České učebnice a slovníky pro cizince

J. Hradil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V poslední době se věnuje u nás veliká pozornost stud. metodám cizích jazyků. Domnívám se však, že, pokud jde o češtinu, musí nás také zajímat, zdali a jak se naší mateřštině učí jiní národové, zvláště pak na území Republiky. V této úvaze mám arci na mysli soukromé i veřejné studium češtiny především na školách německých.

Všimneme-li si jen zhruba výsledků studia češtiny u příslušníků jiných národů, nebudeme jimi nikterak nadšeni a myslím, že jimi nejsou nadšeni ani ti, již se tolik té nešťastné češtiny nadřeli. Věc vypadá asi takto: Kdo se učil jen teoreticky bez učitele a bez konversace, nesvede ve styku s Čechy dlouho nic. Teprve časem a za dobrého vedení jazykového může si osvojiti češtinu v dostatečné míře. Ještě hůře se vede těm, kdož se chtějí češtině naučit jen praktickým rozhovorem bez mluvnického základu. Takový člověk, nemá-li přímo vrozeného jazykového nadání, bude mluviti češtinou, která je nám, rodilým Čechům, hotovou trýzní. Ještě největšího úspěchu dosahují ti, kdož náležitou průpravu mluvnickou doplňují pobytem v české krajině. Ale i takový cizinec velice zhusta v českém rozhovoru dává najevo svůj nečeský původ. Užije-li nějakého slovesa méně známého, obyčejně ho užije nesprávně. Neuspokojivé výsledky studia češtiny je viděti také v překladech, pořizovaných z češtiny cizinci. Třebaže mnohé výrazové jemnosti češtiny nelze vůbec vystihnouti v jazyku cizím, zůstává v překladech mnoho krás originálu nepovšimnuto, protože si jich překladatel sám neuvědomil, nebyv do tajů jazyka náležitě zasvěcen. Zkrátka výsledky studia češtiny u cizinců nejsou k vynakládanému úsilí úměrné. Po mém soudu příčina nevězí jen v nesnadnosti češtiny, nýbrž také v nedostatečnosti učebných pomůcek.

A tu by se zdálo, že je přirozeným úkolem především něm. učitelů češtiny, vytvořiti pro své žáky co nejlepší metodu a dáti jim do rukou co nejdokonalejší učebné pomůcky. Nelze je také v té příčině viniti z netečnosti. Ale kdo jen poněkud vnikl v ducha také jiných jazyků cizích, zvláště pak t. zv. světových, dá mi zajisté za pravdu, že čeština je jazyk neobyčejně těžký. Nesnadnost našeho jazyka je způsobována dílem různými odchylkami, vzniklými z nedbalosti a nešetrnosti k němu v době pobělohorské i novotařením v době romantiky, dílem souvisí s tvarovým jejím bo[138]hatstvím a neobyčejnou vyjadřovací schopností, která nedávno nadchla K. Čapka k dojemnému projevu údivu a lásky. A tyto potíže našeho jazyka jsou takového rázu, že jsou namnoze nad síly cizího učence, jestliže nevyrostl v českém prostředí.

