Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii a literaturu (XV, 1 a 2) zahajuje Janko V. řadu svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Čtvrtou řadu zatím přerušil, ale slibuje, že v ní bude pokračovati a dokončí zbývající hesla s a. Nejprve vykládá slovo šprým(ař). Třeba vycházeti od slova šprýméř ze 16. stol., Spaszvogel; šprýméř jest z něm. springer (Gaukler). Obtíže působí poněkud změna palatální nosovky ng v m. — Skočdopole souvisí s ital. saltar in campo a něm. ins Feld springen, stejně jako něm. jméno Springinsfeld (žertovné pojmenování lancknechtů, pak z toho jméno vlastní). Slovo pole má tu význam bitvy, a původní význam je tedy člověk odvážný. Teprve později v ovzduší řemeslnickém dostalo slovo skočdopole význam člověka veselého, lehkovážného. — Šuměti, šumný, šumiti, šumař atp. mají základů několik. Z prvního, psl. (stsl. šum’), je čes. šuměti (sonare), které souvisí s něm. summen. V češtině jsou toho původu jistě šoumati (o větru), šiměti, šumanice, šumot, šumoliti, šumotavý a šimot. Šumava, která je asi starší než Bavorský les, předpokládá, že i v češtině bylo šuma = les jako v jihoslov. Druhou skupinu tvoří mor. a slc. šumný = hezký, jež souvisí s pol. szumny = 1. pyšný, 2. líbezný. Třetí základ je něm. schaum = pěna. Sem patří čes. stč. šum (na víně), šum (měsíčný = čmýra), meršán (Meerschaum), šumiti (pěniti), šumovati, šumivý (víno), šumovačka (Schaumlöffel). Z oboru kuchařského sem patří: šumina (nápoj z vařeného mléka), šumovka (jitrnicová polévka) a j. Tato skupina se základním významem pěna je spjata podružným významem hučení (šumící prášek) se skupinou první: šum = sonitus. Čes. šum = bídné, písčité pole má význam pejorativní ve shodě s významem něm. Schaum = nečistá pěna.

U slov ošuměti, ošumělý přijímá Janko Zubatého výklad z Naší řeči (XII, 97—103), podle něhož ošuměti znamená původně pozbýti listů a tím krásy, a pak otrhanost, ošumělost vůbec. Slova další, ošumiti, ošumovati (se), šuměti atd., jež vesměs vyjadřují otrhanost, vyjímá Janko na rozdíl od Zubatého ze souvislosti s ošuměti a předpokládá pro ně původ cizí, připouštěje nanejvýš kontaminaci s domácími prvky (ošuměti). Janko k těmto slovům přidává ještě mnoho jiných (ošoumati si obuv = otrhati; šumil = švindléř; šimek = šejdíř; šumeliti kabát = obnoviti — změtením s chumeliti; šumař = tulák, os. jm. Šumpela a míst. jm. Šumplice). Německý základ pro všecka [86]tato slova je sloveso schûmen (na moři loupiti, pak loupiti vůbec, toulati se a při tom žebrati nebo toulati se vůbec), subst. schûmer, z něhož je český šumař — český tulák totiž při žebrání hrál na skřipky. Snad s těmito jmény souvisí i příjmení Šuma, Čuma, nejsou-li od šum a čuměti.

Poslední skupinu tvoří slova s -pl-. Souhláska p, jež by se byla mohla vyvinouti spontánně, má podle Janka původ v něm. subst. Schlumpe, demin. Schumpel = špatná, nepořádná ženská, a souvisí také se slovesem schumpen, schumpeln (nohy za sebou vláčeti, kolébati, pak podváděti). Čes. cumploch, které sem patří, vzniklo z něm. Zumpe (= nepořádná žena) a upravilo se podle významem příbuzného Sumpfloch (= žumpa).

Změtením vznikla slova: šumořiti = rumorieren (m. rumořiti podle šum-) a šumrněti m. čubrněti také podle šum-.

Stč. šavrnach = italské víno kalské (od města Cales v Kampanii) je z něm. schabernack = 1. viniční statek nad středním Rýnem, 2. silné italské víno, 3. žert, šašky. Slc. šavrnoch (nadávka volovi) z Hviezdoslava znamená ošemetníka. Snad je toho původu i příjmení Schäferna a podle přesvědčivého Jankova výkladu i slovo šibřinky. Mohlo by se, zdá se, vystačiti s výkladem ze zvukodobného švířiti (schwirren), šviřík, šviřink, šviřinkati, ale starší tvar šebřinci, šebřinky ukazuje k něm. schabernack, přehl. šäbirnek. Význam slova šibřinky 1. žerty, šašky, 2. podvod, šizení, 3. od r. 1865 veselé sokolské slavnosti s tímto výkladem souhlasí.

