Odlehnouti

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Několik slov si musíme přidati o hláskové podobě slov, o nichž jsme mluvili, zvláště co se týká češtiny a slovenštiny. O praslovanském tvaru slovesa lehnouti nemůže býti pochybnosti: zněl v přít. č., s présentní nosovkou v kořeni, jakou zejména v litevštině velice často nalézáme, lęgą (lehnu, snad i nedok., lehám), v neurč. zp. legti (cslov. lešti, stč. léci, jako vléci, moci a p., sup. lec; také složeniny otléci, vléci [vlehnouti], uléci, podléci, obléci [oblehnouti]). V češtině by měly přítomné tvary podle pravidel o přehlásce v 1. os. j. č. a v 3. os. mn. č. zníti lahu, lahú, v ostatních osobách ležeš, leže atd., ale se samohl. a v kořeni je jediný doklad (Gebauer, Hist. ml. 1, 106; 3, 2, 247; Slovn. 2, 214), k tomu v jediném rukopise Dalimilovy Kroniky na místě, kde jiné rukopisy mají lehú, a není to ani tvar přít. č., nýbrž aorist.[1] Nosové ę a později samohláska jiná z něho vzniklá byla původně jen v přít. čase; snad se z něho šířila napodobením do t. zv. silného aoristu,[2] smíme-li věřiti jedinému známému dokladu z Dalimila, [162]proti němu na témž místě stojí odchylná čtení jiných rukopisů (písaři staročeští podali nám dost nepochybných důkazů, že také dovedli opisovati chybně), ale nemáme práva míti za nepochybné, že by se někdy v předhistorické době české bylo présentní ę (nebo jeho pozdější střídnice) přenášelo i do tvarů, které z dob historických v češtině západní známe jen ve znění léci, lec, lehl, lehla atd. Mnohem přirozenější postup byl obrácený: tvarů s e bylo zvláště po předhistorické přehlásce přítomných tvarů s l’a- v l’e-, le- tolik, že i v přít. čase (a snad i v aoristě) vytlačily tvary s l’a-, la-.[3]

Tvar podle 2. tř., lehnúti, později lehnouti, je vůbec nepůvodní, jako z veliké části i tvary jiných sloves podle této třídy; není obdobného tvaru v ruštině ani v církevní slovanštině (ojedinělý doklad památky starosrbské nelze pokládati za círk.-slov.), a na př. v češtině lze docela zřetelně pozorovati, jak pův. sloveso lahu, léci ustupuje slovesu lehnu, lehnúti (snad nemusíme vykládati, že posud žijící tvary lehl atd., stejně jako stč. aoristy leže atd., patří k starému slovesu podle 1. tř., léci, ne k lehnúti, a každý cítí, že se tvary jako lehnul, v staré češtině neznámé, teprv nenáhle vtírají na místo starého lehl, lehla atd.) Byl-li v češtině západní kdy tvar, který by svědčil o střídnici pův. nosové samohlásky v kořenné slabice, nějaké l’ahnúti, později lahnúti, nevíme. Kdyby tvary podle 2. tř. byly vznikaly ještě v době, kdy v přít. č. žilo ještě v plné síle l’ahu, lahu, bylo by mohlo vzniknouti i l’ahnu, lahnu atd., které by bylo pak zaniklo, jako zaniklo l’ahu, lahu přizpůsobením k ostatním tvarům s e; ale této chronologické otázky pro nedostatek starých dokladů rozřešiti nedovedeme. Mohlo-li v polštině — vedle lęgnąć — vzniknouti legnąć, mohlo v češtině západní odjakživa býti jen lehnúti.