Za svého dlouholetého působení jako učitel češtiny u Němců všímal jsem si potíží, s kterými musili moji žáci zápasiti. Naučil jsem se posuzovati učivo se stanoviska německého žáka a snažil jsem se všemožně usnadniti mu je. Šlo mi však také o to, poznati zkušenosti německých učitelů češtiny. A proto jsem požádal redakci časopisu německých profesorů »Mitteilungen für höheres Schulwesen« o uveřejnění článku »Über die Schwierigkeit der tschechoslovakischen Sprache«, v kterém jsem probral učivo z češtiny a zjišťoval, která část české mluvnice činí asi něm. žákům největší potíže a do jaké míry dosavadní způsob vyučování těmto potížím čelí. Zvláště pak jsem ukázal na četnost českých tvarů jmenných a postavil proti nim jednoduchost tvarů slovesných. Pro velikou tvarovou rozmanitost češtiny vyslovil jsem přesvědčení, že se nelze češtině naučiti jen t. zv. metodou Berlitzovou, nýbrž že je tu nutné vzájemné doplňování teorie s praxí. Dále jsem upozornil na podivný zjev, že se Němec snáze naučí užívati správně tvarů jmenných, které jsou složitější a mají spoustu odchylek, než i jednoduchých tvarů slovesných, a jako příčinu jsem uvedl vadnou osnovu dosavadních učebnic, podle níž se české sloveso, pro jazyky slovanské tak důležité, probírá jen po stránce formální a nehledí se dostatečně k logickému jeho významu, t. j. k jeho vidu. Tento nedostatek jsem vysvětloval okolností, že mluvnice češtiny pro cizince byly napsány Čechy nebo vznikly na základě prací českých autorů, takže vyhovují více méně potřebám českých žáků, dále jsem vytkl, že tyto mluvnice podržují tradiční osnovu mluvnic jazyků západoevropských (klasických) a probírají sloveso až na konci, ačkoliv se žák při cvičení jmen neobejde bez sloves. Proto jsem pronesl v závěru mínění, že bude zapotřebí zreformovati především učebnice tak, aby si všímaly slovesa podle potřeby hned při probírání jmen a aby postupně důkladně obeznámily žáka s významovou jeho stránkou. Dále bude zapotřebí upraviti také slovníky pro Němce. Nejtrapněji působí zajisté v češtině prohřešky vznikající užitím nenáležitého vidu, a protože k správnému užívání čes. slovesa stačí úplně znalost jeho tvaru imperfektivního a perfektivního a protože dále při tvoření perfektiv anebo iterativ od perfektiv není dostatečné pravidelnosti, usoudil jsem, že bude třeba uváděti sloveso ve slovnících v obou tvarech, aby cizinec našel v nich slovesné výrazy v obou tvarech k správnému užívání nezbytných. [139]Na konci článku jsem vyzval německé kolegy, aby se o mých návrzích vyslovili a doplnili je svými zkušenostmi.

Má výzva měla úspěch. V půl roce přinesly »Mitteilungen« o naznačených otázkách tři články, obsahující velice cenné poznatky, z pera tří profesorů češtiny. Jejich výklady možno shrnouti asi v ten smysl, že se něm. žáci snáze naučí čes. jménu než slovesu, že slovesné tvary v češtině jsou sice jednoduché a snadné, profesoři nepovažují však za správné, zasvěcovati žáky do zvláštností slovesa souvisících s jeho videm leda až ve vyšších třídách, kdy už jejich rozum může proniknouti i vidovou stránku čes. slovesa. Zastaralost učebnic také oni potvrzují, ale nenaznačují, v čem by měla záležeti jich reforma.

Proto jsem se snažil v dalších sešitech »Mitteilungen« odůvodniti své řečené názory obšírněji. Za tím účelem jsem načrtl přehled látky, která souvisí s vidovou stránkou čes. slovesa, a zjišťoval, do jaké míry její rozsah a pravidelnost dovoluje lidskému rozumu a paměti zvládnouti ji. Ukázal jsem, že po stránce tvaroslovné není obtížné tvořiti pravá iterativa a frekventativa, že však je cizinci přímo nemožné vštípiti si v paměť ve všech jednotlivých případech tvoření perfektiv z jednoduchých imperfektiv připínáním příslušných předpon (volati — zvolati) a rovněž tak tvoření příslušných imperfektiv (nepravých iterativ) od slovesa perfektivního užitím vhodné přípony (svolati — svolávati). Vidová stránka čes. slovesa má své těžkosti, protože je cizincům naprosto nezvyklá, ale při tom je tu aspoň ta výhoda, že jazyk nevylučuje užití tvarů rozličného vidu, jsou-li příslušné myšlenkové představy jen poněkud možné. (Mohu říci: U toho mistra jsem se vyučil i učil, podle toho, zdali zdůrazňuji více skutečnost, že učení bylo dokončeno, či prostě děj, jehož podstatou bylo učení. Podobně: Hoch posbíral roztroušené mince a sebral roztroušené mince. V prvém případě kladu důraz na opětovné zvedání peněz, v druhém mám na mysli výsledek celé činnosti.) Pro pochopení vidové stránky našeho slovesa je zajisté zapotřebí vyspělejšího úsudku, ale na počátku učení netřeba se jí vůbec zabývati; stačí, pochopí-li žák, že, chce-li v češtině vyjádřiti nějaký čas nebo způsob slovesného děje, potřebuje téměř vždy k tomu dvou slovesných forem základních, různících se od sebe podle dokonavosti děje, totiž tvaru imperfektivního a perfektivního. Toto základní rozlišení jest pro cizince nejdůležitější, neboť s ním souvisí i pouhé formální užívání slovesa. Všechny ostatní vidové kategorie českého slovesa jsou tu významu podružného (slovesa počínavá, jednodobá, trvací, opětovací, opakovací atd.) a třeba je zařaditi do některé z obou základních skupin. [140]Rozlišuje-li žák bezpečně slovesa dokonavá a nedokonavá, může užívati českého slovesa od samého začátku celkem správně.

