Časopis Naše řeč
en cz

Naznak, II.

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Slova vznak, navznak, znak, naznak patří tedy podle našeho soudu do významové skupiny příslovcí vyjadřujících prostorovou polohu těla nebo nějakého předmětu neživého, ať v klidu či v pohybu. Je zajímavé, že i na jiných starých slovech této skupiny — jejich stáří zaručuje okolnost, že je můžeme stopovati ve všech slovanských jazycích — stále se opakuje zdůrazňování jejich významu předložkami vz, na a j. Povíme si o nich, zvláště proto, že podobnost jejich osudů s osudy příslovcí vznak, navznak atd. může býti na podporu výkladu, o nějž jsme se pokusili.

Indoevropský prajazyk měl mimo jiná prastará příslovce všelijakých místních vztahů, z nichž spojováním s pády podstatných jmen a s tvary slovesnými pak vznikaly předložky a předpony, slůvko peri, per; nalézáme je na př. v stind. pari, řec. peri ‚okolo‘, lat. per ‚skrze‘ (taková slova měnívají význam), něm. ver- (ve složeninách s rozličnými významy ukazujícími k původnímu významu ‚skrz naskrz, úplně‘). Snad není na škodu, připomeneme-li si, že jsou na př. v jazyce staroindickém a v řečtině i slova významu hmotného, znamenající pronikání skrze něco, přes něco, do dálky a pod., s nimiž asi staré slůvko peri, per etymologicky souvisí, že s touto družinou spojují i na př. něm. fern ‚daleký‘, fahren ‚jeti na voze, na lodi‘ a jiná slova; ale nehodláme se pouštěti do podrobností, které by nás odváděly od vlastního úkolu. V slovanských jazycích nalézáme předponu per-, změněnou podle jejich hláskových zákonů, na př. v rus. pere-, jslov. prě-, pol. prze-, stč. přě- nebo v tvaru zdlouženém přie- (přěvézti, přievoz, přědobrý a pod.), nč. pře-, pří-; základní význam slovanský je asi ‚přes‘. Také k této praslov. předponě (pův. [46]ovšem slovu samostatnému), jako jsme viděli na předložce na, vznikla příponou -k’ odvozenina perk’ (rus. perek, jslov. prěk, pol. przek, č. přiek). Smíme se aspoň domnívati, že i toto slovo bylo, jako jsme to viděli na cslov. v’znak’, původně přídavné jméno, jehož se v době předhistorické užívalo i jako přísudkového přívlastku (srov. str. 31), že se tedy mohlo říkati — pro zřetelnost píšeme příklady, jak by byly zněly v staré češtině — na př. »muž jde přiek (= napříč přes pole, přes cestu a pod.), žena jde přieka, dietě leží přieko (= na loži napříč), postavi nohu přieku (= postavil nohu napříč), položi dietě přieko«. Takových dokladů v době dnešní již není, ale v srbštině toto předpokládané příd. jm. nalézáme o vlastnostech stálých jako přívlastek obyčejný podnes; říká se na př. prijekî pût ‚příkrá, t. přímá, nejkratší cesta‘, prijek čovjek ‚prudký, náhlý člověk‘, prijeka smrt ‚náhlá smrt‘ a pod. Není to způsob vyjadřování, který by pocházel snad z doby pozdní a jejž bychom měli vykládati nějakou novou obměnou tvarů starších; příd. jm. prěk’, prěkyj (i s nezměněným významem ‚příčný‘) je známo také z památek staroruských a starosrbských.[1]

