Časopis Naše řeč
en cz

Proto, že…, za to, že…

[Drobnosti]

(pdf)

-

Stává se, že obsah představy, jež by měla býti podmětem, předmětem nebo příslovečným určením věty, vyjádří se větou vedlejší, k jejímuž obsahu se ve větě hlavní ukáže bud nějakým podstatným jménem významu obecného, samým nebo provázeným zájmenem, anebo středním tvarem zájmena ukazovacího; jde-li o podmět nebo předmět věty hlavní a neuznává-li mluvící za potřebné ukázati k němu zájmenem středním, zájmeno se také vynechává. Říkáme na př. »zpráva (okolnost atp.), že nemůžeš přijeti, mne překvapila«, »to, že nepřijedeš, mne překvapuje«, »překvapuje mne, že nepřijedeš«; »toho jsem nečekal« anebo »nečekal jsem, že se mi tak odměníš«; »z té okolnosti (z toho), že nepřijedeš, mohla by ti vzejíti škoda«; »(toho), že bys nemohl přijeti, se neobávám«; »o tom, že nepřijedeš, slyšel jsem teprv později«; »zůstali jsme na tom, že přijedeš« atp. Věta vedlejší má obyčejně spojku že (v němčině obyčejně daß).

Tohoto způsobu jsou také souvětí, jejichž příčinný poměr se u nás vyjadřuje slovy proto, že… anebo protože…, za to, že…; protože píšeme i vyslovujeme jako jediné slovo, kde představa příčiny není v naší mysli tak v popředí, aby mělo býti k ní ukázáno již ve větě hlavní, jinak se klade proto, že…, v písmě i ve výslovnosti slova dvě, rozdělená mezi větu hlavní a vedlejší (žák byl trestán proto, že se vzpouzel — protože se vzpouzel). Němčina naše protože vyjadřuje pouhým weil, naše proto, že také dvěma slovy: darum (deshalb), weil. Ale jsme tak otrocky oddáni vlivu němčiny, že i zde ji napodobíme: kdežto čeština podle svědectví starších správných dob i za samostatným proto má míti že (proto, že…), vyhledáváme místo že nějaké slovo, které je co možná nejvěrnějším překladem německého weil. Asi před 30—50 lety bylo v obyčeji říkati »proto, poněvadž…« (a bývalo to i náležitě káráno), ale dnes se tak již bohudík málo píše; zato nyní skoro denně čítáme v novinách věty jako »zaznamenáváme tuto zprávu jako nezaručenou proto, ježto tento pramen nebývá spolehlivý«. Tak se v staré době nikdy nepsalo, lid tak nikde nemluví: proč se máme stále a stále opičiti jen po němčině?

Čtli jsme nedávno již také o trestu »za to, ježto« se stalo to a to; tak bylo napsáno zase jen proto, že Němec (vedle dafür, daß) říci může a v předloze místa, o němž mluvíme, asi také napsal »dafür, weil«. Toto spojení dnes ještě i Čechu jazyka méně dbalému zní cize: ale bojíme se, že zdomácní, jako nyní již zdomácňuje »proto, ježto…« a kde jaká jiná podobná neřest. »Proto, jelikož« snad ještě nikdo nenapsal; ale i toho se dočkáme, přebudeme-li tyto strašné doby.

Někdy místo pouhého proto jest příčinný poměr vyjádřen předložkovým spojením podstatného jména příčinnost určitěji naznačujícího. Říká se tak zvláště často z té příčiny, pro tu příčinu, anebo raději (protože příčina je slovo žijící v ústech lidu a proto ovšem méně vznešené) z toho důvodu. Nejsou to způsoby mluvení samy sebou nesprávné, ale jistě bychom jimi tak neplýtvali, kdyby nám netkvěl na mysli německý vzor »aus dem Grunde«. I zde vedlejší věta má míti spojku že: slýcháme-li a čítáme-li časem »z té příčiny (z toho důvodu), poně[310]vadž…, ježto…, jelikož…«, anebo zde dokonce i »z toho důvodu, protože…«, je to zbytečná a nečeská mnohomluvnost, které by nebylo, kdyby Němec neříkal raději »aus dem Grunde, weil…« než »daß«.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 10, s. 309-310

Předchozí Gilbert C. Křikava: »Pro« a »skrze« v modlitbách

Následující Gilbert C. Křikava: »Věže ze slonových kostí« či »věže ze slonové kosti«?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1