Při tvoření jednotlivých časů a způsobů musí ovšem žák znáti základní pravidla o užívání perfektiv a imperfektiv: a) Imperfektivem se vyjadřuje: infinitiv po slovesech začíti, přestati, neustávati, přítomný čas, záporný způsob rozkazovací, ať už v tvaru přímém či infinitivním či větném, současnost ve větách významu časového, ale i tehdy, když chci naznačiti časový poměr k hlavnímu ději. b) Od perfektivního tvaru se tvoří: budoucí čas, ostatní infinitivy, kladný rozkazovací způsob (přímý i nepřímý), minulý čas, předčasnost. — Jiné výrazy slovesné tuto neuvedené, jako přechodník, příčestí, podst. jméno slovesné, podmiň. způsob a trpný rod se tvoří podle příslušné představy vzhledem k dokonavosti a podle časové souslednosti tu od perfektiv, tu od imperfektiv. c) Má-li sloveso vyjádřiti zaměstnání (cos tu dělal? kupoval jsem si na šaty) nebo naznačiti neukončenost děje vzhledem k průběhu hlavního děje (hoch se vracel ze školy a tu zpozoroval, že…), třeba vždycky užíti imperfektiv. Naopak se užívá perfektivního tvaru při zákazu, nezakazuje-li se slovesný děj, nýbrž zcela určitý výsledný účinek (neřízni se! řezati však můžeš). d) Čtvrté pravidlo se týká iterativ: Chci-li dáti na jevo, že se děj opakuje, opakoval nebo bude opakovat, užívám vždycky 1. nepravých iterativ: přicházel vždycky včas; 2. iterativ s příponou -i- a -a- u skupiny jednoduchých sloves, u nichž jsou tato zvláštní iterativa (pekař nosí housky; děti běhají po louce). Jinak stačí k vyjádření děje opětovaného jednoduché (nesložené) imperfektivum (já spím vždycky dobře). — Tato pravidla platí tak, že předchozí pravidla jsou omezována pravidly následujícími. Výjimku činí slovesa s dějem opětovaným, když mají zároveň vyjadřovati předčasnost; musí tu býti tvar dokonavý (kdykoliv mě otec navštívil, vždy mě napomínal k pilnosti). I tu ovšem dáváme přednost iterativu, má-li arci význam dokonavý (když jsem zběhal všechny lékaře, …).

Tvoření pravých iterativ není těžké a pochopení jich také ne, zvláště když dobře odpovídají něm. pflegen, a proto je možno výklad o jich užívání začíti už i u žáků méně pokročilých. S pravými iterativy souvisí významem frekventativa, která jsou také zcela pravidelnými odvozeninami, tvořenými příponami -va-, -váva- atd. od iterativ. Frekventativa a pravá iterativa znamenají děj pravidelně a trvale opětovaný (sedávali jsme pod okny, spával jsem neklidně) a také děj, který se stal před velice dávným časem (bejvávalo, když jsem já k vám chodívával, taky jsem míval matičku, před lety stával tu hrad [tentýž hrad nemohl tu stávati [141]častěji!]. Důležité je, že nepravá interativa mohou míti i význam nebo aspoň zabarvení snahové (chytal zloděje, ale nechytil, přemlouvali ho, aby zůstal).