Že příd. jm. prasl. perk’ v tvaru mužském (nebo středním) mohlo ztrnouti v příslovce, po krátkém výkladu, jejž jsme podali na str. 31, opakovati nemusíme. Tvar mužský tak nalézáme zejména v jazycích bulharském a slovinském (prêk), ale uvádí se i z běloruštiny (perek) a objevuje se podle Kálala (540) i v slovenštině. Také tvary střední podobných příd. jmen nabývají významu příslovečného, a to mnohem častěji než tvary mužské (tak na př. místo stč. pěš ve významu ‚pěšky‘ slovenština užívá středního tvaru pešo); a tak se i místo tvaru perk’ objevuje se stejným významem příslovečným (napříč, navzdor a pod.) střední tvar perko: v srbštině prijeko, v bulharštině prěko, v polštině przeko, v staré ruštině ve složeninách jako prěkoglagolati (= mluviti proti něčemu), prěkolaža (= rak, zvíře lezoucí napříč, na[47]zpátek). Ba ve východních a jižních nářečích srbských se objevuje preko s 2. a 4. p. i jako předložka s významem ‚přes‘. A tato nová příslovce se zase spojují s předložkami, jako jsme to viděli v tvaru navznak, naznak; a jako píšeme naznak slovem jedním, měli bychom psáti podobně i zde (v památkách stč. a v přepisech textů nářečních není v tom jednotnosti, ani v pravopise slovenském). Tak čteme na př. stč. »činiž dobře, ještoť jest vděk (co ti je libo), to, což nenie duši napřiek«, v slovenštině je napriek, na priek slovo velmi časté ve smyslu původním i přeneseném (a odtud asi pochází Holečkovo rčení »napřík žádosti jednati« Sp. 4, 186), také polština má příslovce naprzek; s druhým, středním tvarem příslovečným má Miklosich starosrbské doklady rčení »na prěko knigu razgnuti« (napříč knihu rozevříti). Objevují se i jiné předložky týmže způsobem. Tak srb. poprijeko, rus. poperëk (poperëg), pol. w przek, srb. uprieko, s významem v podstatě týmž. Zejména v těchto předložkových spojeních původní příslovce (vzniklé z příd. jména) nabývá, docela jako příslovce znak v tvaru naznak, rázu jména podstatného; a tak vzniká na př. v slovenštině skutečné podst. jméno priek (Kálal má na př. doklad »nerob taký priek« = nevzdoruj), které se může objevovati i v rozličných pádech. Proto chápeme, že se v slovenštině se stejným významem jako napriek říká i priekom (podobně, jako se říká i hore znakom), Kálal uvádí i příslovečné výrazy v prieku, k prieku, a potká-li Slovák po ránu babu, dovede si uleviti třebas i způsobem, o jakém vykládal Machek 13, 30 nn., slovy »bodaj ťa i s priekom«, a na př. u Kukučína (Sobr. sp. 19, 77, 125) jsme toto jméno čtli i v množném čísle.

