jm. l’g’, původně asi kmen na -u (předslov. ligu-), který se jako skoro všecka předslovanská příd. jména kmene na -u rozšířil příponou s-k- (na př. sladký, praslov. sold’k’, nalézáme v litevštině jako kmen saldu-, 1. p. saldus). Od nerozšířeného kmene l’g’ máme (vedle slov odvozených od kmene rozšířeného, jako lehčiti, zlehčovati, lehkost) v češtině ještě odvozeniny lhóta (lhůta, Lhota), což pův. znamenalo asi ‚ulehčenost, svoboda‘ a pod., podst. jm. lze (mor. l’za, vl. ‚lehkost, možnost‘: [jest] lze, není lze, nelze = nemožnost). Bývalo snad také podst. jm. lhost (lehkost), doložené v tvaru lehost, v němž, je-li jediný doklad vůbec bezpečný, samohláska e přenesena z příd. jm. lehký, docela jako Slováci podle ľahký říkají také ľahosť, ľahota m. lhosť, lhota[1]; sem patří také příd. jm. lhostejný, stč. lhostajný (sloven. zase ľahostajný, vedle podst. jm. ž. r. ľahostaj: myši majú ľahostaj [pré], po ľahostaji = pohodlně). A z toho nerozšířeného kmene mohlo vzniknouti i odvozené sloveso lehnúti (lhnúti), stávati se lehkým, k němuž by pak patřilo naše odlehnouti, odlehlo mi.
Sloveso kryjící se tímto s naším odlehnouti významem i hláskami nalézáme opravdu v jazyce srbskochorvátském, a to ve znění, které se nedá srovnati se skupinou našich sloves lehnouti, ležeti atd. V našem e splývají dvě původně různé samohlásky, původní praslov. e, které máme na př. v ležeti (i v lehnouti), a pův. samohlásky jerové, tvrdý jer a měkký jeř (které v době předhistorické asi byly rozlišeny: na tom se zakládá, že slovenština má na př. ten, kde e je z tvrdého jeru, s tvrdým t, ale děň = č. den, kde pův. byl jeř měkký, s měkkým ď); v příd. jm. lehký byl za l pův. měkký jeř, který buď zanikl (lhóta, lzě, lhostajný), anebo se změnil v e (lehký). Tím se mohlo státi a bezpochyby i stalo, že dvě slova, původem a původně i významem různá, na půdě československé v lidovém jazykovém citu splynula v slovo je[133]diné s významem na jedné straně domněle jen metaforicky rozrůzněným (aspoň v Čechách; jak cítí význam našeho druhého slovesa odlehnouti Moravan a zvláště Slovák, nevíme); jsou-li naše domněnky správné, zahrála si se slovy odlehnouti ‚ležením se vzdáliti‘ a odlehnouti ‚odlehčiti se‘ lidová etymologie tak pronikavě, že se jí nedovedly ubrániti ani naši slovnikáři. To ovšem proto, že znění obou slov bez jakýchkoli změn je od prastarých dob stejné.
