Pišme zřetelně!

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

(Obrázek z patologie spisovného jazyka.)

Napsali jsme »pišme«, ne »mluvme«; smysl pro rozumnou řeč v nás totiž ještě nevymřel tou měrou, abychom se v živém hovoru aspoň zpravidla nevyjadřovali zřetelně. Ovšem, nemluvíme-li v nějakém shromáždění nebo při nějaké příležitosti, která podle našich dnešních názorů vyžaduje, abychom se vyjadřovali co možná vznešeně; tu dovedeme vytvořiti třebas i mluvnický tvar, podle jakého bychom jinak usoudili, že člověk, který ho užil, ani není Čech. Když se před lety kladl základní kámen k Žižkovu pomníku na hoře po něm pojmenované, slyšeli jsme z úst řečníků několikrát, čím jsme povinni »bratru Janu Žižku« (však jsme to tenkrát na památku zaznamenali i v Naší řeči), a nedávno se nás ptal jeden z našich čtenářů, je-li možný tvar 3. p. »panu kolegu« místo »panu kolegovi«. Ale jde nám dnes o jinou věc, které jsme se již dříve také dotkli; ovšem marně, jako tolika věcí jiných.

Co češtinu známe, má u komparativu jméno předmětu, který srovnáváme s jiným, buď tvar genitivní, nebo se připojuje (obyčejně v nominativě) se spojkou než, nežli (pomlčujeme zde o řidších pádech předložkových, z nichž se nejspíš setkáme s akusativem s předl. nad, na př. »ovoce sladší nad med«). Srv. na př. Gebauer, Přír. ml., § 440, Hist. ml. 4, § 190, Gebauer-Ertl, vyd. 9., § 678. Tedy na př. »lhář je horší zloděje« nebo »než (nežli) zloděj«. Vlastně bychom měli napsati, že dnešní živý jazyk z těchto obou [13]způsobů užívá jen způsobu druhého; nenutíme-li se do slohu vznešenějšího, neřekneme »lhář je horší zloděje«, nýbrž »než (nežli) zloděj«.[1] Oba ty způsoby jsou prastaré, starší než nejstarší památky našeho jazyka; spojka než má obdobu v círk.-slov. neže, neželi, neli, negli a podobných slovech jiných slovanských jazyků, genitiv srovnávaného předmětu (původně ablativ) pochází z dob prajazykových, ale dnešní náš spisovný jazyk si vede tak, jako by věty s než (nežli) u komparativu byly chybné. A přece se marně ohlížíme po nějakém cizím vzoru, podle kterého by naše než (nežli) bylo vzniklo. Lat. quam (vedle pouhého ablativu) nebo něm. als se objevuje u komparativu stejným způsobem jako naše než (nežli), ale základ slovanských spojek (č. než atd.) je jiný: vězí v nich částice záporná ne (věta jako »lhář je horší než zloděj« znamenala původně »lhář je horší, ne zloděj«), a takový způsob vyjadřovací nalézáme kromě jazyků slovanských na př. v jazyce staroindickém a v jazycích baltských, o nichž přece je nesnadno se domnívati, že by v této věci byly vzorem jazykům slovanským.[2]

Přirozený postup spisovného jazyka by byl, kdyby dal výhost způsobu, kterého se živý jazyk vzdal, a užíval způsobu, jehož jediného užívá jazyk živý, tedy větného tvaru »lhář je horší než zloděj«. Náš spisovný jazyk rád volívá cestu jinou: volívá způsob neobvyklý v jazyce živém právě proto, že je v něm neobvyklý, a tak se stalo i ve větách s komparativem. Ale tato volba neměla by aspoň vésti k větným tvarům, kde způsob v jazyce živém neobvyklý a již tím čtenáři prostému méně srozumitelný ještě jinými okolnostmi plodí věty, k jichž luštění i dobrý filolog musí napnouti všecky síly a všechen důvtip. Uvedeme aspoň několik takových skvostů našeho slohového umění.

