Žrec

[Hovorna]

(pdf)

-

(C. L.?) je slovo odvozené z kmene ger- = žer-, jehož vyšší stupeň je gor- = hor-; kmen ger- (žer-) je v příd. jménu žeřavý, v tvaru zdlouženém v slově žár, požár (dlouhé e se totiž mění v předhistorické době slovanské po souhláskách ž, š, č, j v hlásku a), kmen gor- (hor-) v slovech hořeti, hořký i horký, hoře a p., v tvaru zdlouženém (o se dlouží původně v a) v slově o-harek. Slovo žrec je utvořeno z kmene žer-, jehož kmenová samohláska je oslabena v jeřík (jako v beru — b’rati), příponou -’c’ (jako lov- — lov’c’ = lovec) a má tedy původní tvar ž’r’c’; znamená původně člověka, který pálí ohněm, přináší zápalnou oběť, kněze. Z téhož kmene jako ž’r’c je utvořeno příponou -tva (jako pas-u — pas-tva) podst. jm. žrtva (m. ž’rtva) = oběť (zápalná). Podle pravidla jerového, podle něhož se jery v sudých slabikách od konce mění v e, by bylo ze ž’r’c’ v češtině žřec (jako je ze ž’n’c’ — žnec, š’v’c’ — švec a p.), 2. p. žerce (jako žence, ševce a p. z pův. ž’r’ca atd.) se ztvrdnutím ř v r jako stařec — starce; ztvrdlé r by mohlo přejíti z ostatních pádů i do pádu prvního jako v obec. starec, korec (m. stč. kořec — korce), takže bychom z toho mohli míti v nč. skloňování: 1. p. žřec n. žrec, 2. p. žerce, 3. p. žerci, 5. p. žerče atd. jako žnec, žence atd. Ze slova ž’rtva by pak bylo stč. žrtva a nč. (jako črný — černý, žrnov — žernov a p.) žertva. Ale ani žřec ani žertva nejsou slova česká; jsou to rusismy, které uvedla do literatury romantická doba básnická, libující si (jako německá romantika) v blouznění o mytických dobách pohanských. Tím si ovšem snadno vyložíme, proč řádné skloňování slova žrec nám působí potíže, proč naši spisovatelé starší i novější (srov. Nár. listy z 26. ledna) píší na př. žreců (Rusové skloňují arci žrec, žreca) m. žerců, ač by žneců, šveců jistě nenapsali. V starší české literatuře slova žřec, žrec (ani žertva) není; je doloženo sice v Gebaurových výpiscích jednou slovo žřec z bible Olomoucké Mal. 3, 11 (budu láti za vy [vás] žercěvi), ale to je slovo utvořené od slovesa žráti, žeru (v Kral. je za to: domluvím pro vás tomu, což sžírá [úrody vaše], lat. increpabo devorantem).

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 7, s. 168

Předchozí Znešťastnělý

Následující Václav Ertl: Různý, rozličný atd., II.