Slc. šarvak a čes. šarvátka není slovo jedno, jak se za to mělo, nýbrž jsou to slova dvě. Šarvak je z něm. scharwerk = práce povinná, robota, pak hluk, zmatek, nepokoj. Význam slova slc. je týž. Šarvátka je z něm. scharwacht = hlídka, pak hluk, který nastane po srážce hlídky s nepřítelem. Původní význam je trhati, vytrhávati, lámati, od něhož k hryzání červů a šarvátka byly příčinou, že se obě slova pokládala u Lindeho i Jungmanna za etymologicky příbuzná.

Čes. roup (míti roupy) = červ (škrkavka, střeček) nesouvisí s něm. »Raupe« = housenka, nýbrž spolu s příbuznými slovy rupati, rupnouti, urputný, rýpati patří k ide. kořeni reup-, od něhož je také lat. rumpere. Původní význam je trhati, vytrhávati, lámati, od něhož k hryzání červů není daleko. Rčení míti roupy v hlavě je neslovanské a souvisí s něm. dial. raupen = komické nápady.

V poznámce k výkladu slova šavrnach u Klareta vykládá Janko ještě zajímavé slovo: Kestrank = hustý jakýs nápoj z něm. gerstentrank.

»Perla a perle. Abyste nebyli dlouho na rozpacích nad tímto nadpisem, řeknu vám krátce, že je to veliký rozdíl, perly a perle. Slovem ‚perly‘ rozumějí se perly pravé, kdežto ‚perle‘ jsou perly (!) nepravé, imitované, skleněné«. Tak zní začátek zajímavého feuilletonu Jar. Veselého o výrobě těch nepravých perel (tedy perlí?) v Nár. l. 5. 1. 1929. Až posud jsme myslívali, že starý český a v mluvě spisovné obvyklý tvar je perla (z lidového slova [87]v středověké latině perula, jež podle jednoho výkladu by ve spis. latině znělo pirula a znamenalo vlastně hruštičku, podle jiného by bylo příbuzné s lat. perna, což m. j. znamená mušli), a že místo něho v novější době bezpochyby podle němčiny se stejným významem se říká také perle (zvl. v č. mn.). Proto se v nás ozvalo hned několik otázek. Kdo ten významový rozdíl zjistil a jak? Kdo jej zachovává? Jak se má vyjádřiti Čech, který by rád mluvil o nějaké perle — perli a neví, je-li to perla či perle? Může-li kdo býti stíhán pro pokus podvodu jen proto, že nabízí ke koupi »perlu« a je to vlastně perle? Jakými slovy se má po česku rozlišovati na př. perlový náhrdelník podle toho, je-li z perel či z perlí? Zde by konečně byla pomoc tím, kdyby se v život uvedl v tom nebo onom významu tvar perelný, perelní, jejž má Kott s Rankovou zkratkou; ale což chceme-li mluviti o drobných perličkách? Pravda, slovníky mají také zdrobnělinu perlinka, mohli bychom vytvořiti třebas i perélku; ale kde je moc, která by dovedla takové rozdíly jazyku vnutiti? A to ještě nemluvíme o tom, že slovo perla a jeho odvozeniny mohou míti i významy přenesené, že jsou i perličky potu, perlové ornamenty, perlová kořalka, pták perlička a kdo ví co všecko. Bývaly a snad posud jsou osoby, které byly přesvědčeny, že čaj správně se jmenuje čajem, je-li v něm rum, jinak že to je thé; někdo by si mohl vzpomenouti, že je trojí hedvábí, pravé z vláken bourcových, nepravé z jiných vláken živočišných nebo rostlinných a v posledních letech umělé z předeného skla, mohl by tyto tři druhy poděliti třemi tvary, které máme, a ustanoviti, kterému se bude říkati hedvábí, kterému hedbáví a kterému herbábí. Anebo by někdo jiný mohl trojím jménem slaniny, t. slanina, stč. pomn. slaniny a lidovým špek, rozlišiti slaninu neuzenou, uzenou a paprikovanou. Jazyk je rozumnější než tvůrcové takových rozdílů a zpravidla je prostě ignoruje. A to je osud, který asi čeká i toto nebývalé rozlišování perel a perlí.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 85-87

Předchozí Augustin Jar. Doležal: Úhor

Následující Blanda

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1