Snadně se napíše, že »cesty v lidové řeči jsou prosté, bez dalekých oklik a odrazů«, a že »kdo by ty vnášel do ní, činil by z ní pušku, která nosí za roh« (10, 83). Kdo tak píše, nemá tušení o tom, jak dnešní jazykozpyt právě na živé řeči lidové se učí hledati všelijaké ty okliky a odrazy, jakých pak nalézá i v minulosti, v odumřelých fázích známých jazyků po všech stránkách jejich vývoje plno. Malý příklad, snad dosti zřetelný i v jazykozpytě nevycvičenému oku českému. Naše slovesa vedu a vezu mají neurč. zp. stejný, různý v našem pravopise jen pro zrak, ne pro sluch: vésti a vézti zní stejně, a v živé lidové řeči žije jen slovo mluvené, ne jeho mrtvý obraz psaný (tím ovšem nepopíráme, že pak i optický tvar slova psaného se vrývá v duši a pomáhá je v ní udržovati v náležitém tvaru). Ale vezu, vézti (vysl. vésti) a vedu, vésti i s celou družinou slov k nim slušejících jsou našemu jazykovému citu dvě od sebe zněním i významem rozlišené slovní skupiny; částečné hláskové splynutí nedovedlo překonati jiných rozdílů hláskových a významových. Oněm našim slovesům v litevštině odpovídají slovesa vedu, vesti (vedu) a vežu, vežti (vysl. vešty, = vezu), v lotyštině by mělo odpovídati vedu, vest a vezu, vezt (vest). V litevštině ovšem je hláskový rozdíl mezi oběma slovesy a jejich rodinami tak zřetelný, že splynouti ani nemohly; ale v lotyštině sloveso vezu, vezt (vest) zaniklo, zůstalo jen vedu, vest, a na tomto slovese jsou sloučeny oba významy v slovanštině a litevštině rozdělené mezi slovesa dvě, tedy obě slovesa (se svým příslušenstvím) splynula v jedno (to se mohlo státi v lotyštině spíše než u nás proto, že se v baltských jazycích z infinitivního kmene mimo infinitiv a supinum tvoří ještě jiné tvary slovesné, že tedy tvarů u obou sloves stejně znějících v lotyštině bylo více než u nás). Lotyšovi vedu znamená vedu i vezu, Lotyš neznalý minulosti svého jazyka nemá ani tušení, že to bývala dvě slovesa různá, kdyby mu to někdo řekl, snad by také podle svého jazykového citu začali kdesi cosi o zbytečných oklikách a odrazech, a přec by neměl pravdu. — V arijských (indo-íránských) jazycích našim slovesům vedu a vezu odpovídala slovesa vadhâmi a vaźhâmi (vadhâmi mělo m. j. [134]zejména také významy vztahující se ku pojímání ženy k manželství, jejichž základ byl v bývalém násilném odvádění, loupení a unášení cizích dívek; také na našem slovese vésti jsou v staroslovanské době stopy podobného významu, lit. vésti podnes znamená také ‚pojmouti za ženu‘; srv. lat. rčení uxorem ducere). Z těch starých tvarů, jež v staré íránštině zůstaly rozlišeny, v jazyce staroindickém vzniklo hláskovým vývojem jediné sloveso vahâmi, které je slovesem jediným i indickému jazykovému citu i indickým slovnikářům; jazykozpytec ovšem vidí stopy splynutí dvou sloves původně různých v tom, že se na tom jediném slovese mimo významy našeho vézti objevují i významy týkající se sňatku.[2] Tomu ovšem nijak není na odpor, že se starým dh zůstalo jako zbytek bývalé samostatné slovní skupiny podst. jm. vadhûh (nevěsta v našem bývalém významu, t. žena synova nebo jiného, mladšího příbuzného, zvláště mladšího bratra, také mladá vdaná žena vůbec).
Jazyk srbskochorvátský určitě liší sloveso odlágnuti ‚státi se lehčím‘, obyčejně ovšem sloveso bezpodměté jako naše odlehlo mi, od slovesa odleći se (přít. č. odležem se i odlegnem se) ‚odlehnouti se‘ (o zvuku, odraziti se ozvěnou, srv. razleći se = rozlehnouti se). Samohláska a je v něm pravidelnou střídnicí praslovanského jeře, jako v češtině e, tedy kořen lag v odlágnuti se kryje s leh v našem odlehlo mi, jako se slovo celé významem i tvarem kryje se slovem naším. Jazyk srbskochorvátský určitě cítí souvislost slovesa odlágnuti s příd. jm. lak (= lagk, jmenný tvar příd. jm., ž. stř. r. lahka, lahko z lagka, lagko); to viděti z toho, že se původní tvar odlágnuti obyčejně zněním připodobňuje příd. jménu, měně se v odláknuti nebo odláhnuti (z odlahknuti, jako kdybychom my říkali odlehknouti) a dále, zánikem [135]h v srbskochorv. častým, v odlánuti. Ostatně vedle složeného slovesa odlágnuti atd. je v jaz. srb.-ch. i nesložené (lágnuti,) láhnuti, lánuti, s významem stejným (sad mi je lanulo = odlanulo, teď mi [jest] lehlo = odlehlo); samo sebou se rozumí, že i nesložené lágnuti, láhnuti, lánuti určitě se rozeznává zněním i významem od slovesa leći (př. č. ležem, legnem ‚lehnouti‘).
