Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O. H. a prof. dr. F. Schulz vystupují v »Č. demokracii« (č. 11. a 12.) proti mínění třetí třídy České akademie o názvech Čechoslovák, jazyk československý, otištěnému v N. Ř. IV, 41. Nejsme zmocněni v této věci psáti jménem III. tř., ale odpovídáme, protože jsme uveřejnili její prohlášení a protože někteří členové naší redakce byli v třídní komisi, jíž bylo uloženo o oněch názvech uvažovati.

III. třída České akademie oněch názvů neutvořila, ani nepomáhala jich tvořiti; o slově Čechoslovák »N. Ř.« již dříve (III, 118) vytiskla soud, že je to nezdařený novotvar, »ač ovšem již asi v jazyce zůstane«. V třídním prohlášení samém se praví, že podle obdoby tam uvedené »jazyk česko-slovenský« může býti názvem pro jazyk v základě jediný, vztahujícím se k oběma jeho útvarům spisovným … a že podle toho možno se smířiti i s podstatným jménem »Čechoslovák«. Není potřebí mnoho důmyslu, aby čtenář z takovýchto vět vyčetl míru nadšení, s jakým jejich původci pohlížejí na slova, o něž jde. Ale slova ta jsou, vznikla z příčin, jež jsou kusem dějin těch několika let, jež viděla roditi se republiku československou, a zůstanou asi, kdyby se proti nim postavila filologie celého světa.

Jsou věci, které lze snáze posuzovati než nahrazovati lepšími. A poměr pojmů, jejichž jména splývají v jedno, může býti velmi rozmanitý. Jsou slovníky česko-německé, hranice česko-německé, obchodní styky česko-německé, města a okresy česko-německé, rodiny česko-německé (t. j. německé rodiny z Čech anebo rodiny, kde na př. muž je Čech, žena Němkyně), kdo ví, neuvidí-li svět válku česko-německou atd.; všude se musíme teprve domýšleti, co znamená v takových složeninách slovo český a německý, co jejich sdružení. Název »vrchní zemský soud moravsko-slezský« se nezdá p. O. H. oporou pro význam slova, jímž má býti pojmenován náš státní jazyk (anebo společenství našich dvou státních jazyků) a »jež chceme míti utvořeno v duchu živého jazyka«, protože je to výtvor byrokratické terminologie; ale jak ten soud měl býti jinak nazván, když přece jméno dostati musil? Snad by bylo stačilo říci »vrchní zemský soud pro Moravu a Slezsko«: ale jak krátce nazvati jazyk, který je v základě jediným jazykem, ale je v písemnictví a v úředním jednání obvyklý ve dvou spisovných ná[121]řečích, a to tak, aby se název nedotýkal citu žárlivě střehoucího úplné parity obou těch nářečí? Sám pojem takovéhoto společenství je nelidový; kde vzíti lidový vzor k jeho pojmenování?

O. H. míní, že by bylo po stránce věcné nejpřiměřenější všude tam, kde jde o označení jazyka českého v obou jeho formách, psáti »jazyk český (slovenský)«. Snad, kdyby se nějak zřetelně naznačilo, že ty závorky neznamenají žádnou podružnost slovenštiny; jinému by se snad proto zdálo, že by bylo lépe mluviti o »jazyku českém a slovenském« nebo o »jazyku českém nebo slovenském«; a snad by přišel třetí a ptal by se, kde že je ta naše jednota. Název, který potřebuje obrany, jistě není šťastný; ale název, jejž navrhuje O. H., sotva je šťastnější než název »jazyk československý«, aspoň by potřeboval výkladu, jak rozuměti té pobočnosti dvou slov, z nichž jedno je v závorce. Nám se zdá název »jazyk československý« i dnes případnějším, protože se těsně druží k ostatním názvům s tímto přídavným jménem, jež i O. H. uznává.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 4, s. 120-121

Předchozí B.: Návštěvou u novin

Následující František Langer, Red. (= Redakce): Z válečného slovníku