Bytost Odysseova, který…

[Hovorna]

(pdf)

-

(O. B.) Podle obecné zásady, že přivlastňovací přídavné jméno nebývá, je-li osoba vlastníka vyjádřena výrazem složeným, na př. »král Václav, můj přítel«, nemělo by býti příd. jm. přivlastňovací ani tehdy, připíná-li se k podst. jménu značícímu vlastníka věta vztažná, na př. »podle slov básníka, jenž…« (v. Gebauer-Ertl, § 674). Přes to však bychom ve větě »za dlouhé nepřítomnosti Odysseovy, který…« nepokládali přivlastňovací tvar »Odysseovy« za chybu. Vztažná věta je sice k podst. jménu v poměru přívlastkovém, ale spojení její s ním přece není tak těsné jako ve výrazech »můj přítel, jediný syn«, od nichž ovšem příd. jména přivlastňovací utvořiti nelze. Ani tu okolnost, že se věta relativní činí závislou nikoli na jméně podstatném, nýbrž na adjektivu, nepokládali bychom za závažnou překážku, protože se v příd. jméně přivlastňovacím cítí stále a živě význam substantivní a spojitost s genitivem přivlastňovacím. — Naopak zase ve větě »pak se ubírá Odysseus v podobě žebráka« nebylo by správné užíti příd. jména přivlastňovacího, »v podobě žebrákově«, protože příd. jméno přivlastňovací přivlastňuje individuálně, určitému jednotlivci, kdežto zde má subst. »žebrák« platnost druhovou (žebráka vůbec) a výraz »v podobě žebráka« znamená »v podobě takové, jakou mívají žebráci«. O tomto rozdílu jsme vykládali v NŘ. I, 158, 187 a II, 103.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 7, s. 218

Předchozí Brázdim

Následující Drbohlav