Stará varianta těchto příslovcí je tvar na -y, jejž zase s týmž významem nalézáme samotný i ve spojení s předložkami ve všech třech skupinách slovanských jazyků. V církevních památkách srbských i ruských se objevuje příslovce prěky, v staré češtině je napřieky (tak, ne napřěky, napřeky, jak bývá přepisováno), a to žije ve znění napříky v nářečích moravských podnes (»si jak bečka a hubu máš napříky od ucha k uchu« říká v Lid. nov. 29. dub. 1928 kluk kamarádovi, na nějž se dívá skrze skleněný střep), Slováci říkají naprieky, Poláci naprzeki, dolní Lužičané napŕeki, vedle toho, zase se stejnými významy, je v staroruských památkách v’prěky (vopreki a pod., také s významem ‚proti‘), je také sloven. poprieky, pol. poprzeki, slez. popříky (popříky někomu dělati, Kott 7, 357). Tvary jako napřieky chápe mluvnický cit, ozývá-li se v nás vůbec, asi jako spojení předl. na se 4. p. mn. č., slezské popříky jako týž pád podst. jména popřík; je to přirozené, ale se stanoviště historického po mém soudě nesprávné. [48]Východištěm musí býti nejstarší tvar nepředložkový, strus. a stsrb. prěky, který přece jen sotva pochopíme jako 4. p. mn. č. nějakého podst. jména. Je to tvar 7. p. mn. č., jakkoli nepravdopodobně to zní (i chápeme-li 7. p. jako v příslovečných výrazech stranou, tím směrem a pod., nechápeme, kde se zde béře množné číslo, k tomu u slova, které pokládáme za jméno přídavné, nikoli podstatné). Takové tvary známe ze starých slovanských příslovcí, jaká máme i my v slovech jako hrdinsky, česky, jejichž -y se šířívá i do příslovcí jiných (tak se změnil původní tvar brzo, který dnes nám zní již skoro nespisovně, v brzy, tak slýcháme v mluvě lidové i na př. pomaly, pomaloučky místo pomalu, pomaloučku, a v slovenštině je pomaly tvar spisovný). A takové instrumentální trvary nalézáme ode jmen přídavných jako příslovce místních vztahů i v jazyce staroindickém, na př. parâčaih ‚daleko‘, prâčaih ‚kupředu‘, pod. uččaih ‚vysoko, vzhůru‘. Slovanské jazyky mají příd. jm. nic’ ‚dolů obrácený, spodní‘ a pod. (v polštině a v běloruštině zpodstatnělé nic m. r., nica ž. r., nice mn. č. znamená spodní stranu látky, rub), kterého stará čeština jako výrokového přívlastku (v tvaru zpravidla nesloženém, někdy i v tvaru složeném) ještě dost často užívá o pohybu osob směrem k zemi nebo i o ležení na zemi (Gebauer, Hist. ml. 4, 196). Říkalo se na př. »otec pade (padl) nic před ním, (Anna) pade nicě, (Loth) padl nicí na zemi, leží Trojě (město zničené) nicě, (dietě leží nice), (tři králové) padše nici poklonichu sě« a pod. S tímto slovem se po stránce hláskové úplně kryje stind. příd. jm. nîčah ‚nízký, spodní‘ a pod., jehož etymologická souvislost s předl. ni ‚dolů‘ v jaz. stind. je nepochybná; také u tohoto příd. jména je příslovce nîčaih, s týmž tvarem 7. p. mn. č. a s významem ‚nízko, dolů, na zem‘ a pod. Kde stará čeština kladla přídavné tvary nic, nicě atd., v jaz. stind. nalézáme tento tvar příslovečný; stč. padl nic (nicě) v něm zní nîčaih papâta. A máme-li v obdobném významu v jazycích slovanských buď příd. jméno (později ztrnulé v příslovce) perk’, nebo příslovce perky, domníváme se, že i perky je tvar instrumentální. I příslovečný tvar, odpovídající ztrnulému příslovci perk’, máme u příd. jména nic’ v slovanštině. V češtině toto příd. jméno zaniklo, ale zachovalo se v ruštině; ovšem ne v původním způsobu, s možností měniti tvar podle rodu a čísla, ale jako příslovce: past nic znamená jako v češtině ‚padnouti (též pokloniti se) k zemi‘, slovo nic však zůstává beze změny i při podmětu ženském nebo množném. Podobné doklady má Miklosich ze starosrbských památek (vedle dokladů stejných se stč.; na př. »padachu nic’, pokloniše se jemu nic’« vedle »pad’še nici« nebo strus. »padošę nici«); a přidáme-li, že se v strb. památkách [49]stejně, ve významu příslovečném, užívá i středního tvaru nice, máme u téhož jména přídavného v témž významu všecky tvary, které jsme hledali na př. u čslov. příslovce přiek, totiž skutečné příd. jm. nic’, ž. r. nica (č. nicě), mn. č. nici atd., z něho ztrnulé příslovce nic’, nice (: pol. przeko atd.) a v jaz. stind. instrumentální příslovce nîčaih (: čsl. prěky atd.). A jako jsme viděli příd. jméno jako přívlastek nepřísudkový (prijekî pût a pod. v srbštině a v staré ruštině), nalézáme v lidové ruštině (jako v jaz. stind. nîčah ‚nízký‘) i příd. jméno nícyj; tak se říká na př. vrbě plazivé (Salix repens) nícyja lózy (»nízké pruty«, nebo jedním slovem nicelóz).

Osudy této slovní skupiny jsou složitější, než by se zdálo z toho, co jsme o nich zde pověděli. Jen zběžně z nich naznačujeme, že v slovenštině (jako jsme to viděli již v rodině příslovce vznak, str. 32) jsou také novotvary s koncovkou -čky, bez předložky i s předložkou, a s významem stejným (priečky, napriečky, popriečky), že jsou odvozeniny příče (přiečě) ž. r. (skoro jen v příslovci napříč z napřieči), příčka, příčný, příční (příčel na žebříku, r. m., v Čapkově Turbině 3, 558 r. ž., vypadá jako slovo této rodině přizpůsobené z něm. Sprießel, které u nás žije také v tvaru šprysel, šprysl), že je i sloveso příčiti se, zpříčiti se, na Moravě a zvláště v Slezsku popříkať (dělati na vzdory), zpříkať se (též u Baara v Chodských povídkách 2, 36 a v Sebr. sp. 6, 398). Také u příd. jm. nic, nicí jsou slovesné odvozeniny, a to velmi staré, jak vidíme z toho, že pocházejí podle znění svého kořene (nik-, nič-) z doby před t. zv. druhou palatalisací (změnou k v c) a že je nalézáme i v jiných jazycích slovanských, ba i v jazycích baltských; ale výkladů podrobnějších se zase zdržíme.

