Časopis Naše řeč
en cz

Aprilová věda

[Drobnosti]

(pdf)

-

V jednom odborném časopise, jehož jméno z šetrnosti ponecháváme pro sebe, uveřejnil známý historický odborník Ladislav Horák článek »Pomístně názvy a vlastivěda«. Článek ten nevyšel sice v dubnu a ani my jej v dubnu neuveřejňujeme, ale výklady, které obsahuje o pomístných jménech, jsou toho rázu, že čtenář probírající se jimi je opravdu na rozpacích, míní-li to autor se svými výklady vážně, či dělá-li si ze svých čtenářů v říjnu a v listopadu předčasný april.

Autor podává ze svých výkladů místních jmen jen patero ukázek (k své hanbě se přiznáváme, že nevíme, bylo-li jich snad někde jinde otištěno víc), ale těch pět stačí dokonale k tomu, abychom si udělali o autorovi úsudek, že je dokonalý humorista, třeba se při tom tvářil svrchovaně vážně.

Horák vychází ze zásady, že »ani jedno jméno nebylo dáno ze vzduchu(?),[1] t. j. bez hlubší příčiny, a tato příčina že jest cosi osobitého, t. j. jedinečného, individuálního ve svém okolí, čím se objekt liší od ostatních, takže odpadly(!) nejen všecky výklady žertovné, »hájkovské« a vůbec »lidové«, hledající příčinu jména obyčejně v nějaké události, ale i pouhé slovozpytné odvození bez pochopení významu »věcného«.«

Tou zásadou se řídě, zamítl na př. autor po dlouholetém uvažování o jméně Praha i starší výklad, že to jméno pochází od prahů říčních, i pozdější Tomkův výklad, že praha znamená vypražený, vypálený les, protože na brdském kopci Praha, který seznal [135]r. 1907, nenašel prý ani říčních prahů(!) ani vypraženého lesa, kultury (která by tam jistě byla zbyla na památku od pradávných časů, aby potomci věděli, proč té hoře říkati Praha). Proto, nehledě k pouhému slovozpytnému odvození (které učí — jistě bludně —, že jméno Praha nemůže pocházeti od slova práh, protože by polské Prahy musily slouti Prógi, ne Pragi), připadl na myšlenku, že Praha má jméno od prahu, který tvoří bělohorská výšina směrem k řece. Ale tu byla nová svízel: Práh ano, ale proč Praha? »Nové úvahy o přechýlení, srovnávání s názvy Oheb, Orel a j., vše málo uspokojivé. Až letos, 1926!« Toho památného roku objevil totiž autor na Maloskalsku, čemu se naši primáni učili od r. 1890 (ne-li déle), že tam místo skály říkají skala, a problém byl rozluštěn. Nejde o jedn. číslo Práh, nýbrž o množ. tvar Prahy (nad Vltavou jsou prý vůbec prahy), změněný v Praha a pojatý zase za číslo jednotné.

Také v jiných případech nechal slovozpyt autora na holičkách. Tak na př. o Křtinách (u Brna) nedočetl se autor u Černého-Váši nic kloudného. A přece je výklad tak nasnadě. Nedaleko Křtin jsou podzemní chodby (Výpustek), bludiště a sály. Co tedy snazšího, než že tu nejde o křtiny, nýbrž o krtiny.

O Libušíně dospěl autor svými dějezpytnými studiemi k tomu, že odvozování od Libuše je lidová fantasie. Už prý také proto, že u Kundratic je »i kdysi mizerná vesnice« Libušín(?). »Přemýšlení nevedlo k cíli.« Až z přímého názoru poznal autor, že všechna tato a podobná jména jiná, Libeň, Liboc, Libáň, něm. Libenau, Libice, mají jména od polohy u vrchu nebo na vrchu, který vypadá jako vršek hlavy. Co jiného je Libice než lbice; jaký jiný kořen možno hledati i v ostatních jménech než -lb-, který je v lebka, leb? Zde je nejlépe vidět, jak má autor pravdu, že slovozpyt a historie jazyka, která ukazuje, že nejstarší tvary těchto jmen zněly L’ubošin, L’ubicě, L’ubeň atd., svědomitého badatele o původu místních jmen jen zavádí a plete.

