Hodonský

[Short articles]

(pdf)

-

(K. Žamberský) V okolí města Hodonína se o všem, co je z Hodonína nebo v Hodoníně, říká, že to je hodonské, a mluví se tam jen o kraji a okrese hodonském, ne hodonínském. Také zimnici, jež nalézá nebo aspoň nalézávala v tamních bažinách a tůních hojně posily, říká se na Moravě i na Slovensku hodonka nebo hodoňka (Kott 1, 451; 6, 323; 7, 1260), ne hodonínka. Je i příjmení Hodonský. V úřadech a ve školách se však říká namnoze hodonínský. Je otázka, co je správné či správnější. To je otázka, která by se mohla opakovati na mnoha místech naší republiky a ovšem i v mnohých krajích mimo ni; každý pochopí, že se přídavná jména od místních jmen původně tvořívala v nejbližším okolí a že jim v nejbližším okolí každý dobře rozuměl, i když často vznikala ze základu místního jména, ne přímo z jeho tvaru odvozeného. Takových přídavných jmen je mnoho i na př. [221]v Čechách (jako rokytský, rokycký vedle rokycanský; Rokycany, pův. Rokycané, bylo pův. jméno obyvatelů kraje, v němž rostlo mnoho rokyt); ale ubývá jich s potřebou tvořiti taková přídavná jména a užívati jich i v krajích vzdálených. Psali jsme o této věci již 8, 151 a ukazovali na obtíže, jaké působí příd. jm. jako vsatský = vsetínský, starojický = starojičínský atd. Vždyť by se musely pořizovati slovníky takových přídavných jmen anebo slovníky místopisné jimi doplňovati, a i pak by mohly vznikati nejasnosti a pochybnosti, je-li na př. příd. jm. roudenský odvozeno od místního jména Roudný nebo Roudná nebo Roudné či od některého z místních jmen Roudnice, Roudníky, Roudníček, Roudnička. Nesprávné tvary jako hodonský nejsou, a jsou po stránce jazykové jistě mnohem zajímavější; ale ani delší tvary jako hodonínský nejsou nesprávné, a potřeba zřetelnosti jim pomáhá k vítězství nad tvary kratšími. Proto jich také dnešní mluva úřední skoro všude užívá. Snad není zbytečná poznámka, že Język polski, časopis podobného rázu jako Naše řeč, na podobnou otázku 15, 29 odpovídá podobně, jako jsme odpověděli 8, 151 a odpovídáme dnes my. — Jméno Hodonín je podle koncovky -ín, časté v místních jménech, zpodstatnělé přivlastňovací příd. jm. od osobního jména, jež znělo snad Hodoň, a znamenalo původně asi Hodoňův dvůr nebo hrad; jméno Hodoň samo pak byl domácký tvar nějakého plnějšího osobního jména, jako byla na př. jména Hoděmysl, Hodislav (= Hodslav, Hoclav; odtud jméno Hoclavice, Hodslavice, pův. Hodslavici = lidé Hodslavovi). Podobná místní jména jsou Hodonice v Čechách a na Moravě (dva Hodoníny jsou i v Čechách), Hodoňovice na Moravě, Hodoň v Čechách a na Slovensku.

Naše řeč, volume 14 (1930), issue 9-10, pp. 220-221

Previous Biograf, biografie

Next Kutloch