Za v pánu zesnulé

[Drobnosti]

(pdf)

-

(S. H.) Z tohoto jistě starého a dávno ustáleného rčení nelze ještě usuzovat, že bychom mohli i dnes skládati dvě předložky k jednomu jménu a psáti na př. na ke zdi postaveném žebříku, z na náměstí stojícího vozu (NŘ. 9, 233), ukazoval na v dáli blížící se kočár (1918 Baar, V růz. barvách 140) a pod. Rčení modlitba za v Pánu zesnulé je výraz ustrnulý, jemuž rozumíme už jen jako celku, stejně jako na př. složeným výrazům z-po-nenáhlu, na-z-nak, na-z-paměť, na-do-smrti, na-přes-rok, za-v-čas a pod., v nichž se nová předložka přidávala k hotovému už výrazu příslovečnému (nadosmrti = na + dosmrti atd.). Proto nám v něm také už nevadí onen zvláštní pořádek slov, který se nám jeví nepřirozeným všude jinde, na př. i v obdobném spojení za ve válce padlé. V starší době se ovšem najde tu a tam takovýto nepřirozený pořádek, zvláště v písemnostech, v kterých měl písař před sebou vzor latinský nebo německý. Tak čteme na př. ve Sněmech českých 1: J. M. nemalý počet z království uherského po a při sobě mají 101 (1526); přes i proti jmenovaného krále Ludvíka pozůstalé vdovy 236 (1527); je (král stavy) milostivě i otcovsky k do pole tažení… napomenouti ráčil Sněmy č. 2, 88 (1547) a pod. Ale z takovýchto příkladů, i kdyby nebyly závislé na cizích vzorech, neplyne ještě nic pro dnešní usus. V starší době byla vůbec větší pestrost v užívání předložek než dnes. Mohly se opakovati i tam, kde bychom je dnes už zdvojiti nemohli, na př.: bez mého beze všeho zaslúženie Modl. 29a; do jedné vsi do Chlumka PulkR. 76a; aby své tělo vzdvihl na nebe na třetie Otc. 32b, a pod., viz Gebauer, Hist. ml. IV, 422 n. Některé předložky, které dnes klademe přede jméno, se mohly v starší době klásti také za ně, na př. boha dle (= pro boha), mnedle (= pro mne; odtud nč. medle), sebe miesto (= místo sebe) a pod. Mohla se předložka klást i mezi přívlastek a jméno, na př. božie dle lásky ApŠ. 150, nebo mezi negaci a přídavné jméno, na př.: mládenče, mluv jedno (= jenom) v svéj potřěbě, čím pak méňe ne v své nebo ne u potřěbě ŠtítVyš. 29 (= v nepotřebě); jí bě ne do veselé Jid. 152 (nebylo jí do veselé, doslovně: bylo jí do neveselé), atd. Byl tedy usus předložkový v starší době jiný než dnes, a proto nelze se o něj opírati ve všem všudy. V nové češtině se řídí pořádek slov jejich přirozenou souvislostí; ve větě stojí vedle sebe ta slova, která smyslem patří k sobě anebo která jsou [74]spojena poměrem závislosti. Proto musí býti také předložka nezbytně u toho jména, k němuž náleží, a nesmí býti od něho odtržena slovem z jiné větné skupiny. Věty, které jsme uvedli nahoře, tedy musí zníti: na žebříku postaveném ke zdi; z vozu stojícího na náměstí; ukazoval na kočár blížící se v dáli. Jiný pořádek slov není v českém jazyce spisovném možný.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 2-3, s. 73-74

Předchozí Josef Zubatý: Vejíti se

Následující Zápor