Význam mnohých sloves připouští jen tvar imperfektivní; tak je tomu u sloves intransitivních, označujících tělesný nebo duševní stav anebo nějaký přírodní zjev (ležel, zlobil se, pršelo). Perfektivní tvary jsou tu možné jen vzhledem k nějakému předmětu (rozzlobil otce), když se přírodní zjev vztahuje k jistému podmětu (voda zmrzla), nebo když chci vyjádřiti zároveň větší nebo menší míru děje slovesného nebo jeho počátek (poležeti si, naležeti se, dozlobiti se, rozpršeti se a pod.). Podobně se má věc u sloves pohybu (šel, nesl vedle rozešel se, prošel se, našel se). Dokonavost tu nastane, užije-li se předpony, jíž jest určen směr pohybu vzhledem k jeho východisku nebo cíli (odešel, vyšel, zašel, přišel, došel atd.). Indiferentně se chovají k dokonavosti slovesa smyslového vnímání a sdělování myšlenek (slyš vedle poslyš, pravil vedle řekl, budu ti psáti vedle napíši ti).

Tak zvané historické présens musí míti présentní formu, ať už je její význam přítomný či budoucí. Užívá se toho vidu, jehož bychom užili při vypravování v čase minulém.

Pravidla označená literami a)—d) jsou nejdůležitější a jimi se třeba ve všech případech říditi. Ostatních zvláštností slovesa možno dbáti, ale není to k správnému užívání jazyka nutné. Pro porozumění českému textu, zvl. literárním dílům, jest jich znalost arci nezbytná.

Jde teď o to, zdali je cizinci možno uvedené vidové tvary rozlišovati a tvořiti. Pravá iterativa a frekventativa poznávati a tvořiti lze dosti snadno. Jednoduchá (nesložená) imperfektiva lze také snadno zjistiti, protože tu není přípony. Jakési potíže činí tu asi 50 ponejvíce jednoduchých sloves, která jsou perfektivní (bodnouti, státi se). Je však nad síly cizincovy tvořiti jistě a správně k jednoduchým imperfektivům příslušná perfektiva a k perfektivům s pozměněným významovým obsahem příslušná imperfektiva (nepravá iterativa). Tyto nesnáze souvisí především s velikou rozmanitostí čes. slovesných předpon, jež ne vždycky mají týž význam (ukázati proti kázati se změněným významem, uvadnouti proti vadnouti s významem pouhé dokonavosti, utrhnouti proti trhnouti s významem odluky). U jistých předpon je pozorovati značnou významovou pravidelnost, zvláště když jde o směr a míru děje, ale naprosté důslednosti ani tu není. Pro týž významový obsah bývá užito i několika předpon, jež při jednotlivých slovesech nelze zaměňovati; tak i pouhá dokonavost se vy[142]jadřuje u rozličných sloves rozličnými předponami (uviděti, zblednouti, omládnouti, zaplatiti). Kromě toho příslušejí rozličné perfektivní předpony k témuž základnímu slovesu, jde-li o zvláštní významový odstín, i když je na př. v němčině příslušné sloveso stejné (trpěti — leiden má perfektivum: vytrpěl bolest, utrpěl škodu, nestrpěl nepořádku); tento zjev pozorujeme ovšem také u sloves stejnojmenných (na př. topiti, utopiti — ertränken, topiti, zatopiti — heizen). Jsou dokonce v češtině i perfektiva utvořená od zcela jiného kmene (klásti — položiti). Nemenší nesnáze vznikají cizinci, má-li k perfektivům významově odlišným od jednoduchých imperfektiv utvořiti příslušné iterativum (nepravé). Toto tvoření se děje sice toliko příponami -a-, -ě-, -va- a -ova-, ale nezřídka totéž sloveso má hned příponu tuto, hned onu (vyprávěti a vypravovati, házeti a odhazovati, ohýbati a pohybovati). I tu je viděti podle tříd slovesných jistou pravidelnost, ale výjimky jsou, a to dosti četné. Tak slovesa I, 7 na -íti tvoří iterativum příponou -a- (zabíjeti, opíjeti se), ale také příponou -va- (zahnívati, užívati). Kromě toho některá nepravá iterativa mají vid dokonavý (vyházeti, skáceti, vytrhati), ba jsou i slovesa, která podle významu jsou buď imperfektivní nebo perfektivní (vyznám se ze všeho, v tom se nevyznám).