V slovenštině a z části i na Moravě (v laštině, mimo mor. nářečí uhersko-slov.) je výsledek podstatně odchylný. Zde se na rozdíl od češtiny západní rozšířily u slovesa lehnúti jen tvary se střídnicí pův. nosovky: slov. l’ahnú-ť (i l’ahol, l’ahla atd.), tak i l’ahmo, [163]l’aha (lože), odl’ahlý, pril’ahlý (pol. odległy, przyległy). Sem ovšem patří i sloven. liahnuť sa (líhnouti se; č. i i zde je starší é; e, jež možno čísti také é, píše Vít. A. 22b a Chelč. Síť 27a, é Kron. Tur. 2, 205; v. též Jungm. 5, 283a), vedle něhož se objevují v témž významu i tvary slušející k I. tř.: l’ažie sa = liahne sa, s nepův. ž i 3. mn. č. (l’ažú sa = liahnu sa, s divným inf. liazť sa, v němž vězí tvar odpovídající pol. lądz vedle legnąć = líhnouti a místo něhož podle môcť (= moci) aspoň pro nářečí spisovné bychom očekávali liacť.[4] Pol. lądz by v hláskách psl. znělo lęgti, s dlouhým ę, vedle něhož je také původnější ledz = psl. legti, stč. léci atd. ještě bez nosového e).[5]

Naše druhé sloveso odlehnouti (odlehčiti se) má základ v příd. jm. lehký, vlastně v jeho nerozšířeném tvaru, který v praslov. hláskách zněl v 1. p. m. r. sklonění neurčitého l’g’ (s měkkým jeřem za l, s tvrdým jerem za g). Hláskový základ tohoto slovesa je jiný než základ slovesa prvního, a rozdíl mezi oběma se, jak jsme viděli, v některých slov. jazycích zřetelně také jeví. Kdežto první lehnouti by v hláskách praslovanských znělo legnąti (nebo lęgnąti), druhé by znělo l’gnąti, s měkkým jeřem za l. České tvary tohoto druhého slovesa by měly zníti, jako znějí tvary některých sloves II. třídy s jeřem nebo jerem v kořeni, pokud nepodlehla proudům vyrovnávajícím nepohodlné hláskové rozdíly mezi slovy dohromady patřícími. Jde zde o změny praslovanských jerových slabik za různých okolností, jak je pro češtinu určil A. Havlík způsobem, který v podstatě platí pro všechny jazyky slovanské: [164]jer (jeř), počítáme-li souvislou řadu jerových slabik směrem od konce slova, zaniká v slabikách lichých, mění se v plnou samohlásku (v češtině v e) v slabikách sudých, osamělý jer (jeř) zaniká (srv. 4, 25). Tak na př. ve známých příkladech vzniká z psl. v’n, v’ně, š’v’c’, š’v’c’m’ české ven, vně, švec, ševcem. Sloves II. tř., v nichž by se měly jeviti následky těchto pravidel, je dosti, protože si staré jich doklady libují v zeslabené kořenné samohlásce (slovesa jako lehnouti, sednouti, kousnouti, mávnouti atd. jsou původu více nebo méně pozdního a vznikala napodobením vzorů starších), a vyznačují se tím, že změnami pův. jerů a někdy i ztrátou souhlásky před n se tvar kořene mění; k tomu přistupuje, že slovesa II. tř. s kořenem ukončeným souhláskou tvořila původně z kmene příponou n-ovou jen tvary přítomné (s imperfektem) a infinitiv se supinem, kdežto tvary ostatní (s aoristy) n-ové přípony neměly (tvořily se tedy podle třídy I.). Tím ovšem vznikávaly tvary tak rozmanité, že jazyk, jenž zbytečných růzností nemiluje, odedávna si je všelijak vyrovnával. Na př. sloveso s’chnąti — schnúti, schnouti tvořilo prés. s’chną — schnu, l-ové příč. s’chl’, s’chla — sechl, schla atd., což se vyrovnává ve -schl (uschl, ač se místy posud říká po staru usechl), schla. Podobně se říká po staru dotknouti, -tekl (i pozdějším tvarem -tkl), -tkla, -tčen, ale také, přenesením n-ové přípony, kde jí nebývalo, -tknul, -tknut. Od slovesa g’bnąti s psl. ztrátou b před n je naše hnúti, hnouti; l-ové příč., g’bl’, g’bla, mělo by po česku zníti hebl, hbla, ale to jsou tvary příliš vzdálené, proto si jazyk utvořil již dávno hnul, hnula, také hnut m. hben (g’ben’).[6] Podobné je trnouti, s psl. ztrátou p před n, s tvary trnul atd. m. trpl; v slovenštině se tento tvar zachoval (tr’pol, tr’pla atd.), ale následek toho byl, že si jazyková snaha po stejnosti tvarů vynutila obnovení zaniklého p v tvarech n-ových, a proti našemu trnu, trnouti je sloven. [165]tr’pnu, tr’pnuť. A takové vyrovnávání tvarových rozdílů, v starší době namnoze zachovaných, mohli bychom sledovati i u jiných sloves podobných.