V slovinštině také nalézáme nepochybný střídný tvar prasl. otl’gnąti (= č. odlehnouti), různého od prasl. otlegti (= č. otléci, odlehnouti), ale poměr mezi oběma slovesy je zatemněn tím, že střídnice prasl. jeře není v slovinštině jednotná, nýbrž vedle a se objevuje též e, takže — asi jen v některých nářečích — obě slovesa přece splývají jako v češtině. Slovník Volfův-Pleteršnikův má sloveso odlágniti jen s významem ‚odlehčiti se‘ (odlagnilo mu je = odlehlo mu [jest], bolnim ljudem je še tisti dan odlagnilo = nemocným lidem ještě týž den odlehlo), ale vedle toho odléči (= stč. otléci), př. č. otležem, s významy obojími a s tvary, které se hlásí spíše k prasl. otlegti než k otl’gnąti (na př. skala odleže = kámen odlehne, oddělí se, žena odleže = slehne, porodí a j. v., odleglo je bolniku = odlehlo nemocnému a p.). Také podst. jm. odlêga znamená i úlevu, odlehčení (na př. od bolesti) i vzdálenost, odlehlost, odvozené nedok. sloveso odlégati má také obojí významy; to jsou však asi, jak jsme již řekli, věci, v kterých by se musila rozlišovati nářečí určitěji, než nám je možno. Souvisí to vše s tím, že na př. příd. jm. ‚lehký‘ zní v slovinštině lahki (z lagki) i lehki, ovšem tak, že obojí tvary jsou rozděleny mezi různá nářečí. Ale je zajímavé, že z příčin týchž co v češtině i v slovinských nářečích patrně slovesa v jazyce srb.-ch. tak ostře rozlišená splývají v sloveso jediné.
Ruština, v níž prasl. jeř, pokud nezanikl (jako na př. v podst. jm. l’góta ‚osvobození‘ = č. lhůta, Lhota, sloven. ľahota), také se změnil v e, nalézáme asi týž stav, co v češtině a v oněch slovinských nářečích: sloveso otléč’ (= stč. otléci), otlegáť má významy obojích sloves, ale význam ‚odlehčiti se‘ nalézáme především v týchž tvarech, co v češtině: na př.: boľ otleglá (bolest odlehla). Že ruský jazykový cit pojí sloveso znamenající odlehčení jako v češtině se skupinou slov znamenajících ‚lehnouti‘ atd., smíme asi souditi z toho, že jako v ojedinělých dokladech českých podle Dal’ova slovníku i v ruské lidové mluvě se objevuje vazba s předl. ot: otleglo ot serdca, ot duši.