To platí i o jméně Bezděz, které slovozpyt odvozuje od osob. jména Bezděd. Co prý je to bezděd? Nic. R. 1920 prostudoval autor polohu Bezděze a shledal, že není možno, aby vrchu nebylo bývalo použito k signálovým účelům. Bezděd nemůže tedy — jak by se někdo mohl domnívati — znamenati člověka bez děda (jako bezdětek, bezdruh a p.), nýbrž člověka, který opatřoval a udržoval strážný oheň, ale slabě, zkrátka který bzdil (srov. zabzdi v kamnech a p.). Ne tedy Bezděz (to už je tvar »stupňovaný«), ale pův. Bzděz. A tak bzdili i jinde: v Bezděkově, ve Zdicích (spr. ve Bzdicích), ve Zdíkově i Štikově, ve Zdechovicích (spr. Bzdechovicích) atd. Tak se vyloží i jiná jména. Na př. vrch Besedná, [136]kde je Drtinova rozhledna, má se správněji jmenovati Bezedná, ne ovšem proto, že by to byl bezedný vrch, nýbrž zase proto, že tam bzdili a že tedy původní tvar zněl Bzdná. Je s podivením, že autor nepoužil tohoto svého výkladu zároveň k rozřešení záhadného slovanského jména beseda (choditi na besedu, besedovati), s nímž si také slovanští jazykozpytci nevědí rady. Patrně i při těch besedách lidé bzdili (rozumí se do kamen).

A konečně: Co je Ladví? »Záhada — dí autor — vrtající(!) hlavou už Amerlingovi. Spojoval jsem název s Davlí; snad přesmyčka? Až úchvatný rozhled s vrcholu a zejména dohled k Bezdězu(!) a pod. mi otevřel oči. To jméno musí souviseti se signalisačním účelem výšiny. A hle: na vrcholu stál ještě novodobý vojenský stožár s žebří(!) a lešením — rozhledna! A tak se mi ujasnil kmen hled, stč. hlad, a odtud Hladví, jehož náslovné h se otřelo. Ten kmen se pak objevil v řadě jiných jmen pomístných, i ve jméně ledví (na něž mne odkazovali jazykozpytci).[2] Neboť staří lékaři a věštci věštili z ledví, t. j. z vnitřností zvířecích, na něž jediné pohlédli. A co je předmětem prvního zájmu, prvního pohledění při novorozeněti? Bylo vysvětleno tajuplné a záhadné slovo — pohlaví (vysutým d).«

Člověk zrovna trne nad hlubokomyslnosti a geniálnosti, s jakou autor řeší nejen problémy místopisného názvosloví, nýbrž i — jen tak en passant — i jiné záhady jazykozpytné. A jak prostými prostředky: je to zpravidla »buď otření nebo sesutí hlásky, vysutí a p.«[3] Co by také hlásky jiného dělaly, než se otíraly nebo sesouvaly podle toho, jak intuice autorova toho žádá? A když pak povážíme, že se na tyto etymologické výklady odvážil autor podle svých vlastních slov »teprve po prostudování literatury, po četných rozmluvách a poučení odborníků i naslouchání přednáškám, jež aspoň poněkud s danými úkoly souvisely«, je ho člověku opravdu líto. Jakou to literaturu studoval, jací odborníci ho to vodili za nos, že z toho vyšly takové výklady, které by ztrhaly i Palečka na prvního aprile?


[1] Snad omylem m. »vzato ze vzduchu« (aus der Luft gegriffen).

[2] Na štěstí pro ně je autor nejmenuje.

[3] Docela podle známého žertovného výkladu německého, jak něm. slovo Fuchs vzniklo z řec. alopex. Nejprve bylo z toho lopex, opex, pex (hlásky se »otíraly« a »sesouvaly«), potom »stupňováním« pex, pax, pox, pux a na konec »lautverschiebung« pux — fux. Probatum!

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 6, s. 134-136

Předchozí Václav Ertl: Příspěvky k řešení otázky o původu jména Žižka

Následující J. Hradil: České učebnice a slovníky pro cizince

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1