»Vpravo továrny, západně Prahy«

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ve výrazech naznačujících, kterým směrem leží nějaké místo nebo předmět, čítáme dnes občas divné 2. pády. V knize dobrého spisovatele, jednoho z hrstečky těch našich spisovatelů, kteří mají poctivý český cit jazykový, čtli jsme na př. větu »v pravo továrních budov svítil bílými stěnami velký dvoupatrový dům obytný« (jinde bohudík pozapomněl na tuto novotu a napsal »v pravo ode dveří [stála] police«), za války nám psávaly poviny, co se děje »západně Aisny«, »východně Laonu« a pod. Někdo si asi všiml, že se po německu říká »rechts, östlich von der Fabrik«, a hned usoudil, že předložka od, jíž zde obyčejně užíváme, je germanismus; a protože na př. »vpravo kostela, západně Prahy« zní hodně cize, bezpochyby se to ujme.

1. Jakou vazbu mají výrazy vpravo, vlevo tam, kde hledáváme poučení o správnosti, totiž v jazyce starém a lidovém, nevíme. Lid říká, pokud víme, napravo, nalevo; vpravo, vlevo řekne jen, kdo zná ze školy, z novin, z povelů atd. »vyšší« češtinu. Z doby staré vpravo, vlevo také neznáme (v rukopise Královédvorském je hromádka dokladů, ale to nám nejsou doklady staré); Jungmann má jen u v levo značku Dobrovského, ale víme, že nepochází vše od Dobrovského, co je v jeho slovníku. Starší prameny mají — mimo jiné podobné výrazy — napravo, nalevo, a pokud neuvidíme starých dokladů, budeme viděti ve výrazech vpravo, vlevo umělé výrobky z doby, kdy u nás obnovovali předložku v se 4. p., v živém jazyce (mimo ztrnulá příslovce) zaniklou. Vždyť tvary vpravo, vlevo ani nejsou ve shodě s významem předložky v se 4. p., synonymické s předložkou do, znamenající tedy pohyb dovnitř něčeho, kdežto vpravo, vlevo znamená směr na pravou, [190]levou stranu; a jako nikdo neříká, že se postavil nebo stojí »v pravou stranu«, tak by neměl ani říkati, že se postavil nebo stojí »vpravo«.

Napravo, nalevo jsou vlastně výrazy směrové (na otázku »kam?«); a tak je obyčejně také čteme v starší době, ve větách jako »půjdeš-li na levo, já na pravo se držeti budu« (1. Mojž. 13, 9). Východiště, jehož výraz ve směrových větách se slovesem pohybu přece je příslovečným určením, patřícím k slovesu, musilo by zde býti v tvaru odlukovém (musilo by to býti nějaké příslovce, jako odtud, nebo předložkové spojení s od, z, s), již proto, že se přídavná jména pojmů místních (jako pravý, přední, zadní, hořejší atd.) ani jejich příslovce v češtině přece nepojí s 2. p. Napravo, nalevo se pak stává výrazem klidovým (na otázku »kde?«); a je docela přirozené, že vazba odluková zůstává. Že by se v lidu říkalo »napravo kostela«, asi nikdo ještě neslyšel; a jediný nám známý starý doklad klidové věty tohoto způsobu, v němž východiště je vyjádřeno, má předložku od, tak, jak mluvíme dnes: »na levo od té hory leží pahrbek« u Mandevilla 164b.

V starší době se místo napravo, nalevo raději říkalo na pravú (levú) stranu (s významem směrovým, i potom klidovým), s pravé (levé) strany, ku pravé (k levé) straně, na pravé (levé) straně, po pravé, (levé) straně; místo strana se říkávalo i ruka (na pravú ruku atd.). Zde ovšem nalézáme 2. pád, jenž zde je možný, protože se podstatné jméno s 2. p. pojívá; na př. v Milionu »takéž (Tataři) jich (bohů) modly z plsti udělají, modlu ženy Latygojovy na levé starně jeho postavie«, pan Jan Hasištejnský z Lobkovic v »Putování k sv. hrobu« píše podobně na př. »šli sme najprve k tomu oltáři, kterýž jest na pravé ruce velikého oltáře, … odtud šli sme zase na druhau stranu k tomu druhému voltáři, který jest na levé ruce velikého oltáře« 110a, »na levé ruce též kaply jest to miesto« 113a. Ale u původního směrového výrazu nalézáme ve větě klidové obojí vazbu: »na pravau ruku toho miesta jest diera v skále« 111b — »na pravau ruku od toho miesta … jest to miesto …« 111a. Tak u výrazů, u nichž jest vazba s 2. p. mluvnicky možná; a u výrazů napravo, nalevo, kde tato vazba mluvnických obdob v češtině vůbec nemá, měla by býti nutnou?