Zbývají ještě dvě skupiny podobných slov, o kterých ještě krátce chceme promluviti. Jsou si dosti podobny významem a také zněním; srovnáme-li spolu jako jejich zástupce na př. slova opět, -pět (v přísl. zpět, stč. vzpět) a opak, pak (též sloven. zpak z pův. vzpak), a k tomu na př. pozdější tvary na-vzpět (nazpět), na-vzpak (nazpak) a třebas také naopak (obdobné naopět schází), vidíme podobnost jejich osudů velmi zřetelně. Máme také za velmi pravděpodobné, že obě ty skupiny na sebe navzájem působily, třeba se podrobností toho vzájemného působení můžeme jen velmi nejasně domýšlet. Hlavní rozdíl mezi oběma skupinami je ovšem v tom, že skupina našeho slova opět je v příbuzenství s praslov. podst. jménem pęta, č. pata, tedy se slovem velmi určitého významu hmotného, kdežto skupina slova opak má příbuzenstvo v slovech významu spíše formálního, týkajícího se po[50]měrů místních a směrových. Zřetelnější je naše skupina první, a proto si všimneme nejprve jí.

Slov. podst. jm. pęta, č. pata je příbuzné s prus. slovem pentis ‚pata‘, k němuž patří také lit. péntis, lot. piets r. m. (hřbet, ‚pata‘ sekyry), lit. pentinas, lot. piesis r. m. (ostruha, t., co je na patě; slovo lot. by mělo v 1. p. zníti pietis, ale má -s- působením jiných pádů, na př. 2. p. pieša, v nichž š je z pův. tj). K tomuto podst. jménu patří příslovečné složeniny s předložkami, v tvaru praslov. ukončené měkkým jeřem: cslov. zapęt’ ‚v zápětí, těsně za něčím (místně), po něčem (časově), současně‘ (jako příslovce nebo i předložka s 2. p.), sloven. zápäť, ob. zápät (»vyšiel zápäť za ním« a pod.); cslov. v’spęt’, č. vzpět, zpět, sloven. zpät, zpät, slovin. spet; cslov. opęt (s původním významem ‚zpět‘, z něhož teprve vznikal náš význam ‚opět‘; opětování je jako návrat toho, co již bylo), č. opět, sloven. opäť, srb. slovin. opet, rus. opjať, pol. opięć. Významovou souvislost těchto příslovcí s patou nebudeme vykládati (je zřejmá zejména v cslov. zapęt’, sloven. zápät, a v odvozeném odtud č. zápětí); říkáme-li »jíti v zápětí za někým«, je to totéž, jako bychom řekli, že mu jdeme v patách. Ani samohláskový rozdíl v kořenné slabice slova pata, zápětí nemusíme vykládati; známe jej na př. ze slov svatý (psl. svętyj), světější, světiti, světice (a posvícení = stč. posvicenie) a má původ v přehlásce stč. střídnice praslovanské nosové samohlásky ę (stč. ja, za retnicemi a) před měkkou slabikou. Slovo opęt’ nalézáme ve všech slovanských jazycích a smíme tedy předpokládati, že pochází z doby praslovanské; také v’zpęt’ je jistě slovo prastaré. O slovanských příslovcích na měkký jeř je vůbec pravděpodobné, že vznikla z původních příd. jmen, užívaných v platnosti výrokových přívlastků (v. o tom rozpravu uvedenou na str. 31); podle stáří příslovcí opęt’, v’zpęt’ smíme se toho domnívati i o nich, třebas nemáme u nich přímých stop něčeho podobného. Ale co jsme viděli u příslovcí v’znak’ a prěk’, vidíme i zde: zase nalézáme stará slova, o kterých zde mluvíme, ve spojení s předložkami. Tak má slovenština vedle zápät, zápäť, také vzápäť (v zápäť); vedle vzpět, zpět je nazpět (také v lužičtině naspjet, s předl. v pak wospjet); vedle cslov. opęt’ je i v’zopęt’ (slovin. zopet, srb. uzopet), v srbských a ruských památkách i naopęt’ (s významem ‚dozadu‘ a pod.). Také jiné tvary příslovečné se objevují. V starší češtině nalézáváme tvar opěty, vzniklý asi napodobením příslovcí na -y, napodobením příslovečných pádů některých jmen (jako honem, valem, vzteky, hlady, pomalu a pod.) vznikla i příslovce zpátkem, zpátky, nazpátek, pozpátku, pro která sotva budeme předpokládati původ ve skutečném podst. jménu zpátek, vzpátek, [51]jež by bylo mělo všecky pády. Také zajímavé odvozeniny slovesné bychom zde mohli uvésti, ale k těm se snad vrátíme jindy.

