Kladské písničky
Václav Flajšhans
[Posudky a zprávy]
-
Kladské písničky. Sebral a úvod napsal prof. Jos. Št. Kubín. Výkladem a poznámkami provází univ. prof. dr. Jiří Horák. Praha, 1926 (= Český čtenář, XVII, 1925, sv. 4—5), 8°, str. 235 + 5.
[115]Sběratelův úvod (datovaný »v květnu 1919«) obsahuje (mimo sedm melodií a několik mluvnických poznámek) výklad o tuhém životě národní písně, jež se drží ze všech znaků národnosti nejdéle a nejhouževnatěji, a o nesnázích, s nimiž je spojeno sbírání této poesie. Teprve skutečnému příteli a oblíbenci lidu se otvíraly zamlklé rty mládeže i starších zpěváků a s radostí mohl Kubín na konec svého pobytu pozorovati, jak rádi lidé jemu zpívají.
Neúmorný a nadšený tento sběratel (jeho sebrání lidové prózy z Kladska a českého severovýchodu plní již několik silných svazků) zde podává po prvé soubor lidové poesie v pěkném výběru. Po prvé u nás vůbec vidíme, co lid skutečně zpívá. Profesor Kubín sebral ovšem mnohem více (bohatou svou sbírku daroval »Ústavu pro lidovou píseň«); zde otiskuje jenom ukázky, celkem 76 čísel. Po prvé jsou zde rovnoprávně sebrány písně t. zv. jarmareční a erotické vedle obvyklého materiálu lyriky lidové; jsou po prvé věrně vydány se všemi odchylkami jazykovými, drastickými výrazy i chybami paměti; zpívá tu vskutku »lid«, ona vrstva národní, jež se pokračující a stoupající vzdělaností ještě neodcizila zvykům a řádům od předků zděděným.
Krásná práce Kubínova zaslouží vší chvály; máme málo, velmi málo sbírek tak dobrých a vůbec žádnou tak úplně a pěkně srovnanou. Ale ještě větší chvály si zaslouží »Poznámky« Horákovy. Po prvé v těchto rozměrech je oceněno lidové veršování jistého kraje a rozebráno zevrubně. Písnička za písničkou, verš za veršem provází komentátor text Kubínův, ukazuje paralely, hodnotí a doplňuje — bohatá sčetlost se doplňuje s nesmírnou láskou k předmětu. Jeho poznámky činí z knížky Kubínovy dílo vskutku klasické.
Co jsme věděli a tušili již dříve, je zde po prvé prokázáno přísně vědecky. Horák ukazuje, jak dobře poměrně se zachovávají texty baladické, jak starobylá je mnohdy jejich formace látková i slohová, ale jak málo nového obsahuje píseň lidová sama. Velmi mnoho jich vzniklo skládáním starších veršů, sloh, ano celých skupin slohových v nové jednotky; nových prvků je velmi málo a máme před sebou období, kdy nové písně nerostou »a kdy se prostě čerpá ze starých zásob«.
A tak Horák ukazuje, jak necelé jsou některé písně, jiné zase jak jsou slátány z několika zlomků; jedny čerpají situace, druhé i jejich zpracování z písní jiných; některé rýmy (na př. vrata — zlatá, oči — točí, květ — svět atd.) se přejímají z písně do písně zrovna tak jako některé podařené slohy nebo verše. Již [116]Fejfalík kdysi ukázal o staročeských popěvcích, jak obraz ‚svět se točí jako kolo‘ přecházel ze skladby do skladby. Horák pěkně to ukazuje na př. pro výraz oči — točí na str. 132—135. Krásně tak ukazuje Horák, jak někdy jedna píseň srůstá ze dvou kdysi samostatných částí (str. 135), jindy jiná ze tří zlomků, někdy též samostatných, někdy však vkládaných do písní různých. Ale spojení takových částí nebývá někdy šťastné; spojovatel slučuje částky nejenom různého tvaru, ale i různého citového zabarvení. A Horák také pěkně ukazuje, jak mnohé takové kramářské výrobky z příčin čistě obchodních rostou rozsahem, aby dostal odběratel za svůj peníz skladbu hodně dlouhou. Tak na př. píseň č. 13
»Teť se holky nevdávají, jenom tisíce!