2. Slovům západně, východně, jižně, severně by starý Čech nebyl rozuměl. Ještě Jungmann jich nezná; vznikly v minulém století otrockým napodobením něm. östlich, westlich atd. Nemluvíme o tom, že slova jih, sever jsou slova na označení stran světa k nám v nové době z jiných jazyků slovanských přenesená, jež u nás zna[191]menávala dříve jen jižní, severní vítr (když Chocholoušek vydával soubor svých vypravování z dějin jihoslovanských pod nadpisem »Jih«, mnoho prostých čtenářů tomu slovu nerozumělo); jde o tvary příslovečné. Zase bychom měli opakovati, že se přídavná jména místních pojmů ani jejich příslovce v češtině s 2. p. nepojí; »západně Aisny« je mluvnická nemožnost.

Po česku se říkávalo (a říká se tak posud na venku) na západ, k západu, na západní stranu, na západní straně atd. (jih, sever byl poledne, půlnoc nebo starším tvarem půlnoci, polední — půlnoční strana). Kde je výraz se slovem strana, zase jest možný i 2. pád na něm závislý; tak čteme na př. v Milionu 59b o hostinách tatarského káma, že jeho »stuol najvýše nad jiné tak jest postaven, aby král sedě na puolnočné straně domu svého tvář svú ku poledni obrátil.« Podobně jest rozuměti větě »od břehu královstvie adenského přes čtyřiceti mil jest město jedno jmenem Estier v téj vlasti, jenž záleží k téj straně na puol noci toho královstvie« 123a; »k téj straně na puol noci« je tolik co »k půlnoční straně« a 2. pád »toho královstvie« patří k slovu »straně (původní znění je »ad septentrionalem plagam regni«). Ale lze-li říkati na př. »půlnoční (severní) strana domu«, neplyne z toho ještě, že by bylo možno nebo dokonce správné říkati »na půlnoc (na sever) domu«; 2. p. závislý na jméně vyjadřuje, že mezi pojmem řídícím a pojmem, jehož jméno je v 2. pádě, jest nějaká souvislost. Souvislost je mezi severní stranou a domem, dům má severní stranu, ale nemá severu, leda bychom severní stranu domu samu nazvali severem. Vazba s 2. p. jména, od něhož se určuje strana světa, byla v staré češtině nemožná již i proto, že k slovům západ, východ (vzchod) starý Čech cítil a obyčejně také náležitým 2. pádem naznačoval spojitost těchto pojmů se sluncem; západ, východ (vzchod) neznamenalo v staré době jen stranu světa ve vybledlém významě zeměpisném, »západ« byl západem slunce, »východ« východem slunce, a proto (snad, zvláště v nejstarší době, nejčastěji) určují se strany světa plnými výrazy »na západ (východ, vzchod) slunce, na západ sluneční, k západu slunce« a pod. Možný byl u těchto určení strany světa i 3. pád slova vyjadřujícího jejich východiště. Tak mluví Bratří ve výkladě na Jer. 1, 13 o nepřátelích kaldejských a asyrských, »kteříž lidu judskému na půlnoci byli«; takové 3. pády u místních i jiných výrazů příslovečných se slovesem býti (a se slovesy podobného významu) jsou velmi časté (to mi je s cesty, ten dům nám leží naproti, nechoď mi na oči, je mi to na očích, je mi vhod atd.).

Starých dokladů, v nichž by vedle udání směru »na západ« [192]atd. bylo i východiště tohoto směru naznačeno, nemáme. Ale nedovedeme si představiti, že by bylo bývalo možno říkati jinak než s výrazem odlukovým, tedy na př. »Veleslavín je na západ odsud, na západ od Prahy«. Docela, jako se říkalo »nalevo od té hory leží pahrbek«, nebo jako mlynář nijak jinak neřekne, než že ten a ten mlýn je od něho nahoru nebo dolů. Či slyšel kdo nebo četl v dobré staré knize větu jako »Veleslavín je na západ Prahy«? A kdo nedovede již říkati jinak než po německu »západně«, měl by říkati aspoň s českou vazbou, že je Veleslavín »západně od Prahy«, ne »západně Prahy«.

Nám se ovšem líbí staré české výrazy napravo, nalevo, na západ, na východ, a když jsme již odvykli »poledni« a »půlnoci«, »na sever, na jih« lépe než novodobé »vpravo, vlevo, západně« atd. a budeme je pojiti i nadále s předložkou od.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 6-7, s. 189-192

Předchozí Josef Zubatý: Ondati, vyndati, sundati atd.

Následující Oba dva, všech devět