Časopis Naše řeč
en cz

Časy

[Hovorna]

(pdf)

-

(E. Š.) Stížnost, že ve všech našich mluvnicích vždycky chybí vy[188]světlení, co vlastně je »minulý čas, souminulý čas, perfektum, participium« atd., není docela oprávněna. Že není vyloženo nikde, co je souminulý čas, je snad pravda; nevykládá se o něm v českých mluvnicích, protože ho není. Souminulý čas je překlad německého Mitvergangenheit a něm. Mitvergangenheit je název imperfekta (ich war) na rozdíl od perfekta = Vergangenheit (ich bin gewesen). Čeština nemá imperfekta, proto také nemá čas souminulý. Co se týče ostatku, je třeba především upozorniti na to, že mluvnice při každém výraze rozeznává dvojí stránku: formu neboli tvar a funkci neboli význam (t. j. pojem n. vztah, jejž výraz označuje). Perfektum, participia, présens, futurum, imperativ, kondicionál atd. jsou formy, čas minulý, přítomný, budoucí atd. jsou pojmy. Vysvětlení, co je présens, perfektum atd., najde se zajisté v každé soustavné mluvnici na místě, kam toto vysvětlení náleží, t. j. ve formální části tvarosloví. Vysvětlení to záleží v definici tvaru: na př., že présens je prostý tvar slovesný utvořený z présentního kmene koncovkami -u (-i), -m atd.; že futurum je tvar složený z présentu slovesa budu a infinitivu daného slovesa atd. (v. Gebauer-Ertl, § 376—389 a 454—459). Druhá polovice výkladu jedná o funkcích těchto tvarů; bývá probírána buď zároveň s tvaroslovím, anebo jako zvláštní část skladby (nauka o významu tvarů). Vysvětlení záleží v tom, že se ukazuje, jaké funkce určitý tvar v jazyce vykonává; tedy na př. že présens může znamenati děj přítomný, t. j. děj, který se koná v téže době, kdy osoba mluvící mluví (nesu), děj budoucí (ponesu), děj relativně přítomný (viděl jsem, že padá, franc. qu’il tombait), děj minulý (t. zv. présens historické, přijde a povídá) atd. (v. Gebauer-Ertl, § 796—831). Probere-li se tedy nauka o tvarech slovesných s obojího tohoto hlediska, jsou vysvětleny úplně. Postup od tvaru k funkci je snazší než obrácený, teoreticky ovšem také možný postup od funkce k tvaru; tvar (zvl. v mateřském jazyku) lze snáze definovati než funkci a je pevnější, stabilnější než funkce, která závisí často na subjektivním pojetí (jako v příkladě výše uvedeném »viděl jsem, že padá«, franc. »qu’il tombait«, nebo v něm. »wenn ich die Arbeit beendigt habe, werde ich es dir sagen«, čes. »až tu práci dokončím« atd.). Jediný nedostatek, který by v té věci bylo lze vytýkati našim mluvnicím, je nepřesnost terminologie, která nečiní rozdílu mezi názvem tvaru a jménem pojmu (funkce). Mluvnice středoškolské si pomáhají tím, že tvary označují názvy vzešlými z latiny (présens, perfektum atd.) a funkce výrazy českými (čas minulý, budoucí atd.); mohou pak beze zmatku učiti, že présens znamená v určitých případech tvar přítomný, v jiných budoucí atd. Zmatek však vzniká v mluvnicích odkázaných jen na českou terminologii, když je nutno vykládati na př., že čas přítomný (t. j. tvar, na př. ponesu) znamená čas budoucí, že způsob rozkazovací (t. j. tvar, na př. čert ho chytil a pojď s ním do pekla) znamená způsob oznamovací atd. Po té stránce by naše česká terminologie mluvnická potřebovala doplnění.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 6, s. 187-188

Předchozí Co je to za člověka?

Následující Dověděti se

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1