V polštině sloveso odledz (= stč. otléci) má jen významy vztahující se k odlehlosti a p.; ale polština je nám zajímavá tím, že má jiná slovesa slušející ku příd. jm. lehký (p. lekki z legki), odvozená z jeho tvaru nerozšířeného, ba že ten tvar se v lidové [136]mluvě v příd. jm. ve zbytcích i zachoval (zima lga = zima lehká, mírná, dziś jest lgo = dnes jest lehko, t. nemrzne, Miklosich, Etym. Wört. 163). Tak lžyć (s odvozeninami) ‚lehce někým nakládati, zlehčovati chováním, hanobením‘, ulžyć ‚učiniti lehkým‘, zelžyć t., též ‚zhanobiti (spíláním), zneuctíti (ženu)‘, zelžeć ‚státi se lehčím‘, obelžyć ‚zlehčiti, zhanobiti‘, obelgać t. (k tomu obelga, obelža ‚hanobení‘; první z těchto slov bylo jako obelha pokusem uvedeno i k nám, v. Jungm. 2, 758). Při této bohatosti sloves odvozených od nerozšířeného tvaru příd. jm. lgi (česky by znělo lhý) překvapuje, že pod slovesem odledz nenalézáme nic, co by se dalo srovnati s naším rčením odlehlo mi, jež se nám v střídných tvarech tak důkladně hlásí v jiných jazycích slovanských; ale překvapení mizí, hledáme-li v slovníku jinde. Najdeme s předl. od celé hnízdo sloves a odvozenin: odelžać i odelžeć (toto s tvary podle III. tř. vz. 2., ono podle V. tř. vz. 1.; není ovšem potřebí mnoho důvtipu, abychom poznali, že bylo původně jediné sloveso -lžać podle III, 2) ‚poněkud ulevovati‘, odelžyć ‚poněkud odlehčiti, umírniti‘, odelga ‚úleva‘, a shledáváme se pod lehkým zakuklením i se slovem pohřešovaným: odelgnąć ‚odlehčiti se, umírniti se‘ i s nedokonavým odelgać. Také polské odelgnąć je obyčejně sloveso bezpodmětné (odelgnie); pro minulý čas uvádí slovník tvar odelgnął, ale vedle něho bezpodměté odelgło mi = odlehlo mi.
V dolní lužičtině — podle slovníku Mukova, jehož pokračování po Akademii petrohradské přejala naše Akademie — našemu odlehnouti odpovídá sloveso wótlagnuś (s měkkým l) s významem dvojím: 1. ‚odlehnouti‘, t. státi se nepřiléhavým, 2. neosobné sloveso téhož znění s významem vztahujícím se k zažívání; na př. jomu jo wótlagnuło (jemu [jest] odlehlo) znamená, že se sytému umožnilo, aby jedl dále. Může to býti prosté zúžení významu našeho »odlehlo mu« na proces zažívací, ale snad pomáhal při něm i jazykový cit, jenž v druhém významě počal viděti také představu nějakého lehnutí, odlehnutí požitého pokrmu, něco podobného tomu, co naznačujeme my, mluvíme-li o tom, že se v nás požitý pokrm musí slehnouti, abychom mohli jísti dále. Jako v češtině, i v dolní lužičtině obě slovesa, o nichž mluvíme, splynula hláskami v jedno: e, jež jako v češtině vznikalo kromě z praslov. e také z jeře (a jež se v některých nářečích i udrželo), změnilo se v přízvučné slabice stejně v měkké ’a. Zmínky zasluhuje, že i Mukovi obojí wótlagnuš je slovesem jediným, jako slovnikářům našim obojí odlehnouti. — Z lužičtiny horní slovníky nepodávají nic, co bychom zde měli uvésti.
V bulharšltině je jen otlékne mi (uleví se mi) s nedok. otlékva [137]mi. To by mohla býti pozdější, jen bulharská odvozenina příd. jména lek (= legk), -a, -o (lehký); ale vidíme-li, jak sloveso odpovídající našemu odlehnouti v druhém významu je v jazycích slov. rozšířeno, spíše uvěříme, že otlékne je pozdější obměna staršího otlégne (odlehne), v níž lidová etymologie odstranila rozdíl mezi g v slovese a k v příd. jm. Tím spíše, vzpomeneme-li si, že jsme také v jaz. srb.-chorv. našli změnu podobnou. Mimo otlékne je s týmž významem také olékne (nedok. olékva, oléknuva), složenina, která zvláště zřetelně prozrazuje, jak bulharský jazykový cit tato slovesa spojuje s příd. jm. lek. Tvaru olékne atd. se užívá podle slovníku i jako slovesa podmětového (zvláště na př. u významě ‚zlevněti‘).