A nyní se podívejme na naše odlehnouti ‚odlehčiti se‘. Předložka od, psl. ot, nemívala v těsném spojení s následujícím slovem jeru, od starého příd. jm. l’g’ tedy bylo sloveso otl’gnąti, otl’gl’ atd. Tomu by odpovídaly č. tvary otlhnúti (3slab., s neslabičným l), otlehl, otlhlo (2 slab.) atd. To byly tvary nepohodlné jednak svou nestejností, jednak shlukem souhlásek, a proto se měnily. Mohla nastati změna taková, že by předložka ot- v této složenině napodobením složenin s jinými předložkami, které se končívaly jerem, byla dostala tvar ote-, ode-. Tak na př. stará složenina ot-’mą ot-ęti, stč. otmu, otieti, napodobením jiných složenin již v staré češtině se mění v ote-jmu, ode-jmu, ot-jieti, od-jieti (a podle sn-ieti dále v otnieti, odnieti = odníti, později odejmouti). Na této cestě by byly vznikly tvary otelhnouti (odelhnouti), otlehl (a snad později otelhnul nebo odelhnul), otelhlo (odelhlo): je to cesta, na níž polština dospěla k tvarům odelgnąć, odelgło, odelgnął. A kdo ví, nenajde-li se někdy nějaký takový tvar i u nás, na př. objeví-li se nějaký zapadlý doklad našeho slovesa z doby před 16. st. Známé naše tvary jdou cestou jinou, cestou, kterou šlo na př. naše sloveso smeknouti (původně bylo sloveso zněním jediné, semknúti, smekl, semkla atd., s významem dvojím, který si jazyk rozrůznil vytvořením sloves dvou, semknouti, semkl, semkla a smeknouti, smekl, smekla): podle tvarů jako smekl, zamekl, dotekl, snad i odlehl (= odlehčil se), vzniklo sloveso odlehnouti (po tom léku ti musí odlehnouti), odlehne, odlehlo. A není nemožno, že již při volbě této cesty naše předky vedl etymologický cit spojující toto slovo se skupinou slovesa lehnouti.

