Časopis Naše řeč
en cz

Alše či Aleše?

František Táborský, V. N. (= Václav Nerad)

[Hovorna]

(pdf)

-

Pan V. Nerad v svém článku „Alše či Aleše“ tvrdí (NŘ. XI, str. 35): „Rubeš podpisoval své knížky jen ‚od F. J. Rubeše (m. Rubše)‘.“ Dovoluji si upozorniti, že tomu není tak, a je tomu skoro zrovna naopak. Když r. 1847 začal Rubeš vydávat své „Powjdky, obrazy ze žiwota, národnj powěsti“, napsal na titulním listě — a tak také je vytištěno — pod slovy „Prwnj Swazek“ (více už nevyšlo): „Od Františka Rubše“. A 4—5 let už předtím, když vycházel jeho „Paleček, milownjk žertu a prawdy“, s ohromnou [70]zálibou čítaný a rozšiřovaný, 19 jeho svazečků má na titulním listě po slovech „Na swět posjlán“ většinou „od Fr. Rubše“, totiž 12 svazečků má „od Fr. Rubše“ a 7 má „od Fr. Rubeše“. Rubeš míval ještě spoluredaktora „Palečka“, při prvních 5 svazečcích byl to Fr. Hajniš, potom, ale ne při všech, V. Filípek. Zdá se, že se už tehdy ve sporu o nadvládu pohybného e s nepohybným redakce „Palečka“ rozdvojila: Rubeš byl pro „Rubše“, Hajniš atd. pro „Rubeše“. Dostal-li korekturu do rukou Rubeš, byl „Paleček“ od Rubše; dostal-li ji někdo jiný v pražské tiskárně Jana Spurného, byl „Paleček“ od Rubeše. Teprve souborné dílo, vydané nákladem Kobra a Margrafa r. 1860, tedy v sedmém roku po smrti básníkově, vyšlo už pod názvem „Spisy Frant. Jaromíra Rubeše“.

Fr. Táborský

*

Zdali 2. p. Rubeše mají na svědomí opravdu jeho spoluredaktoři, či zda Rubeš sám byl v nejistotě o spisovném skloňování svého jména, nelze arci z uvedených dokladů s jistotou soudit. Je zajímavo, že 2. p. Rubeše je právě na prvních svazečcích Palečka (na př. hned na 1.) i na některých spisech, které Rubeš vydal sám. Tak „Deklamovánky a Pjsně“, jejichž 1. svazeček vyšel 1837, jsou od Frant. Rubeše; „Pan Ammanuensis na wenku“ 1842 je nadepsán jako nowela od Frant. Rubeše a také druhé vydání z 1845 je od Františka Rubeše. Naproti tomu „Harfenice“ z r. 1844 je označena jako obrázky ze života od Františka Rubše. I když tedy Rubeš neužíval 2. p. Rubeše důsledně, je z toho zmatku přece dobře vidět, že cit pro původní genitiv Rubše byl u něho anebo u jeho současníků ochablý. Je možno také, že si Rubeš přinesl z domova znalost genitivu náležitého, ale v Praze se přizpůsoboval novotě. Každým způsobem je v tom ve všem svědectví, že kolem r. 1840 tvar Rubše začíná ustupovat novotvaru Rubeše.

V. N.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 3, s. 69-70

Předchozí Filmové titulky

Následující Bakaný