Sebrali jsme si na vysvětlení našeho odlehlo mi fakta z jiných slovanských jazyků (z části jsme je našli již v etymologických slovnících Miklosichově a Bernekrově), jež dovolují o minulosti slova českého soud, ne-li naprosto bezpečný, jistě velmi pravděpodobný. Kde slovo odpovídající našemu odlehlo (mi) má znění stejné se slovesem odlehnouti, slušejícím ke skupině slovesa lehnouti, ležeti atd., tam je slovníky kladou k této skupině a nalézáme i známky, že je s ní spojuje i jazykové vědomí onoho slovanského kmene, o nějž jde. Kde stejného znění není, — v jaz. srbskochorvátském, polském, na části území slovinského —, jazykový cit i slovníky pojí naše slovo se skupinou příd. jména č. lehký. A protože č. odlehlo, sloven. odľahlo, slovin. odleglo je v nářečích, o něž jde, rus. otleglo významem i hláskami stejně jako ke skupině lehnouti atd. může patřiti i ke skupině příd. jm. lehký, plyne nám z toho ze všeho, že k ní svým původem opravdu patří. A ještě něco. Kdyby rčení odlehlo mi patřilo ke skupině slovesa lehnouti, zakládal by se její význam (odlehčilo se mi) na metafoře. Byla by to metafora jistě velmi snadně srozumitelná, ale protože nahodilá shoda v takových věcech je málo pravděpodobna, musili bychom předpokládati, že stejně vznikla v prastaré době praslovanské po celém tehdejším slovanském území. Jsou podobné prastaré metafory, ale mnohem snáze si dovedeme představiti, že shoda významu na rčení odlehlo mi v rozličných jazycích slovanských má základ v samém jeho původu.
Odlehnouti, podle našeho mínění tedy původně složenina nedoloženého lehnouti jako odvozeniny příd. jména lehký, shoduje se videm i tvarem s podobnými odvozeninami jiných příd. jmen s příponou -ký, jako vlhnouti, měknouti, krotnouti, křehnouti, sládnouti, sliznouti, řidnouti (stč. řiedký, řědnúti), plznouti (stávati se plzkým, kluzkým, ve smyslu hmotném i mravním; podle sliznouti se říká i pliznouti, zvl. rozpliznouti se = roz[138]plynouti v slizkou hmotu), stč. omrznúti (státi se komu mrzkým, protivným). Tvary nesložené mají vid nedokonavý s významem ‚stávati se takovým‘, složeniny, obyčejně běžnější (zvlhnouti, nasládnouti, osliznouti atd.), mají vid dokonavý; bývají při nich příd. jména na -lý vyšlá z l-ových příčestí (zvlhlý, zkřehlý, nasládlý, oslizlý atd.). Tvoří se zpravidla z kmene bez přípony -ký: nejstarší vzory pocházejí asi z doby, kdy ještě byla příd. jména bez přípony -ký (tak pol. lgnąć vedle příd. jm. lgi), a podle nich pak vznikaly napodobením tvary jiné. Jen výjimkou nalézáme i v odvozenině podle 2. tř. příponové k příd. jména podrženo; tak zejména v slovech patrně teprv nověji vzniklých. V mor. nářečích slovenských je sloveso horknút (stávati se horkým), k tomu laš. »hłava mi z teho zhorkła« (Bartoš, Slovn. 102, 543). Dnes slýcháme někdy sloveso ztrpknouti a ještě spíše příd. jména natrpklý, zatrpklý, ztrpklý (ve smyslu původním i přeneseném), z Rosy uvádějí slovníky starší tvary natrpnouti, zatrpnouti, natrplý (nejsou-li to výmysly Rosovy); ještě starší tvar je trnouti s praslov. ztrátou souhlásky p před n (trpké je, při čem zuby trnou).