A jak jsme již naznačili, podobná je skupina slov družících se k příslovcím pak, opak atd. Již Miklosich (Etym. wtb. 224) ukazuje na příbuznost se stind. příd. jménem apâkah (daleký, z dálky přišlý) a s jinými příd. jmény podobnými, jež jsou odvozena od předložky a předpony stind. apa, ř. apo, lat. ab, něm. ab atd. V praslov. opęt’ je počáteční samohláska o asi předložka, sotva má původ jiný; v praslov. opak’ by to mohla býti správná střídnice samohlásky a-, kterou se počínají příbuzná slova jiných jazyků indoevropských, z nichž jsme některá uvedli, takže by se slovo opak’, v slovanštině příslovce, úplně krylo se stind. příd. jménem apâkah. To je mínění Miklosichovo, jemuž možnosti, ne-li pravděpodobnosti, upírati nelze. Dnes ovšem nestačí pouhé slovo, že počátečné o- často »odpadlo«; dnes jsme zvyklí aspoň se pokoušeti o výklad takového nepravidelného hláskového zjevu, zejména jde-li o četnou rodinu slov spolu zřejmě příbuzných, z nichž některá mají na začátku o samohlásku více. Jsou případy, kde se počátečná samohláska ztratila ojediněle z příčin rozličných, často ani ne zřejmých. V češtině na př. zaniklo v době historické i- v příslovci stč. inhed (z in’-hed, pův. asi ‚pojednou‘), ihned, nč. hned (staří písaři často psávali i hned, a to nám svědčí, že v slově ihned jejich jazykový cit hledal dvě slova, spojku i a příslovce hned); je-li slov. předložka na opravdu příbuzná s řec. přísl. anô (str. 33) ‚nahoru, nahoře‘, zanikla v ní nějaká samohláska způsobem, který se snad nikdy docela nevysvětlí; v jazyce stind., v němž se předpona api- (= řec. epi) objevuje v plném znění v nesčíslném počtu složenin, později se také objevuje ojediněle táž předpona v tvaru pi- (to se vykládá tak, že z případů, kde podle stind. hláskových zákonů počátečná samohláska splynula v jedno s koncovou samohláskou slova ve větě předcházejícího, tvar pi byl přenesen i na případy, kde by měl býti plný tvar api). Hláskový rozdíl mezi příslušníky slovní skupiny opak’ — pak’ snad bychom pochopili nejsnáze tak, že asi vznikl napodobením skupiny družící se k příslovci opęt’ kde počáteční samohláska je původní předložka; obě ty skupiny jsou si podobny i významem, a zejména praslovanská tvarová dvojice opęt’ — v’zpęt’ (č. opět — vzpět, zpět atd.) mohla býti vzorem, podle něhož bylo k příslovci opak’ přitvořeno příslovce v’zpak’, jež se pak stalo východištěm dalších tvarů pak’ atd.

