Časopis Naše řeč
en cz

Frankeová či Franková?

[Drobnosti]

(pdf)

-

Není naším úmyslem vykládati zde poznovu, jak se skloňují osobní jména cizí zakončená samohláskou e a jak se od nich příponou -ová tvoří jména ženská. Je o tom výklad v Pravidlech českého pravopisu, v příslušných článcích mluvnic a byla o tom příležitostně několikrát řeč i v našem časopise.

Ale některým z našich čtenářů nestačí toto poučení. Poukazují na nezřetelnost, která prý vzniká tím, že tvar (s p.) Frankem může býti pokládán za 7. pád jmen Frank i Franke, že chotěm paní Frankové může býti stejně p. Frank i p. Franke atd., a žádají za vysvětlení, proč se má skloňovati takto a ne tak, aby z těchto tvarů bylo hned na první pohled viděti, jak zní správný nominativ jména mužského. Mohli bychom uvésti za důvod, co v jazyce skutečně rozhodujícím důvodem jest, že ten způsob skloňování a přechylování (tvoření jmen ženských), jehož se držíme, je v češtině ustálen, že na př. už Jungmann v úvodu k svému slovníku mluví o slovnících Lindově a Kampově, které složili Linde a Campe (nikoli Linda ani Camp) a p., ale nevíme, zdali by se tímto důvodem naši pochybovači spokojili.

Ohlédněme se tedy po důvodu obecnějším. Jména cizí, vlastní a obecná, se skloňují v češtině zpravidla tak jako jména domácí, s nimiž mají ve výslovnosti stejné zakončení; tedy n. př. Descartes (Dekart) a goal jako had (hrad), Lesage (Lesáž) a sandwich (sendvič) jako (oráč, meč), Laura a musa jako ryba, Petrarka a bourgeois (buržoa) jako sluha atd. Jména, která se svým za[174]končením nemohou přidružiti k žádné skupině jmen domácích, na př. Musset (müsé), atelier (atelié), bureau (büró), engagement (angažmá), zůstávají zpravidla a nejpřirozeněji neskloněna. Proto jména jako Franke, Goethe, Linde a p. se přizpůsobují svým skloňováním domácím jménům (mužským) s koncovkou -e a skloňují se jako slova soudce, dárce, obránce a p.; říkáme tedy: od p. Franke jako od p. soudce, panu Frankovi jako soudcovi, s p. Frankem jako se soudcem, paní Franková jako pí. soudcová atd. Od tohoto nejpřirozenějšího způsobu skloňování vyvinuly se časem odchylky dvojího způsobu; jednak se v 2. p. ujala podle ostatních pádů koncovka -a, od p. Franka, jednak se vyvinuly v celém skloňování jednotné tvary podle vzoru doprý, od Lindeho, Lindemu, Lindem (v množ. arci Lindové, Lindů atd. podle vzoru soudce). Jako by se nám tedy příčilo skloňovati na př. Petrarka, Petrarkaovi, Petrarkaem a p., tak se nám příčí stejně, abychom psali nebo říkali, jak by si snad někteří příliš akurátní, ale málo své řeči dbalí lidé přáli, panu Frankeovi, s p. Frankeem, paní Frankeová, Frankeovic dceruška a p. Také z té příčiny se nám tento způsob skloňování nezdá přirozeným, že hláskové skupiny eo, ee a p. (nikoli e’o a p.) jsou našemu jazyku dosti cizí; proto se jich také čeština v slovech zdomácnělých zbavuje, jak může, měníc na př. 2. p. (z) Galilee v Galileje, Timotee v Timoteje, 3. p. Timoteovi v Timotejovi, Mathaeovi v Matějovi, Theofil v Toufil atp.

Je arci pravda, že se náležitým skloňováním takovýchto jmen stírá v některých pádech zakončení prvního pádu a že 3. pádem Frankovi může býti míněn stejně pan Frank jako pan Franke. Ale s takovýmito nezřetelnostmi se setkáváme v každém jazyce dosti často. Řekneme-li »koupil jsem vejce, hledám listonoše, na stole leží psaní a p.«, nepoznáme také, jde-li o jedno vejce, jednoho listonoše, jedno psaní atd., či o několik. Nesnáze, které jsou se jménem Franke, jsou i u jmen domácích. Jdeme-li k panu Zítkovi, nevidíme také, je-li to pan Zítek či Zítka či dokonce Zítko, a mluvíme-li s paní Míkovou nebo Poncovou, nevíme, jmenují-li se jejich manželé Mík a Ponc či Míka a Ponec. Můžeme si z toho bráti právo, abychom na př. v množ. čísle říkali pro lepší zřetelnost »koupil jsem pola, hledám listonošové a p.«, anebo abychom lišili paní Zítekovou, Zítkaovou a Zítkoovou, Míkovou a Míkaovou atd., když se náš jazykový cit vší mocí takovým nestvůrám vzpírá? Normálně, v obyčejném hovoru a p. dochází v takových případech k nejasnostem zřídka, protože souvislost, znalost poměrů a p. tomu zpravidla brání. Ale i kdyby skutečně hrozila nezřetelnost, neplyne z toho právo, že bychom [175]ji měli a směli odklízeti na újmu správnosti jazykové, nýbrž povinnost hleděti se vyjádřiti tak, abychom jinými prostředky nezřetelnosti zabránili. Na adresách dopisů, ve spisech právních je na sta možností, jak toho dosíci, jestliže o to opravdu stojíme. Psaní s adresou »paní Anna Franková, Praha-II., Ječná 27« dojde jistě adresátky, ať se její muž jmenuje Frank či Franke; označí-li se v právním spise osoba, o niž jde, »Anna Franková, choť Karla Franke«, nebo »Anna Franková, narozená dne 20. května 1897« atp., je omyl také jistě nepravděpodobný. Jde-li o pana Franke, je vždycky možno pozměniti při dobré vůli úředního šimla tak, aby se jméno té osoby objevilo hned v první větě v nominativě atd. Tedy námitky vedené proti normálnímu skloňování jmen jako Franke a p. jako nezřetelnému jsou jistě v 99 procentech pouhé výmluvy.

Na konec ještě dodáváme, abychom předešli nedorozumění, že ve skloňování některých jmen cizích bývá přece nutno zachovávati koncové e z příčin grafických. To bývá u jmen francouzských, jako Lesage, Laplace (Laplas), Lamartine (Lamartin), nebo anglických, jako Coolidge (Khulidž), Bruce (Brús), Hume (Hjúm), Carlyle (Kharlajl) a p., kde je e nutné pro správnou výslovnost těchto jmen. V takových případech ovšem píšeme Lesa-geovi (pí. Lesageová), Lamartineovi (pí. Lamartineová), Humeovi (pí. Humeová) a p., aby psaní Lesagovi, Lamartinovi, Humovi nezavdávalo podnět k výslovnosti »Lesagovi, Lamartenovi, movi a p. Tím se ovšem pravidlo o skloňování vlastních jmen zakončených hláskou e nijak neporušuje, protože se koncové e v takových jménech nevyslovuje.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 8, s. 173-175

Předchozí Václav Ertl: Různý, rozličný atd., II.

Následující V. Marek (= Václav Ertl): Trh zeleninou

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1