Slovenština místo našeho lehký má ľahký. Již jsme řekli, že toto odchylné znění v slovenštině mají i jiná slova této rodiny, i slova, která podle jerového pravidla by měla začínati hláskami lh- jako v češtině: ľahota, ľahosť, ľahostaj, ľahostajný; nepřekvapí nás tedy, že se říká v slovenštině také odľahnúť, odľahlo mi. Jde o to, odkud pochází sloven. ľa-, místo něhož bychom jako v češtině čekali le-. Myslívalo se (Miklosich, Etym. Wört. 163), že v sloven. ľahký vězí jiný psl. tvar než v č. lehký, pol. lekki atd., ne psl. l’g’k’, nýbrž psl. lęg’k’. Gebauer 1, 148 vidí v a m. e nářeční změnu, jaké bývají časem bez zřejmé příčiny, a uvádí i doudlebské lachky m. lehký (o chůzi), Hujer (Listy fil. 42, 21) hledá příčinu této změny v slově slovenském v tom, že se zněním přizpůsobilo správné znění lehký příd. jménu ťažký, jež má vý[166]znam protikladný a znění se správným a, protože v tomto slově skutečně bylo pův. ę (psl. tęž’k’). Výklad Hujerův je docela možný a není pochyby, že i nářeční změny hláskové vždy mají nějakou příčinu, třeba nebývá vždy zřejmá; nám stačí, že znění s ľa- má v slovenštině tato slovní skupina vůbec. Ale faktum, že v slovenštině celá tato slovní skupina podle všeho má nepůvodní ľa m. le, má v sobě i jisté poučení o skupině slovesa lehnouti v obyčejném významě. O skupině příd. jména lehký (k níž počítáme i č. odlehlo mi s Bartošovým valašským odľehlo mi) se nikdo nedomýšlí, že by byla měla v starší době v češtině ve shodě se slovenštinou ľa, la m. pozdějšího le; mohla-li slovenština v této skupině napodobením příd. jména ľahký, v němž se asi ľa nejprve objevilo, zavésti toto znění v celé jeho skupině (a jeho nepůvodnost je v slovech jako ľahota, ľahosť makavá), mohla stejně sama ve skupině slovesa lehnúti — ľahnúť provésti touže změnu podle vzorů, jaké měla asi v starých présentních tvarech ľahu, ľažeš… ľahu (anebo, jak by dnes zněly podle obdoby tvarů slovesa peku — pečiem, ľažiem, ľažieš… ľažú; zbytky těchto tvarů, ľažie, ľažú [sa] jsme nahoře viděli s významem ‚líhne, líhnou [se]‘). A kdo ví, nešla-li slovenština cestou, na níž ji zde vidíme, ještě dále. To šíření nepůvodního ľa na útraty staršího le, jakého se domýšlíme ve skupinách slov ľahnúť, ľahký, neudálo se jedním dnem po celém území, na němž dnes ľa nalézáme. Než byla změna ta provedena (a nebyla ani provedena s plnou důsledností: vedle ľahnúť zůstalo ležať beze změny), byla doba jazykového kolísání mezi ľa a le, které se mohlo sděliti i dále. Opravdu nalézáme v střední slovenštině i jiná slova s počátečným ľa, místo něhož bychom očekávali le (s e z pův. e, ě nebo z jeře): ľad (led) se zdrobnělým liadok (ledek) a příbuzným ľadeň (leden), ľadový (ledový) atd., ľan (len, s jeřovým e) s příd. ľanový (lněný) atd, ľavý (levý, s odvozeninami), ľavný (levný), sľaviť (výsl. zl-, sleviti; v levý, levný, sleviti je e z pův. ě). Záhadné ľa by v těchto slovech mohlo pocházeti z doby, kdy se ve skupinách slov lehký, lehnúť šířilo ľa m. staršího le; byly by to doklady působení analogie čistě hláskové, jíž nebývá v jazykozpytě vždy dbáno tak, jak zasluhuje.

*

Na konec děkujeme neznámé ‚čtenářce Naší řeči‘, která k našemu výkladu zavdala podnět otázkou, jak se má rozuměti rčení odlehlo mi. Odpověď dopadla snad trochu dlouze a podrobně; [167]vina padá kromě naší čtenářky na spletitost věcí, jež souvisí s její otázkou.[7]

---

[1] Čtenáři historické mluvnice české méně znalému připomínáme, že se samohláska a v měkké slabice v češtině přehlasovala již v době předhistorické v ě před měkkou souhláskou nebo před slabikou obsahující úzkou samohlásku, mimo to na konci slova; na př. obyčaj, duša se přehlasovalo v obyčěj, dušě, sloveso třásti se časovalo v přít. č. třasu, třěseš… třěsete, třasú. Podobně se přehlasovalo za týchž okolností á v ie, na př. třiesti, třásl, třásla, třiesli. O změnách, které tyto výsledky později měnily, nemůžeme se šířiti. Přehlásce podléhalo i ja vzniklé z psl. ę (na př. ljah—, l’ah— z psl. lęg—); měkkost na souhlásce l (nebo na samohlásce za ní následující) zanikla, již také v době předhistorické, a tak místo očekávaných tvarů l’ahu, lěžeš… lěžete, l’ahú již v nejstarší době historické bylo asi lahu, ležeš… lahú.

[2] To by bylo možné, snad i pravděpodobné proto, že t. zv. silný aorist v slovanštině z největší části má tvary kmenem se nelišící od tvarů présentních (ba zdá se, že v něm splynuly zbytky prajazykových imperfekt, jež, jak známe z řečtiny a z jazyka staroindického, patřila ke kmeni présentnímu, se zbytky skutečných silných aoristů, jichž nebývalo nikdy mnoho, smíme-li souditi podle týchž jazyků).

[3] Podobný obraz nalézáme v češtině na tvaroslovném blíženci psl. slovesa lęgą, legti, na psl. slovese sędą, sěsti (sednouti). V přít. č. má stará čeština vedle správných tvarů bez přehlásky (sadu, sadú) správné tvary s přehláskou (sědeš, sěde atd.), správné tvary bez přehlásky počínají také ustupovati vlivem tvarů přehlášených tvarům s ě, e (sědu, sědú, později sedú); mimo čas přít. jsou jen tvary bez nosovkových střídnic (siesti, později sísti, sědl, sědla, později sedl, sedla atd.). V. Gebauer 1, 108; 3, 2, 137.

