Supinum

[Hovorna]

(pdf)

-

(O. B.) Stč. supinum se vyznačovalo nejen tím, že mělo příponu -t (neboť přípona -t se už od 14. stol. — třeba jen sporadicky — objevuje také při infinitivu), nýbrž i tím, že mělo proti infinitivu kmenovou samohlásku nezdlouženou (brat proti brát, bráti), že se kmeno[313]tvorná přípona před -t nepřehlasovala (žat proti žieti, žíti, žít) a že místo předmětu v akusativě mělo předmět v genitivě. Z té příčiny zbytky supina vidíme ve výrazech »jdu spat« (inf. je »spát«) a »přijde soudit živých i mrtvých« (inf. je »soudit živé i mrtvé«). Proto také ve výrazech »šli hledat poklad« (supinum by bylo »hledat pokladu«), »přišel ke mně kupovat olej« nelze viděti supina, i kdybychom nevěděli jinak, že supinum bylo vytlačeno infinitivem vůbec. Užívá-li některý spisovatel důsledně infinitivu na -ti a jen po slovesech pohybu tvaru s -t, je to jeho osobní záliba, ne však supinum.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 10, s. 312-313

Předchozí Samostatný na cizině

Následující Syrový, surový