Vyznati se v čem

[Hovorna]

(pdf)

-

(NŘ. XI, 49) K našemu článku o tomto výraze a k dotazu, žije-li tento výraz v řeči lidové i jinde než v nářečí středočeském, oznamuje p. prof. J. F. Hruška, nejlepší znalec Chodska a jeho nářečí, že výrazy »člověk by se v tom nevyznal, čert aby se v tom vyznal, v tom člověku se nikdo nevyzná, tady už se sám nevyznám« znějí mu docela životně, a to i ve vzpomínkách na dětská léta. »Není tedy pochyby«, dodává, »že to je v lidové mluvě hojný i starý usus.« K ostatku přidává: znám se vyskytuje se na Chodsku jen se zvláštním významem, asi ‚znám své nedostatky‘; na př.: »nenuťte mne (t. j. více jísti), já se znám« (= škodilo by mi to).[1] Výrazu vyznat se bývá užíváno absolutně ve významu ‚býti chytrý‘.

Pan dr. Fr. Miláček z Prahy píše rovněž: Rčení »vyznati se v čem« užívalo se na Čáslavsku v letech mého dětství velmi často. Když matka předla a já jí pak navinoval niti na počitadle, často jsem niti zcuchal. A matka mi domlouvala: »Dej pozor! Zamodrcháš mi to, že se v tom nevyznám!« Po[120]dobně se říkalo: »Kdo pak se v tom vyzná«, nebo: »nikdo se v ních nevyzná« podle toho, mluvilo-li se o neurčitých, neúplně jasných věcech, nebo o skutcích a poměrech osob, o nichž nebylo určitě známo, jaké jsou a co zamýšlejí, nebo které byly svému okolí záhadné. Tak se mluvilo u nás v Potěhách a stejně u strýce v Bousovni, nyní se říká v Bousově (u Ronova nad Doubravou). Babička, když jsem jí někdy musil držet bavlnu, kterou vinula na klubko, a napjaté ruce povolil, takže se natažená bavlna zamotala a babička musila klubko provlékat mezi zamotanými nitmi, peskovala mě: »Sakyventský kluku, zamotáš mi to, že se v tom ani kozel nevyzná!« To bylo v letech sedmdesátých a počátkem osmdesátých. — Když již jsem se dostal k psaní, povím vám, že se i u nás doma užívalo »skaných« nití na přišívání knoflíků. Neboť »skaná« nit vydržela věčnost, kdežto niti obyčejné, třeba doma předené, přece jen se dříve přetrhaly. Takovou nit »uskal« otec z obyčejné niti dvojité. Jednotlivé poloviny silně zkroutil, takže se pak samy stočily v nit jednu, silnou, a ta se ještě navoskovala, že byla opravdu velmi pevná. Též rčení »byli spolu rostenci« se u nás obecně užívalo. Smysl jeho byl, že byli stejného věku, že spolu rostli.

---

[1] Často v tvaru záporném: když mě popadne vztek, tak se neznám (= nedovedu se mírnit v svých nedobrých vlastnostech). R. na př.: »panečku, Pyjsar, ten se vyzná!«

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 5, s. 119-120

Předchozí Postřekov

Následující Za tepla