Koně běžely

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. Č.) O shodě příd. jména a příčestí výrokového s tvarem koně měla NŘ. zevrubný výklad v článku Vrané koně v roč. III, str. 5 a d. Tam bylo ukázáno jednak na to, že koně je tvar akusativní, tedy týž tvar, jaký je na př. v dnešním 1. pádě duby místo pův. dubi, jednak na [123]to, že se shoda v rodě neřídí přirozeným rodem podstatného jména, nýbrž rodem gramatickým, který závisí na tom, ke kterému vzoru se podstatné jméno svým skloňováním hlásí; proto podst. jméno dítě je v jedn. čísle rodu středního jako kuře, v množ. čísle děti (2. p. dětí, 3. p. dětem atd.) rodu ženského, protože se skloňuje jako kosti; množ. číslo háje má touž shodu jako meče, t. j. příd. jména i příčestí s ním se shodující mají tvar ženský (ty háje šuměly = ty báje zněly); množ. číslo hájové, shodujíc se tvarem s nom. hadové, má při sobě tytéž výrazy v tvaru muž. (zelení hájové bývali jste…) atd. Z toho tedy plyne, že u množ. čísla koně, které je téhož tvaru jako množ. č. meče (a nikoli jako oráči), má býti i táž shoda jako u plur. meče, t. j. vrané koně běžely (= ostré meče řinčely). To je shoda podle zásad spisovného jazyka náležitá a jediné správná. Mají-li Pravidla čes. pravopisu i v posledním svém vydání (1924) výklad, že 1. p. množ. koně je podle neživotných, ale gramatická shoda že je podle významu životného (bujní korně klusali), je to ústupek praxi školské, kde se vštěpuje při pravopisu zásada, že podstatná jména životná mají při sobě přívlastky a doplňky v tvarech ti, dobří, byli, vedeni a p., a kde by výminka u slova koně, byť plně odůvodněná, působila snad zmatek. Že i shoda podle přirozeného rodu (k němuž počítáme i rozdíl mezi životnými a neživotnými) někdy bývá, ukazují na př. podst. jména jako kníže, hrabě a p., při nichž by se podle tvaru mělo říkati (a také říkalo) »to kníže zemřelo«, »knížata se sešla«, kdežto říkáme zpravidla »ten kníže zemřel, ti knížata se sešli« a pod. Proto nepokládáme za hřích, učí-li se v době, kdy si žáci ještě pletou v koncovkách i — y, psáti raději »bujní koně běželi«; když ovšem tento pedagogický důvod pomine, je dobře si pamatovati, že shoda »bujné koně běžely« je vlastně správnější, abychom ji někomu v dobrém úmyslu nevytýkali za chybu.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 4, s. 122-123

Předchozí Inspektorát

Následující Lámati si hlavu