Konečný

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. F.) Mluvíme-li o dokladech starších, nevymýšlíme jich, nýbrž vybíráme ze slovníků nebo ze svých zásob; a snažíme se jim rozuměti, jak jim rozuměl jejich původce, t. j. podle smyslu, jakého žádá místo, odkud jsou. Není pochyby, že by v staré češtině »konečné odstúpenie« od Krista (III, 225) mohlo znamenati také odstoupení, jež bude na konci času. Ale na místě (uvedeném v Gebauerově slovníku), o něž jde, vykládá v Postile 9a Chelčický (k Mat. 11, 3), bylo-li za života Kristova možné »dvojenie a pochybovánie o Kristovi, a větčí zření bylo k Janovi nežli k Kristovi, mnohem viece nynie muož býti k Antikristovi (t. j. k papeži), a netoliko pochybovánie o Kristovi, ale konečné odstúpenie od něho, pro velikou slávu a moc papežovu«; nynie praví, o kterou dobu jde, a co znamená konečný, vidíme z protivy, v níž k slovu tomu stojí pochybovánie. Snad se někomu bude zdáti, že jsme místo výkladu »konečný = úplný« měli říci »definitivní«; nám se právě tento doklad zdál poučným pro poznání, jak blízko je od pojmu konce nějakého děje ku pojmu úplnosti jeho výsledku (konec pochybování o Kristu je úplné odstoupení od něho).

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 3, s. 91

Předchozí I s kůží

Následující Latinský koutek