Z Pucciniho života

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. F.) Přívlastky shodné, t. j. vyjádřené jménem přídavným, stávají v češtině normálně (není-li zvláštních příčin ke změně) před jménem podstatným; starý hřích činí novou hanbu. To platí i o přídavných jménech přivlastňovacích: vodníkova nevěsta, matčina kletba atd. Přívlastky neshodné, vyjadřované na př. různými pády jmennými, nejčastěji genitivem, stávají v dnešní češtině zpravidla za jménem, které určují, [223]ač tomu ovšem vždy tak nebývalo (v. NŘ. 9, 65); na př. hlava psa, výška domu atd. Ale působením významu se tento normální, ustálený pořádek často porušuje; zvláště je to patrno na postavení přívlastků vyjadřujících vlastníka. Protože v mnohých případech jméno vlastníka za jistých okolností není možno vyjadřovati přídavným jménem přivlastňovacím, nýbrž genitivem stojícím za podst. jménem, na př. otcova zahrada, ale zahrada mého otce, ocitá se na témž místě dosti často i příd. jméno přivlastňovací a bývá pak také nezřídka: zahrada otcova. A naopak zase případy toho způsobu jako: z Máchova života, v Erbenově ulici, na Karlově universitě, způsobují, že čítáme i slýcháme: z Pucciniho života, v Čelakovského ulici, na Komenského universitě. Není to zajisté pořádek normální podle dnešní zvyklosti a jsme daleci toho, abychom jej doporučovali, ale důvody psychologické, které takovéto odchylky způsobují, bývají často silnější než jakákoli norma. — O výrazech »na Kladně, na Smíchově« jsme psali v NŘ. již několikrát (8, 156, 250); také před hromaděním předložek (z na náměstí stojícího vozu) bylo v NŘ. mnohokrát již varováno.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 7, s. 222-223

Předchozí Všemožný

Následující Závěr, vývody