Která panna je dost hodná, žádnej ji nechce —
jenom ňákej otrapa heskou holku ošmatrá,
kolena mu z kalhot lezou, přec jen si fouká«
má v sebrání Kubínově jenom pět sloh; Horák ukazuje, že měla původně 16 sloh a že je to kramářské skládání »Nová píseň pro mládence a panny«, z níž lidový zpěvák přejal slohu 15, 6—9 — vlastně jenom anekdotu o staré panně, kterou voják na koní prováží do nebe přikrytou pláštěm a o níž, na otázku Petrovu, co to veze, odpovídá dvojsmyslným vtipem, že veze »vojanskou pakáž«.
Krásně je proveden rozbor prastaré lidové balady (Kubín č. 21) o zlém milenci, jenž dívku zabíjí. Je tu uveden srovnávací materiál románský a germánský, ukázáno, jak se na území československém rozvinul z něho čtverý cyklus balad, a objasněno, jak se vlivem německým a polským naše texty ponenáhlu mění. V německých textech se zrádný milenec jmenuje »Ullinger«, »Ollegohr«, »Ullrich« atd.; v písní lužické odtud ‚Holdrašk‘, v moravské
»Přijeltě k ní Ondriašek
z Velehradu Matyášek«,
v slovinské »Jelengar« atd. A Horák ukazuje dále — opíraje se již o své starší studie —, jak se původní rytíř-vrah mění časem v »myslivečka«, v kladské písni je to »z jágrhauzu mládeneček«, což připomíná útrapy, jaké selský lid musíval snášeti od lesních úředníků na panstvích, »o jejichž zvůli zachoval pravdivé zprávy F. J. Vavák« (str. 145—148).
Celou monografii (str. 155—170) věnuje Horák písni o Lazarovi (č. 36):
Otiskuje staré paralely ze XVI.—XVII. stol., ukazuje, jak pronikaly v XVIII. stol. misionářskými skládáními do lidu a jak pak rostou špalíčkové skladby již před r. 1700, doložené potom ve sbírce Sušilově, Holasově a j. Ukazuje, jak tato píseň byla takřka oficielní písní žebráků, kteří pokládali Lazara za svého patrona, jak zrovna tak zpívali a zpívají polští, ukrajinští a ruští žebráci…
A hned vedle ní (č. 37) ukázal, v souhlasu se staršími pracemi Homolkovou a Václavkovou, jak lid přejal a oblíbil si první dvě slohy Hankovy písně »Čekání«; vedle sebe stojí dvě písně původu tak různého. (Jiné ohlasy Hankovy písně jsou u č. 69.)
Jindy zase Horák zjišťuje, jak některá píseň (č. 42) je složena z prvků písně české z království, jiná však (č. 44) z prvků moravských a českých. O jiné (č. 47) ukazuje, jak byla neuměle slátána z prvků zcela různých jenom proto, že tyto prvky měly stejný nápěv.
Velmi důkladný je také rozbor dvou písní (č. 50—51) o zemřelé milence, jež mluví s milencem z hrobu. Tu (str. 188—190) se mohl Horák opříti již o svou starší studii.
Nejstarobylejší ze všech je píseň o sestře travičce (č. 53), které věnuje Horák (190—201) znamenitý rozbor kulturně-historický, bohatě doložený slovanskými a cizími paralelami. A štěstí přálo neúnavnému badateli: nalezl neznámou dosud ruskou sbírku slovenských písní a v ní ovšem — také variant k písni o sestře travičce. (V novém sešitě Národop. věstníku dal šťastný nálezce tuto bibliografickou raritu, Sreznevského »Slovackija pěsni«, v krásné reprodukci věrně otisknouti.) Tento rozbor je pěkná ukázka moderní práce lidovědné.