Také u této skupiny hledáme východiště v původním jméně [52]přídavném, odvozeném od prajazykové předložky apo ‚od‘.[2] Toto příd. jméno je přímo zachováno v několika málo dokladech v nejstarších památkách jazyka staroindického, kde ápâkah znamená ‚vzdálený, dozadu oddálený‘; jsou k němu (s odchylným přízvukem na koncovce) i příslovce apâkâ (daleko), apâkât (z dálky) a příbuzná příd. jména jiná, apâčînah (západní), příd. jm. kmene ápâňč-, ápâč- (dozadu obrácený, západní.[3] Snad jsou i v slovanštině zbytky tohoto původního mluvnického významu. Máme v Čechách Starou a Novou Páku; Paka (a Paká, jak se v tamním kraji také říká: chodí se na př. i do Paký, na Pakou a pod.) by mohl býti ž. rod příd. jména, které by bylo označovalo nějaký znak zeměpisné polohy. Nepochybné doklady příd. jména slušejícího k příslovce opak’ jsou ovšem v rus. ópakij (do zadu směřující) a v srb. příd. jméně opâk, opakî (zvrácený, zlý; na př. opak čovjek ‚zlý člověk‘, opako dijete ‚zlé dítě, které mnoho pláče‘).

Nejčastější ovšem, mimo odvozeniny, také u této skupiny je význam příslovečný. V staré češtině je příslovce opak s významem ‚dozadu‘ slovo hojně doložené. Tak čteme na př. v tištěném Passionálu z r. 1495, jak »svatá Juliana opak ruce ďáblu svázavši… poče ďábla nemilostivě bíti« C, 9a; jinde se tam vypravuje o mlynáři, který měl mlýn na vrchní vodu, ale změnil tok na vodu spodní, a »jakž to brzo (jakmile) učinil, tak ihned opak mlýnské kolo po vodě se točiti počalo« L, 5a. Totéž slovo může znamenati pak i ‚naznak‘ (totiž ne předem dolů, nýbrž zadem); tak překládá žaltář Kapitulní 20, 13 (pones eos dorsum) »položíš jě opak« (ž. Poděbradský »chřebtem«, polský Florjaňski »wznak«). Totéž příslovce nalézáme na př. i v bulharštině, v polštině, v lužičtině; a zase nalézáme podobné tvarové varianty, jaké známe již z jiných skupin, o nichž jsme zde mluvili. Círk. slovenština má tvar opako a opaky (wopaki také dolní lužičtina), čeština se slovenštinou, bulharština a srbština mají naopak.[4] Také nepů[53]vodní podst. jm. opak nalézáme (jako jsme viděli podst. jm. znak, sloven. priek); my říkáme aspoň o něčem, že to je »pravý opak« toho, co bychom očekávali, Slovák může již všelicos dělati opakom (= hřbetem ruky) nebo i »opakom hrablí« (hřbetem hrabí, ne »zúbky«, Slov. pohľ. 45, 403), kdosi pomazal kolomazí dno čtvrtce »z opaku« (na vnitřní ploše, Sborn. Mat. sl. 7, 41), jiný »skúmal látku na opaku (na rubu) i líci« (Kukučin 9, 94).

Příslovce praslov. pak’ nalézáme ve všech slovanských jazycích, ovšem v nestejných významech; vzpomeňme jen, jak v češtině samé význam ‚potom‘, plně příslovečný, klesá v úkol spojky odporovací nebo prostě zesilující nějaké slovo tázací (na př. pak jsme šli domů; kdo uvěří, spasen bude, kdož pak neuvěří, bude zatracen; kdopak to byl?). Základní významy jsou asi ‚nazpět, opět‘, ale vedlo by nás daleko od cíle, kdybychom je chtěli sledovati do podrobností. Také zde nalézáme instrumentální tvar paky, zejména v jazyce církevním a v památkách staroruských (s významy ‚zpět, dozadu, opět, ještě, potom, naproti tomu‘ a p.). A zase složeniny s předložkou, zejména v’zpak’ (v staré ruštině také v’zpaky). Jungmann uvádí doklad z Hankových ukázek překladu Ebertovy Vlasty (Vlasta se na honbě setká s Přemyslem a pozná jej; »však Vlasta jak bez ducha se chvěje hrůzně vzpak« = zpět, v rýmu na »zrak«, Čas. mus. 2, c, 43), který je v našem písemnictví ojedinělý, zato v slovenštině je zpak, spak (jako zpět ze vzpět) slovo velmi časté, objevující se především ve rčení zpak rukou nebo obyčejně zpak ruky, zpakruky (o pohybu ruky od těla tak, že je při tom dlaní obrácena k tělu; možno na př. zpak ruky nalévati z láhve nápoj do sklenky, plesknouti po něčem zpak ruky, v nějakém pověrečném výkonu krávu nebo jiné zvíře švihnouti bičem zpak ruky a pod.). Vlastní význam toho rčení i zaniká; Kukučín na př. mohl napsati (Slov. pohľ. 43, 561) i o pouhém švihnutí palčivým slovem »len švihol zpakruky, a dobre ju švihlo«, v Sobr. sp. 19, 194 pak se podobně vyjadřuje o pokoutním, ne správném zasahování do všech možných věcí. — Vedle zpak se říká i nazpak s významem ‚nazpět‘ (zvláště u Hollého je časté nazpák). A se stejným významem má polština slova wspak (dla czego rak chodzi wspak? Flajšhans, Přísl. 2, 387) i nawspak (a vedle toho zastaralé wspakiem, v němž zase vidíme zárodek nepůvodního podst. jména wspak).

