Směrodatný

[Answers]

(pdf)

-

(B. H.) Rozhodovati o tom, je-li správnější říkati směrodatný či směrodajný, pokládáme za věc načisto zbytečnou, protože nesprávné je, jak jsme již několikrát připomenuli (7, 28, 58), slovo to svou nečeskou podstatou, ať je jeho forma ta či ona. Je to pouhý otisk něm. slova massgebend n. richtungsgebend. Na námitku, že je slova směrodatný potřeba na př. v úřední češtině, aby se vyjádřilo krátce některé z obou uvedených slov německých, odpovídáme, jako jsme zase už mnohokrát odpověděli, že to, co se uvádí na jeho obranu, je právě svědectvím jeho nečeskosti, neboť je z toho vidět, že slovo směrodatný vzniklo z potřeby lidí česky mluvících, ale německy myslících. Myšlením ve smyslu jazykovém rozumíme způsob, jakým se daná myšlenka upravuje v duši mluvícího k výrazu slovnímu. Tento způsob je u příslušníků téhož jazyka ustálený a jednotný, liší se velmi často od způsobu, jak si tento duševní základ výroku (Francouzi mu říkají l’image verbale) formují příslušníci jiného jazyka, a v různosti těchto způsobů záleží hlavní rozdíly mezi jednotlivými jazyky. Francouzské »c’est moi« i něm. »ich bin es« vyjadřují touž myšlenku, ale způsob, jakým tato myšlenka byla připravena k vyjádření slovem, je v obou případech různý. Francouz se nevyjádří nikdy jinak, jen Němec myslící po svém dovedl by snad sestaviti větu je suis cela, nad níž by ovšem Francouzovi vstávaly vlasy. U nás, kde se mnoho mluvívalo do nedávna německy (v úřadech, v obchodech atd.), přihází se takovéto klopýtnutí velmi často, jenže bohužel málokomu nad tím vstávají vlasy, protože se častým opakováním výrazu podloženého cizím obrazem slovním (image verbale) vyvine zvyk sestrojovati slovní obraz tímto novým způsobem i u lidí, kteří oním cizím jazykem ani nemluví, a způsob domácí upadne v zapomenutí. To je pramen spousty germanismů, galicismů atd., to je také hlavní důvod známé výtky, že si příslušník jiného slovanského jazyka musí překládati české výrazy napřed do něm[62]činy, aby jim správně rozuměl. Germanismy atd. tohoto způsobu jsou tím nebezpečnější, že tak nebijí do očí jako germanismy tvaroslovné (budu říci) nebo i lexikální (zlobí se přes to) a že na námitku, proč by se to neb ono nemohlo říci také tak, nelze odpověděti jinak, než že se tak česky u nás nemluví a nemluvilo. Tam, kde Čech přirozeně myslící řekne, že si sousedé na starostu stěžovali, že naň dotírali, sočili, ač na něm nebylo nejmenší viny, napíše jiný Čech, který zapomněl česky myslit anebo který pokládá za vybrané mluvení mluviti stůj co stůj jinak než obyčejní lidé, že se starosta stal předmětem stížností, útoků, pomluv, ač jakákoli vina při něm byla vyloučena atd. U spisovatelů překládajících z cizích jazyků, u úředníků zvyklých ještě kancelář. slohu německému a p. bývá neposlední pohnutkou takových nečeských výrazů i pohodlnost vrátiti se od cizího výrazu k myšlence a přetaviti ji zase ve výraz český; místo toho se sází pohodlně a mechanicky slovo za slovo, kde v slovníku českém schází výraz, který by úplně odpovídal slovu cizímu (protože ho čeština, vyjadřujíc myšlenkový celek v podstatě jinak, nikdy nepotřebovala), utvoří se podle německého slova slovo nové a dokazuje se pak jeho nezbytnost, protože se při tomto způsobu překládání nebo vyjadřování nelze arci bez něho obejíti. Tak je tomu i s nezbytností slova směrodatný n. směrodajný. Kdo překládá něm. větu »diese Meinung kann für uns nicht massgebend (richtungsgebend) sein« způsobem právě popsaným »toto mínění nemůže býti pro nás směrodatné«, ten se ovšem bez slova směrodatný stěží obejde. Kdo si však správně uvědomí myšlenku, která je německou větou vyjádřena, a hledá, jak by ji co nejpřirozeněji vyjádřil po česku, nebude ani na okamžik v nouzi o český výraz německého massgebend, protože asi řekne »tímto míněním se nemusíme říditi, toto mínění nás neváže« atd. Postupujeme-li vždycky tímto způsobem, t. j. vtělujeme-li myšlenku vyjádřenou v cizím jazyce v slovní obraz vlastní, nemůžeme býti nikdy v nouzi o český výraz, pokud nejde o věc zbrusu novou anebo v našem jazyce dosud nepojmenovanou. Kdyby naši úřední stilisté znali vedle němčiny ještě aspoň jeden cizí jazyk, na př. francouzský, a pokusili se takové věty, které se podle jejich mínění bez nějakého toho směrodatný, nemyslitelný atd. do češtiny překládati nedají, přeložiti do franštiny, došli by k závěru, jímž jsme ukončili tuto odpověď, už dávno a bez nás.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 2, pp. 61-62

Previous Silnoproudý

Next Spéra, spirála