Čtyrramenný

[Hovorna]

(pdf)

-

(F. S.) Z toho, že se říká a píše čtyrnohý, čtyrrohý, čtyrboký atd., naprosto neplyne, že by se musilo psáti čtyrramený, čtverhraný a p. místo čtyrramenný, čtverhranný, jak učí psáti Pravidla. Musili bychom zase opakovati, co jsme již mnohokrát pověděli, že se jazyk neřídí lineálem. I nefilolog si zajisté všiml, že říkáme sice dvojnohý (n. dvounohý), dvojuchý, dvouletý (ne však dvojletý), dvojkřídlý, dvojprstý atd., ale dvojsmyslný (nikdy dvousmyslný), dvojspřežní, dvojděložný, dvoujazyčný, obojživelní, obouruční (ale dvouruký) atd.; bezvousý, bezruký, bezhlavý, bezuchý atd., ale bezradný, bezděčný, bezectný, bezdětný atd. Zkrátka, jako v těchto, tak i v nesčetných případech jiných, rozhodl se jazyk někdy pro příponu tu, jindy pro onu. Proč, je říci těžko. Hlavním důvodem byly tu asi rozličné tvary základní, podle nichž si jazyk nové odvozeniny vytvářel a k nimž z rozličných psychologických důvodů nové tvary přiřaďoval (beznohý - bezuchý). Značný vliv mělo také zajisté zakončení podstatného jména, od něhož se nové příd. jméno tvořilo (na př. dvouletý, ale dvouměsíční, dvounedělní), anebo hotové už odvozeniny od téhož základu (radný - bezradný, lstný - bezelstný, stranný - čtyrstranný atd.). Je tedy správné čtyrnohý, čtyrrohý, a je stejně správné čtyrstranný, čtyrramenný a rovněž i čtyřřádkový, čtyřsedadlový, atd. Nesprávné by bylo jen narážet všecky tyto odvozeniny na jedno kopyto.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 9, s. 280

Předchozí K. J., Red. (= Redakce): Z našich časopisů

Následující Dohromady