Staré slovo je hořknouti (také pol. gorzknąć, rus. gór’knut’), ale má kus historie své. Aspoň v Čechách je starší tvar hořeknúti, zhořeknúti; nalézáme jej v musejním rukopise o štěpařství z r. 1447, u Hrubého z Jelení z překladu z Petrarky (1501), v Hájkově Herbáři (1562), u Veleslavína a Lomnického z Budče, z nové doby v jihoč. náhoříklý (chléb, u Duška, Kott 9, 178), v mor. zhořeklý (o másle, u Telče, Bart. 543). Hořknouti, zhořknouti známe z Černého překladu Klaudianova herbáře (1517), potom z Kralické bible, Komenského atd. Zajímavé je, že vedle hořeknouti, zhořeknouti má Veleslavín příd. jm. nahořklý (délka předložky je podle příd. jm. náhořký, jež Veleslavín také zná); není nemožno, že opravdu aspoň někde sloveso znělo hořeknouti vedle příd. jm. -hořklý, ale není dosti dokladů, abychom v té věci viděli jasně. Samohl. e je patrnou střídnicí starého jeře za ř (hořeknúti se tak docela kryje se srb. goraknuti); hláskoslovně by byla oprávněna, jsou-li tvary hořeknúti, hořknúti dosti staré, v hořekl, zhořek (= zhořknuv), odkud by byla přenesena i jinam (zhořekla m. zhořkla atd.), ale vydatnějším pramenem, odkud se e šířilo, byl snad nominativ nesloženého příd. jm. hořek (na př. kořen jest hořek), doložený ještě v 15. stol. I souhl. ř, oprávněná jen před e, byla přenesena odtud do tvarů, kde za ní následuje souhláska k (c, č), při čemž pomáhala i snaha rozlišiti podle významu skupiny slov horký a hořký (což pův. bylo asi opravdu slovo jediné: hořký zname[139]nalo pův. vlastně ‚palčivý‘); místo hořký atd. by hláskoslovně správné tvary byly s r. Tvar hořknouti vznikl přímo podle příd. jména hořký.
[1] Gebaurův slovník 2, 220 má z poč. 15. st. větu »těžkost tělesná lehosti duchovní brání«, v níž lehosti může býti i písařská chyba m. lehkosti. Staré slovo l’gost’ jest ostatně doloženo v církevní slovanštině.
[2] Arijské žh (prajazyková znělá aspirovaná podnebná explosiva, jíž u nás odpovídá z) se v jazyce stind. mezi samohláskami vůbec změnilo v h, kdežto arijské dh (prajazykové dh, u nás d) buď zůstalo beze změny nebo se měnilo také v h. Nedůslednost změny dh v h má patrně příčinu ve zvláštním rázu jazyka stind. Byl to jazyk, který se již v dobách starých stal jazykem osvětovým, zejména jazykem srostlým s životem náboženským, a to byla okolnost dodávající mu jisté konservativnosti bránící důslednému vývoji; a změna dh v h, prováděná s takovou nedůsledností, není jediný úkaz tohoto rázu, jaký lze pozorovati v dějinách jazyka indického od dob nejstarších podnes. Úkazy podobné nalézáme i jinde, tak na př. zvláště často ve franštině, v níž t. zv. mots savants (slova učená) vlivem latiny zůstávají více nebo méně ušetřena hláskových změn jinak důsledně prováděných (na př. lat. causa žije vedle chose ‚věc‘, vysl. šóz, jako mot saivant v cause ‚příčina‘, vysl. kóz). A vidíme-li na př., že slovo otec skoro nikde v době staré ani v dnešních nářečích se nevyslovuje votec, je to patrně následek jeho významu a užívání v životě náboženském.
Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 5, s. 129-139
Předchozí V Slaném
Následující Mne, mě
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1