[54]Také zde bychom mohli vykládati o odvozeninách této slovní skupiny a našli bychom mezi nimi i slova zajímavá, jako na př. č. opakovati, páka, páčiti, pakost (o všelijakých protivnostech), sloven. spaknúť, ale ztráceli bychom se v podrobnostech. Beztoho nám šlo jen o to, abychom ukázali, že vývoj od přídavného jména k příslovci (a dále od příslovce k podstatnému jménu), jejž jsme hledali v dějinách slova vznak, navznak (znak, naznak), má obdoby i v dějinách slov jiných, jemu podobných.

[1] V Avestě čítáme o zlých, čarodějných, dobrému božstvu nepřátelských pairikách, které škodí zvláště tím, že svádějí zbožné smrtelníky ke zlému; tyto pairiky se později mění v perských pověstech (se jménem hláskově změněným v parí, perí) v dobré bytosti obojího pohlaví, jež jako krásné peri přešly i do nového básnictví evropského. Význam předložky peri, per se v odvozeninách a složeninách měnívá i směrem mravním; snad v tomto slově vězí staroarijské příd. jm. pari-kah ‚zlý, příčící se dobrému‘ (= praslov. per-k’)? Příd. jm. parikah (v prajazykových hláskách perikos) v jaz. stind. není, ale podobný tvar je stind. antikah ‚blízký‘ (v podst. jm. stř. r. antikam ‚blízkost‘ vedle příslovce a předložky anti ‚nablízku, naproti‘ = řec. anti, lat. ante). Praslov. perk’ s příponou na předložce kmene zavřeného (praj. perkos) má obdobu na př. v stind. utkah ‚roztoužený‘, vl. ‚tváří, pohledem vzhůru obrácený‘ vedle předpony ud ‚vzhůru‘.

[2] S touto předložkou (a předponou) je bezpochyby etymologicky příbuzná slovanská předložka a předpona po, pa- (lit. pa, pô), ale to je věc, která leží příliš stranou od našeho vlastního úkolu.

[3] Indovi je ‚přední‘ stranou světa východ; k východu obrácen se modlí a obětuje. Západ je ‚zadní‘. Jih pak podle toho je ‚pravý‘ (dakšinah = slov. des’n; to slovo žije ještě i v Čechách jako jméno říček a osady, Desná); a slovo Dekkan (Dekkhan, Dakkhan), kterým se učíme ve škole jmenovati jižní Indii, znamená ‚jih‘. Sever je Indovi strana ‚hořejší‘, protože na severu jsou nejvyšší hory; a totéž slovo (uttarah) znamenává také ‚levý‘.

[4] Nalézáme-li na př. u Jungmanna doklady, kde je psáno wopak nebo dokonce i w opak, vidíme v nich raději lidovou výslovnost vo- místo o- než spojení s předl. v. Tak také, píše-li Hilarius Litoměřický v traktátě proti Jiřímu z Poděbrad posměšně o vopaktálech m. kompaktátech: »a by (kdyby) byl (král Jiří) v tom svém pokoji déle trval, byl by všecku zemi k svým vopactatam připravil« Rožmb. 16a (tak po Hilariovi říkali kompaktátům i jiní, říkali dokonce i konprdaty, v. Gebauer, Slovn. 2, 89, Flajšhans, Přísl. 2, 46). Hilarius píše vo- m. o- často, na př. von, vohňový, i votec atd.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 3, s. 45-54

Předchozí Oznámení

Následující Josef Zubatý: Volavka, I.