[4] Č. léhnúti (sě), líhnouti (se), sloven. liahnuť sa jsou slovesa nedokonavá na rozdíl od dokonavého lehnouti, l’ahnúť. Původní asi byly v tomto významu složeniny (vylíhnouti, sloven. též uliahnuť), z nichž dekomposicí vzniklo nedokonavé líhnouti, liahnuť, docela jako z dokonavé složeniny vyvrhnouti je nedokonavé vrhnouti s významem ‚zvraceti‘ (3, 152). Našemu nedokonavému líhnouti, sloven. ľahnuť, liazť úplně se stejným významem a videm odpovídá pol. lęgnąć, lądz, hluž. lehnyć, dluž. lagnuś.

[5] Podívejme se zase i na sloveso sednouti (Gebauer 3, 2, 250). Jeho přítomné tvary, kdybychom předpokládali pův. nosovkový tvar sędną, jenž by měl zase původ v starém přít. č. sędą, měly by býti v st. češt. sadnu, sadnú, sědneš atd. Je znám jediný doklad s a, sadnúce v Husově Postile, jinak jsou doklady jen s ě, později s e (i v inf. sědnúti, sednouti). To je stav, který bychom snad měli chápati tak, že tvar s a, pocházející ze starého sadu, sadú, sada, sadúce objevoval se v některých krajích, ale že zobecněly tvary s ě. V slovenštině zase zobecněl tvar s a: sadnúť, sadnem, sadol, sadla atd. V polštině je tvar podle II. tř. (siędnąć) řídký, obyčejně se říká sieść (= stč. siesti, psl. sěsti); ale tento tvar se objevuje i s nepůvodní nosovkou v infinitivě, siąść (ze sęsti), což je tvar docela obdobný s tvarem lądz (z lęgti); nosovka se zde přenášívá i jinam, kde by býti neměla (siądzenie, siędzenie, ‚sedadlo‘).

[6] Říkávalo se podehnúti (podhýbati) ruce s významem ohnouti (ohýbati) ruku pod ruku, založiti (zakládati) ruce. Ve vypravování o odsouzení Husa v Kostnici z 15. st. (Věstn. Kr. č. spol. n. 1888, 139) čteme, jak se Hus postavil před členy koncilu, »podheb ruce«; my bychom řekli již podehnuv, ale podheb je zbytek z dob, kdy se ještě říkalo podhebl, podehbla (pod’g’lbla) atd. Také sloveso zhebnouti, jež s významem zhynouti, zemříti žije v Čechách i na Moravě, má základ v podobném starém tvaru zhebl, Berneker má asi pravdu, vidí-li v rodinách sloves hnouti a hynouti (hubiti, csl. gybati = hynouti atd.) původně týž kořen (1, 373), ukazuje při tom na koř. nik-, v němž se také slučují významy skláněti se, klesati a zanikati. Čítáme-li u Homéra často rčení, které vlastně znamená ‚uvolniti někomu (něčí) údy), kolena a p.‘, s významem ‚zabíti‘, je to táž představa, v níž splývá sklesnutí údů s pojmem smrti, především ovšem smrti násilné, jakou vídal člověk primitivní častěji, než ji vídáme my.

[7] Nedopatřením v první části tohoto článku zapadlo sloveso zlehknúť (lehčím n. lehkomyslným se státi), jež z Rožnovska a Zlínska má Kott 5, 528 (Bartoš, jehož se Kott také dovolává, neuvádí je ani v Dialektologii ani v Slovníku). Je to ovšem sloveso původu pozdějšího, o jakých je řeč na str. 138; podobá se srb.-chorv. odlahknuti (134), s tím rozdílem, že toto sloveso srb.-chorv. vzniklo přizpůsobením staršího odlagnuti ku příd. jm. lahk-, kdežto sloveso moravské asi bez takového tvaru staršího přitvořeno přímo ku příd. jm. lehký.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 6, s. 161-167

Předchozí Žižkov — Vítkov

Následující Spisovatílek