Volavka, I.
Josef Zubatý
[Články]
-
1. Některé staré tisky české rozlišují dvojí l: tvrdé ł, označované v nich (v písmě ovšem švabachovém) kličkou u vrcholu písmene l, podobnou kličce písmene e, a l měkké nebo snad spíše střední, netvrdé, označované obyčejným písmenem l. Některé tisky zachovávají tento rozdíl velmi důsledně, tak na př. bible Kralická a knihy vyšlé péčí Veleslavínovou, jiné pletou oba typy beze všeho pravidla, až na konec opanoval typ jediný. Týž rozdíl býval časem naznačován již před tiskem na př. dvojím ll, označujícím ł tvrdé, a l jediným, nebo l s tečkou nad písmenem a bez něho (l s tečkou v Husově pravopise bylo tvrdé, jinde tak bývá psáno l netvrdé), ale z největší části rukopisy rozdílu nečiní (viz o tom o všem u Gebaura v Hist. ml. 3, 353 nn.). Nemusíme vykládati, jakou pomoc časem etymolog nalézá ve způsobu, jakým se v památkách píše hláska l v slově, o které mu jde.
Někdy se ovšem stane, že etymolog v pramenech samých o této věci přímého poučení nenajde. Anebo najde poučení obojetné. Tak tomu je u jména ptačího rodu volavek (Ardea). Bible Kralická, jež o volavce mluví v 5. kn. Mojžíšově 14, 18 jakožto o ptáku k požívání zapověděném (volavčí maso ostatně prý ani není chutné), píše v obou vydáních wolawka, Veleslavínův Nomenclator v textu i v rejstříku slov woławka; opakování stejného pravopisu tedy činí velmi pochybnou domněnku, že by v jednom z obou pramenů byla chyba. Mohli bychom se domnívati, že Kralická bible pro svůj moravský původ zasluhuje více důvěry než Veleslavín; ale Slováci píší volavka, volávka, volavica, příd. jm. volavčí (Slov. pohľ. 43, 318; 44, 271), a jejich l odpovídá našemu [55]ł, kdežto netvrdé l našich starých tiskařů je sloven. měkké ľ.[1] Mohli bychom se též dovolávati českého vydání Komenského díla Orbis pictus z r. 1728, v němž 23, 3 čteme tvar vołavka, ale typ ł má v této knize, jak se zdá, spíše význam dekorativní, než aby vystihoval skutečnou výslovnost.[2] Ale rozdíl mezi Veleslavínovou vołavkou a kralickou volavkou zůstává a potřebuje výkladu.
Podobnou nesrovnalost vidíme i v jiném slově, které snad již proto smíme pokládati za příbuzné se jménem volavky. Mezi knihy, které liší dvojí l, patří také Passionál tištěný v Praze r. 1495 (má proti jiným podobným pramenům zajímavou zvláštnost, že před samohláskou e, ať je její původ jakýkoli, stále píše ł). Tam čteme L, 5a, jak sv. Remigius kterési město, v němž se mu stalo příkoří, potrestal tím, že v něm »mužie v třiesléch úpast (kýlu) trpěti budú a ženy všeckny budú woławe (volaté)«. V jednom z rukopisů zde čteme wolawy, v jiném wolewi (= volevy, s tvarem v přísudku nesloženým). Příd. jméno volavý s významem ‚volatý‘ známe z Klaretova slovníku (ze 14. st.); v témže slovníku je také podst. jm. volavec (volatý člověk), jež se objevuje v tištěném slovníku z r. 1511 i ve znění volevec. Tyto prameny dvojí l nemají, ale střídání slabik la — le svědčí o l netvrdém (je to zřejmá přehláska, jež se ovšem původně řídila měkkostí nebo tvrdostí slabiky následující). A netvrdé l očekáváme také podle původu slova volavý, jejž nelze hledati jinde než v podst. jm. vole, praslov. vol’e (původní sklonění bylo podle vzoru pole, praslov. pol’e, a přešlo v češtině v době dosti staré do vzoru kuře). Měkké l má totéž slovo i v polštině, kde je ovšem význam poněkud odchylný (žyły wolawe jsou žíly hrdelní, venae jugulares). Otázka, který z obou tvarů je správnější (nebo starší), zdali volavý či vołavý, mění se tak v otázku, jak se stalo, že se původní l změnilo v některých částech našeho jazykového území v ł; a odpověď na ni není nesnadná. Byla slova jiného původu a velmi podobného znění, s jediným rozdílem tvrdého ł místo původního měkkého v slově volavý, která patřila k slovesu volati; bylo příd. jméno volavý (snad s významem ‚lákající‘, na př. Arch. č. 7, 443 z r. 1464), čižebníci mívali volavé ptáky, byli volavci, kteří pánům na honbách voláním naháněli zvěř, a není v jazykových dějinách zjevem neslýchaným, že dvě slova různá, [56]ale zněním podobná, zvukové rozdíly úplně ztratí. To se asi stalo také se slovy volavý a vołavý tak, že výslovnost s netvrdým l zanikla (ani nevíme, stalo-li se to na celém území československém). Poučné je, že tato změna nenastala v slově volatý, jež Veleslavínův Nomenclator zase v textu i v rejstříku píše stejně, ale s netvrdým l. Toto slovo nemělo vedle sebe slova podobně znějícího, které by bylo mělo ł tvrdé; proto zachovalo znění původní.