Právě pokud jde o dokonavost čes. slovesa, máme při jeho úžasné tvárnosti tolik zvláštností a nepravidelností, že nelze a není ani možno žádati na cizinci, aby příslušnou látku úplně zvládl. Jak jest z příkladů právě uvedených viděti, je tato rozmanitost podmíněna obsahovou, nikoliv jen vidovou stránkou slovesa. A jako nebude nikdo žádati ani na sebe lepším znalci anglického jazyka, aby znal celé jeho slovní bohatství, tak také nemůže žádný učitel češtiny žádati na svém žákovi-Nečechovi, aby znal české sloveso nebo dokonce snad všechna česká slovesa v celém jejich významovém bohatství. Na to jsou slovníky, v nichž cizinec najde výrazy dosud neznámé. A proto mají býti české slovníky pro cizince tak upraveny, aby v nich bylo možno najíti ty vidové tvary českých sloves, které souvisí s významovou stránkou slovesa, tedy vždy tvar imperfektivní a příslušný tvar perfektivní, a to tím spíše, že k správnému užívání slovesa jest zapotřebí znalosti obou těchto tvarů.

Dále plyne z mé úvahy, že vidové stránce slovesa, jak jsem ji shrnul v pravidla nahoře uvedená, je možno se naučiti. Protože však české sloveso je tak důležitým prvkem naší mluvy, je zapotřebí seznamovati s ním žactvo od samého začátku, aby žák měl kdy vniknouti v jeho podstatu. Je tedy nesprávné, jestliže téměř všechny t. zv. praktické učebnice pojednávají o slovese [143]teprve na konci, spokojujíce se při tom jen poučením o tvoření časů a způsobů a zanedbávajíce nejkrásnější jeho stránku, vidovou a významovou, nepodávajíce namnoze ani vysvětlení o užívání vidu v jednotlivých časech a způsobech. A protože se žádná učebnice češtiny neobejde bez slovesa už při probírání jmenného tvarosloví, vzniká při dosavadní osnově učebnic v žákovi nejistota, neboť pozoruje, že tentýž slovesný výraz německý v češtině zní jednou tak, po druhé jinak, aniž ví proč (pekaři nosí housky, sestra nám nese svačinu, za chvíli ponese svačinu otci, doneste — zaneste mi zavazadla k vlaku! — Všude tu užije Němec slovesa »tragen«.)

Autoři tento nedostatek svých učebnic dobře cítí, a proto odkazují žáka v té příčině obyčejně k pozdějšímu vysvětlení, kterého však zpravidla nepodávají nebo která podávají jen v míře nedostatečné. A tak mívá tato vada v osnově za následek, že žáci, nemají-li opory v českém prostředí, pozbývají chuti k dalšímu studiu. Ba i ti, kteří přes vzpomenuté potíže v učení vytrvají, nebývají s výsledkem své námahy spokojeni, protože jsou v užívání slovesa, zvláště dotud jim neznámého, nejisti. Mluví česky neradi, pozorujíce, že se Čechové nad jejich slovesy nesprávně užívanými pozastavují (budu jeti s vámi, kde je vaše paní? koupí v obchodě večeři.) Cizinec, který se učil češtině podle dosavadních praktických učebnic — po Trávníčkově Studii o čes. vidu slovesném sotva sáhne a Smetánkova Tschechische Grammatik mu bude asi málo »praktická« —, ten nepochopí nikdy dokonale umělecké krásy našich nejvýznačnějších literárních děl, utajené po výtce právě v českém slovese, a překlady pořízené z češtiny cizinci vypadají podle toho. Naproti tomu vzbudila by vhodná reforma učebnic právě pro výrazové krásy českého slovesa zájem žáků, skýtala by jim důkladnějším poučením o slovese zcela nový duševní požitek, na který němečtí kolegové v svých článcích nenadarmo upozorňují, a žák by měl už na začátku studia možnost, svobodně a jistě a bez pohoršení pro české okolí prakticky užíti toho, čemu se dosud naučil. Budou-li pak slovníky podle mého doplněny po stránce dokonavosti sloves, bude studium češtiny cizincům neobyčejně usnadněno.

To jsou asi myšlenky, které jsem se snažil objasniti v posledním čísle »Mitteilungen«. Nevím, jak se k mému návrhu němečtí kolegové zachovají. Bude třeba čekat. Považoval jsem však za nutné, seznámiti s věcí i kolegy české, aby také oni mohli podle svých zkušeností říci o ní své mínění. Že i u nich zájem o věc bude, o tom nikterak nepochybuji.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 6, s. 137-143

Předchozí Aprilová věda

Následující Buick-závody