Ždímati

[Short articles]

(pdf)

-

(R. S.) V češtině staré a v nářečích podnes jsou stopy slovesa, které původně mívalo tvary slovesa jmu, jieti (nč. jíti, jmouti): žmu, žal, žieti (mačkati, ždímati). Bývají tvary pravidelné, tak stč. »vyžmi (vymačkej) vodu«, ale obyčejně jsou tvary odchylné. Někdy vidíme tvary podle 2. tř. (jako časujeme mnu, mnouti m. mieti, v. 13, 118, nebo říkáme zajmul a p. m. zajal), bývají i tvary podle 5. tř., mající původ v příč. m. č. žal. Známe starou paní, která se narodila v Náchodě a časuje vyžmu (vyždímu), ale vyžmal, vyžmout (vyžmout je také u Kubína, Rozpr. Č. ak. 51, 205). V slovenštině je i inf. žmať (též žmieť), užmaný; u Hurbana 2, 11 čteme, jak dívka v rozpacích »požmala rožtek (růžek) svojej zásterky«. Místo ž bývá již v staré češtině žď, žd; tak žďmu nebo ždmu atd., žďal m. žal, nář. ždmout. Gebauer (Hist. ml. 3, 2, 189) v tom vidí změnu čistě hláskovou, jako je nepůvodní ď v slovech pážď, drážditi, dlážditi a j.; my hledáme původ té změny jinde. V círk. slovanštině je složenina s’žęti (stisknouti), jež by česky zněla sežmu, sžieti. S předl. iz (= č. z) je csl. iždęti, iždimati (vyždímati) m. izžęti, izžimati. Stejnou změnu, jako v těchto a jiných podobných slovech, vidí Gebauer 1, 527 také v slově Žďár (vypáleniště, z pův. zžár). Snad i v češtině bývala složenina sžieti nebo zžieti, z níž by tak bylo ždieti; bylo-li tomu tak, snadně bychom pochopili, že se v tvarech slovesa žieti počalo plésti ž a žď (před m také žd). Žímati (Bartoš uvádí mor. žímat, zažímat) a ždímati pak jsou správné odvozeniny slovesa žieti, ždieti jako ujímati, spínati, stínati, začínati atd.

Naše řeč, volume 14 (1930), issue 5, p. 116

Previous Vrak

Next Josef Zubatý: Nejsrdečnější díky