Také ve jméně volavka máme l netvrdé za původní. Nechápeme, proč by se v tomto slově ł, kdyby bylo původní, bylo mělo změniti dřív než v slovech jiných v l netvrdé, kdežto postup opačný byl na snadě proto, že volavka je slovo, které zní jako ženský rod jména volavec. Jméno volavka je podle našeho mínění podst. jm. ž. r. odvozené od příd. jména volavý. Kdo kdy viděl obraz volavky, pochopí, že mohla dostati jméno, které znamená vlastně volatého ptáka. Všechny rody a druhy čeledi volavek »mají let těžký, pomalými údery křídel provázený, při němž krk mají skrčený, takže hlava spočívá na ramenech, což je vyznačuje, i stojí-li v klidu« (Ottův Slovn. n. 26, 910); krk vyhnutý daleko dopředu opravdu vypadá jako ohromné vole.[3]
2. Jméno volavka je jen české a slovenské. A snad původně jen české; není nemožné, že v dobách, kdy král český býval také králem uherským, toto jméno se dostalo na Slovensko z Čech. Volavčí peří již tehdy bývalo hledanou ozdobou a jistě předmětem obchodu mezi vzdálenými kraji, a jako dnes naše dámy spíše mluví o rajeru a rajerových perech (něm. Reiher) než o volavce, mohlo slovo volavka, volavčí peří aspoň z části vytlačovati v »Horních Uhrách« jména domácí. To by nám mohlo také vysvětliti, proč Slováci píší a patrně také vyslovují volávka atd. místo očekávaných tvarů s měkkým ľ. Ale nutný tento výklad není. Slováci voleti ptačímu i lidskému neříkají voľe, nýbrž grlo (to je slovo pocházející asi z nějakého nářečí polského, etymologicky totožné s čes. slovem hrdlo), hrvoľ, krop, krup (něm. Kropf), gogoľ, goľva (v. Kálalův slovník). Mívali jistě také staré slovanské slovo voľe (Miklosich v Et. wtb. 394 má tvar vola, [57]asi = voľa), z tvarů goľvavý vedle goľvatý, grlavý (Orbis p. 43, 4) vedle grlatý smíme souditi, že mívali také příd. jm. voľavý (a voľatý), a mohli míti i domácí slova voľávka, voľavica, voľavčí a pod.; ale když zanikla úplně nebo skoro úplně slova voľe, voľavý, je docela přirozené, že by vedle slovesa volať a slov od něho odvozených lidová etymologie byla změnila ve jméně volavky původní měkké ľ v l. Volavka se dnes v Čechách ukáže jen zřídka kdy, nejspíše na některém z jihočeských rybníků; máme-li pro ni jméno ať již jen české či československé, smíme v tom viděti důkaz, že bývala u nás ptákem známějším, a je-li správný náš výklad jejího jména, že naši předkové znali nejen její peří, ale i její podobu.
[1] Ostatně Slováci říkají volavce, jak se zdá, raději rybár nebo (podle Bernoláka) hltavica, hltavka.
[2] Český text tohoto vydání, vyšlého v Levoči na Slovensku, má mnoho slovakismů. Ještě více jich je ve vydání z r. 1685. Obě tato vydání učinil minulého roku přístupnými prof. H. Jarník v brněnské sbírce Veškerých spisů J. A. Komenského (sv. X[8]).
[3] Tento výklad byl stručně naznačen již ve Flajšhansově díle Klaret a jeho družina (Sbírka stč. slovníků I), 1928, str. 502. Volavka snad ani není jediné zvíře, které má jméno od volete. Slovník z r. 1511 má také slovo volevec s významem lat. irundo, což prý je ryba (piscis). Irundo by mohla býti zkomolenina (z části podle hirundo = vlaštovka) místo hirudo = pijavice. Pijavice nabotnalá vyssátou krví má dosti podobnosti s nacpaným voletem. Že se před několika staletími zvířata netřídila podle dnešní zoologické soustavy, je věc dobře známá.
Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 3, s. 54-57
Předchozí Josef Zubatý: Naznak, II.
Následující Jiří Haller: Paměti
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1