Štěstí provází Horáka i při mnohých jiných číslech; nalézá špalíčkové předlohy, často úplnější a správnější, k číslům sbírky Kubínovy, jež bychom byli stokrát v pokušení prohlásiti za vzácný projev poesie lidové. Štěstí záleží v tom, že spousty takových písní zahynuly nadobro; ale zde se šťastnou náhodou zachovaly. Bylo ovšem třeba mnohého neumdlévajícího hledání, aby se tyto šťastně dochované zbytky nalezly; práce nevyšla na zmar.
A štěstí bylo Horákovi věrno až do konce. Také poslední dvě písně (č. 75 a 76) bezpečně agnoskoval; zjistil a otiskl jejich prameny; byl šťastnější nežli já.
Neboť předposlední (č. 75) píseň, »Putovali poutníci k sv. Jakubu«, byla až podnes známa jenom prvními slovy. Tak uváděli skladatelé písní XVI. věku její nápěv pro své nové skladby [118]a tak ji také uvedl již Jos. Jireček 1879. Nalezl jsem r. 1916 taktéž tento začátek k jedné písni o Husovi (v Musejníku, 1916, str. 147) — a ovšem, jako J. Jireček, jsem ji pokládal za neznámou.
Nyní ji otiskuje Kubín, jenž ji slyšel v Kladsku, o 53 slohách — ale Horák nalezl ve sbírkách Národop. musea předlohu této písně špalíčkové o 71 slokách — a otiskuje dokonalý rozbor historický a kulturní. Ukazuje, že jde o legendu již středověkou, dobře známou v Evropě od Španěl až do Rus, a jak na Rusi byla potom sloučena s hrdiny t. zv. kruhu Vladimírova. Kramářské tisky XVIII. stol. zachovaly tak legendu XV. stol., v XVI. stol. již dobře u nás dosvědčenou, a v XX. stol. ještě slyšíme nový ohlas tohoto starobylého skládání v zapadlém »českém koutku« v Kladsku! Měl jistě štěstí Horák, že tento špalíčkový tisk nalezl — ale toto štěstí jen zaslouženě odměnilo práci jistě dlouhých let.
A zrovna tak pěkně ukazuje původ poslední písně (č. 76) o čenstochovské Panně Marii. »Dobrý konec — díla věnec«. —
Kniha Kubínova a Horákova je vzácný příspěvek k poznání naší lidové řeči pod panstvím cizím, ale také zároveň krásná ukázka, jak vzniká lidová naše tradice. Zde je na malém pruhu jazykového našeho území proveden důkaz, že skoro celou lidovou tradici možno svésti na prameny knižní. Horák měl jistě štěstí, že se mu takové knižní prameny podařilo nalézti. Toto štěstí je ovšem čím dále do minulosti tím méně pravděpodobné. Ale ježto nepochybně lidová poesie XX. století se řídí podobnými zákony jako lidová poesie dob minulých, můžeme zde na tomto živém příkladě studovati podmínky životní a živnou půdu staré naší poesie lidové. Jistě měla i ona předlohy knižní, jistě i ona látala někdy kusy nesouvislé v umělé celky, jistě i ona hřešila proti jazyku a metru, jako tyto dnešní skladby. Nemůže tedy ani jazyk lidu ve všem býti vzorem — a je v takových případech potřebí prohlédnouti dobře lidový tento pramen, nežli ho užijeme za vzor. A to je snad největší cena této krásné knihy: z ní vidíme starou pravdu, že národ stojí jen tak vysoko, jako nejlepší jeho mužové — a jeho lidová poesie nemůže býti ani lepší ani krásnější nežli umělí jeho básníci.
Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 4, s. 114-118
Předchozí Zájmena
Následující Z našich časopisů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1