V Nár. pol. jsme čtli 25. září 1929 o boji dvou cikánských tlup. »Bitva mezi oběma stranami zuřila déle půl hodiny«. Zde by [14]asi i Čech z doby květu jazyka staročeského byl užil spojky než již proto, že srovnávaný pojem je příslovečné určení časového trvání vyjádřené výrazem složitým; byl by dovedl říci na př., že něco trvalo déle roku, ale zde by se asi byl vyjádřil stejně jako jeho krajan dnešní: »bitva zuřila (snad by byl užil slovesa jiného) déle než půl hodiny«. Stejného rázu je jiný doklad z téhož časopisu (30. října 1929), v němž se vypravuje, jak v Naardenu byl položen první věnec naší vlády »na kamennou desku, pod níž již déle čtvrt století dřímá svůj věčný sen« Jan Amos Komenský.

Ve večerníku Nár. l. byl 19. září 1928 článeček o zápase mezi vzducholodí Graf Zeppelin a aeroplány; jeho titul byl »Před novým zápasem ‚lehčího‘ proti ‚těžšímu vzduchu‘«. Laskavý čtenář, chce-li tomu rozuměti, musí si uvědomiti předně, že ‚lehčí, těžší vzduchu‘ je překlad něm. výrazu ‚leichter, schwerer als die Luft‘, za druhé, že ‚lehčímu, těžšímu vzduchu‘ není 3. p. výrazů ‚lehčí, těžší vzduch‘, nýbrž že jde o letadla lehčí, těžší než vzduch.

Pěkný slohový rebus napsal JUDr. V. Čelanský do 14. č. Pražského illustrovaného (tak, dvě l, ne tři) zpravodaje r. 1929: »Pravda jest, že případů, kdy se v barech zabavil skutečný kokain, bylo méně zakročení u zhýralých jedinců«. Prostý Čech by napsal »případů… méně, než zakročení…«, ale to by nebyla správná dnešní spisovná čeština.

Perlu nad jiné krásnou jsme vylovili ve Večeru 20. pros. 1929 (z článku »Která země jest nejbohatší na krásné ženy?«). Dočtli jsme se tam, že p. Dalmont »považuje Vídeňačku hezčí Pařížanky«. Abychom čtenáře dlouho netrápili, přeložíme mu to do češtiny nespisovné, která bohužel ještě stále se nevzdala vazby považovati za něco ani slůvka než: »pan Dalmont považuje Vídeňačku za hezčí než Pařížanku«.

---

[1] Pouhý genitiv se v živém jazyce zachoval vlastně jen v dokladu, jehož původního smyslu si ani již nejsme vědomi. Říkáme s připouštěcím významem na př. »nechci ho, kdyby byl sebe krásnější« a pod.; sebe krásnější znamená podle původu podobných rčení vlastně »krásnější, než sám sebou jest«. Dvě věci jsou v dějinách tohoto způsobu vyjadřování podivné: že jej z doby starší skoro neznáme, a že je dnes zvykem psáti obě slova dohromady (sebekrásnější). První zvláštnost bychom si vyložili asi tak, že takové výrazy původně měly příchuť poněkud vulgární, a výrazům takového způsobu se starší písemnictví vyhýbalo; spojování obou slov v jedno je prostě módou.

[2] Vedle ne (v č. než atd.) nalézáme také ni (pol. niže, niž). I po takovém ni nalézáme stopu v stč. řídkých větách, o kterých se zmiňuje Gebauer v Hist. ml. 4, 207 n., na př. »(modlitba) má věcšie dóstojenstvie než póst ani almužna« (podle pův. významu spojek než a ani »modlitba má větší důstojenství, ne půst, ani almužna«).

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 1, s. 12-14

Předchozí Bohuslav Havránek: K nové české práci o otázkách básnického jazyka

Následující František Oberpfalcer: Na západní frontě klid