Žabař

[Drobnosti]

(pdf)

-

Žabař je dnes přezdívka, v níž se zračí opovržení velkých k malým, vynikajících k nepatrným, zvlášť pokud jde o rozsah (na př. živnosti), výši dovednosti atd. V Kresbách a řezbách B. Kaminského (str. 29) nadouvá se takový hospodský mluvka: »Obědval-li [106](Valdštejn), musel míti kolem sebe alespoň šedesát spoluhodovníků. Žabař, celý pan vévoda Friedlandský! Mně i šedesát lidí v jídelně je málo!« Žabař je mistr, který pracuje s jedním tovaryšem, proti »výrobci«, který jich zaměstnává deset; hospodský v zapadlé uličce proti »restauraci« na hlavní třídě; žabař je principál venkovské šmíry proti řediteli velkoměstské scény; proti Spartě jsou pro jejího oddaného fanouška v ostatních klubech samí žabaři. Žabař je každý, na koho se začne jiný ať právem či neprávem dívati s patra. Podle svého tvaru může žabař znamenati především toho, kdo se zaměstnává (řemeslně) žabami; je to slovo tak utvořené jako kravař, volař (= volák), krysař, ovčář (= ovčák), holubář, koňař atd. Odtud správně vykládá Jungmann jako původní význam slova žabař, že je to člověk, který žáby chytá a prodává (Froschhändler, Froschmann). Přenesením se dostávalo tohoto jména posměšně mlynářům, kteří měli mlýn na potoce (a ne na řece), a když nebylo na takovém »hrkáči« nebo »krcálku« mletí — což bývá na potoce dost často —, musili si patrně krátiti dlouhou chvíli leda chytáním žab v potoce, protože ryb jako pantatínkové na říčních mlýnech neměli. To byli žabaři. Živými a trvalými styky, jaké měli dříve lidé s mlýny a mlynáři, dostávala se rozličná rčení z mlynářského života (na př. má něco za lubem, mele z posledního, pije jako holandr) ve významu přeneseném do slovníku lidového, a tak se stálo jméno žabař označením i pro jiné podobné poměry, jako byl poměr takového potočního »krcálku« k velkému mlýnu na řece. Třetí význam, jejž uvádí Jungmann, »člověk zasmušilý, nevlídný, nelidský«, vznikl jinou cestou než přímo z významu základního »člověk žáby chytající«, jehož přípona má význam příliš určitý. Zdá se, že na slovo žabař přenesena představa nesouvisící s tímto zaměstnáním, nýbrž s představou žáby. Ty představy bývají rozličné. Na př. Rusům je žába zvíře výrazu zlostného, a proto slovo žabiťsja značí zlobit se, čertit se, a podst. jm. žabina vedle významů jiných znamená také nadávkou člověka hněvivého, prchlivého; Poláci vidí v žábě zvíře nadouvající se a přenesením i člověka nadutého (také ropucha). Zdá se, že se i u nás spojovala s žábou představa tvora hněvivého, mrzutě hledícího, a tato představa přenesena prostě na slovo žabař, které tím nabylo významu, jejž Jungmann klade na třetím místě a o němž je těžko říci, žije-li ještě v usu lidovém. Definuje-li Jungmann tento význam slovem »nelidský«, nemá tu slovo nelidský význam dnes obyčejný = surový, skoro zvířecí, nýbrž znamená člověka, který není k lidem, tedy člověka nevlídného anebo, jak se posud říká, nelidu (= mrzouta).

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 5, s. 105-106

Předchozí Václav Machek: Veselé nad Váhom

Následující V. Černý (= Václav Ertl): Ženy ze života a díla Jana Amosa Komenského