Infinitiv

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. S.) O infinitivu ve větách podmínkových, na př.: »vidět nás hlídač, zle by bylo«, je výklad v mluvnici Gebaurově-Ertlově (9. vyd. 1926) díl II, § 829, 4. Původ tohoto užívání infinitivu je v jeho platnosti zvolací nebo rozkazovací. Příklad vámi uvedený se skládá vlastně ze dvou vět samostatných: ze zvolací věty »vidět nás hlídač!« (»tak nás vidět hlídač!«) a z vypovídací věty »zle by bylo« (to by bylo zle). Protože je věta vypovídací pronesena podmínečně, nabývá při užším spojení obou vět zvolací věta »vidět nás hlídač« platnosti podmínky (= kdyby nás viděl). Jindy může nabýti této platnosti infinitiv rozkazovací. Na př. připojí-li se k rozkazovací větě »jen se [216]ho dotknout!« (= jen se ho dotkni!) jisticí věta, obsahující vyjádření následku, na př. »už pláče« (= vidíš, už pláče), vznikne tím složená věta »jen se ho dotknout, už pláče«, v níž první člen vyjadřuje pak podmínku, na níž závisí efekt vyjádřený větou druhou (dotkneš-li se ho jen, už pláče). Infinitiv zvolací a rozkazovací je ve všech jazycích indoevropských.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 9, s. 215-216

Předchozí Z našich časopisů

Následující Jasmín