Časopis Naše řeč
en cz

Přes

[Články]

(pdf)

-

Tato česká předložka se shoduje v csl. prěz’, rus. (dial.) perez, srbch. prez (prez ruku, prezime), pol. przez atd. Vykládá se pak tato předložka jako složenina z předložky per, csl. prě-, čes. pře- (v pře-nésti a p.), a ze sufixu -z’, který se shledává také v předložce bez (be-z’) a j. Podle svého příbuzenstva v ost. jazycích slov. i podle tohoto výkladu měla by míti tato předložka v češtině tvar přez. Ale již v nejstarších památkách českých, kde se psává správně podle etymologie na př. nejen bez diva, nýbrž i bez toho, bez uma a p., psává se tato předložka podle Gebaura (Hist. ml. I, 326) vždycky jen přes, tedy nejen přes to, nýbrž i přes den, ba i (v tvaru vokalisovaném) přěse vše (Sekv. E 176 a j.). Tato odchylka od psaní etymologického, které bychom mohli i pro tu dobu právem očekávati, vykládá se tím způsobem, že se psaní přes rozšířilo i do takových případů, kde bychom nejen podle etymologie, nýbrž i podle výslovnosti očekávali přez (přes den, přese vše) působením českého výrazu přes to, kde by byla mohla výslovnost nabýti vrchu nad etymologií. Výklad ten není ovšem dosti pravděpodobný, uvážíme-li, že se na př. u předložek bez, z nic takového nestalo, ač výrazy bez toho, z toho byly stejně časté jako výraz přes to, a že byla v jazyce zajisté dosti velká hojnost výrazů jako přes den (vysl. přez den) a pod., které předpokládanému pův. přěz mohly býti v písmě oporou. Proto se hledá pro čes. přes výklad jiný, odlišný od výkladu csl. přěz’ a pod. tvarů v ost. jazycích slovanských; vidí se totiž (Vondrák, Vergl. Gr. II, 373) v čes. přes složenina pův. prě- s částicí -s’, která je také v čes. pozdě (z pův. po-s-d-). Ať je tomu jakkoli, pro češtinu můžeme předpokládati už od dob nejstarších našich památek tvar přes (přes), nikoli přez (přěz).

Zajímavé však je, že v novočeské výslovnosti hovorové a lidové, která nepodléhá tak vlivu psaného slova jako výslovnost deklamační a p., je tomu právě naopak. Zcela obdobně totiž, jako se předložka s změnila v obecné výslovnosti v z (v. NŘ. 12, 85) a splynula tak s předložkou z (původní), změnilo se starší přes v novočeské výslovnosti obecné v přez. Svědectvím toho jsou zase jako u s především případy, kde po předložce přes stojí slovo začínající t. zv. souhláskou jedinečnou, t. j. souhláskou, před kterou dovedeme bez obtíží vysloviti souhlásku znělou i neznělou (na př. sladká — zlatka, sraziti — zraditi a pod.). V takových spojeních se nevyslovuje ve výslovnosti obecné přes, nýbrž přez; tedy přezlouku (= přes louku), přezmoře (= přes moře), napřezrok (= napřesrok), přeznos (= přes nos), přezněmecko (= přes Německo), přezjaro (přes jaro) a p., právě tak jako zloukou (= s loukou), zmatkou (= s matkou) a p. Změna -s v -z ve výslovnosti je provedena dokonce důsledněji než při předložce s, neboť přez se vyslovuje i v případech při předložce s vyňatých; tedy také přeznás (ale snáma), přezvás (ale sváma), přezní, přezněj a p. (ale sní, snima atd.).

Jako změna s—z zasahuje i vokalisovanou předložku s (na př. zevšim m. se vším, zestřechy m. se střechy), tak se děje i zde. Jenže předložka přes, jako ještě některé předložky jiné, zachovala si v obecné výslovnosti vokalisaci jen v míře velmi omezené a spíše jen jako utkvělý archaismus ve rčení (přes to) přezefšecko.[1] Ve všech případech jiných, kde u jiných předložek vokalisace bývá, je u předložky přes tvar nevokalisovaný (ode mňe, ale přezmňe, ve dvě, ale přezdvě, ze zimy, ale přezzimu n. přezimu, ba i přes fšecky ploty a p.). Dialekticky se snad vyskytují i jiné případy vokalisováného přes (Bartoš v Dial. I, 27 uvádí také z podřečí záhorského tvar přezeň (= přes něj); ale o praxi nářeční zde neběží. Gebauer se domnívá, že se v tomto rčení přes to přeze všecko udrželo původní přěz (z prêz’). Ale vzhledem k tomu, že v textech stč. bývá jen přes a že i rčení přese vše v dokladě výše citovaném je psáno zřetelně s s (prziesewssie), zdá se pravděpodobnějším výklad, že i ve rčení přes to přeze všecko je z téhož původu jako ve rčeních přezlouku, přezrok a p., tedy až z novějšího.

Výklad změny přes přez ve výslovnosti obecné je ovšem snadný a stejný jako při změně předložky s v z. Z případů, kde se vyslovovalo přez spodobou, na př. přezden, přezbouřku a p., rozšířila se výslovnost přez i před souhlásky jedinečné, před nimiž spodoba nebývá, na př. přezlouku, přezjaro, a také do tvaru vokalisovaného přeze všecko (přezeň). U předložky přes byla tato změna podporována nejen vlivem předložky s přešlé v z, nýbrž také předložkami bez a skrz(e), které mají ovšem z původní. Bylo tím dosaženo jakési jednoty mezi předložkami v tom smyslu, že se všecky předložky (o něž může jít) končí v dnešní obecné výslovnosti jen hláskou z; tedy nejen bez moře, skrz moře, nýbrž také z mořem, přez moře atd.; nejen beze všeho, skrz(e) všecky, nýbrž také ze vším a přeze všecko. Jen tam, kde zákon o spodobě brání vůbec výslovnosti z (ztráta — stráta), musí býti arci i zde s: bestoho, skrsto a tak také i stoho (= z toho), přesto.

Kdyby byla správná domněnka, že i české přes je z pův. přěz, které se snad už v době předliterární změnilo nějakým způsobem v přes, byl by ve vývoji výslovnosti této předložky zajímavý úkaz, jak se výslovnost jinými cestami časem vrátila zase k tvaru původnímu, od něhož se kdysi odchýlila. Kdyby ona domněnka byla správná, mohl by z ní býti čerpán i důvod k tomu, abychom dnešní naše psaní přes změnili v přez, protože by to byl tvar odpovídající i etymologii tohoto slova i jeho skutečné výslovnosti. Ovšem důvod založený na pouhé domněnce je důvod málo vydatný.


[1] Vyslovuje-li se v pečlivé výslovnosti deklamační a p. přese všecko, je to patrný vliv písma na výslovnost.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 5

Předchozí Jiří Haller: Řeč přímá, nepřímá a polopřímá

Následující Josef Zubatý: Historická mluvnice jazyka českého