Časopis Naše řeč
en cz

Zodpověděti, zodpovídati

František Trávníček, Z. (= Josef Zubatý)

[Articles]

(pdf)

-

František Trávníček

O těchto slovesích je stručný výklad v I. ročníku tohoto časopisu, na str. 60 a 61. Jde v něm o dvě věci: o vazbu zodpověděti, zodpovídati co a o předponu z. U sloves zodpověděti a zodpovídati označuje se za nesprávnou jak vazba, tak i předpona: má prý se říkati »odpověděti, odpovídati na dopis, k dotazu, o dotaze«. U příbuzných jmen zodpovědnost a zodpovědný bylo prý by možné předponu z připustiti, neboť »čeština se nevyhýbá jakémusi zesilování slov předponami«, ale je tu »jistě zbytečná a připomíná německou předponu ver(-antwortlich) a také má původce, jímž se zrovna chlubiti není radno, Jana Hromádku, vydavatele Cís. král. povolených Vídeňských Novin«.

Podávám zde několik poznámek o těchto slovech. Východištěm onoho výkladu je okolnost, že prý »čeština až do počátku XIX. století znala jen prosté tvary bez z«. Ale starší jazyk měl sloveso vzodpoviedati sě; čteme je v Budyšínském rukopise štítenských Besedních řečí (na str. 83 Hattalova vydání): »Buďte při sobě a kažte sě jinými, o nichž slýcháte, ješto vysoko napnú a nízko spadnú, žen sě vzodpoviedají neb manželstva a pak dopravie (dopraví se, t. dojdou, dospějí) horšieho.« Hláskově je štítenské vzodpoviedati sě rovno našemu zodpovídati se; předpona vz je jen starší podoba dnešního z. Významem se štítenské sloveso odlišuje od slovesa dnešního; máť význam »odříci se«. Ale tento význam měla slovesa odpověděti a odpoviedati v starším jazyce vůbec vedle významu dnešního. Ku př. v Knížkách o šaších (296a 2): »jme-li kto v tenato vlka, pustí-li jeho, jedno (= jen) že chytřejí (= chytřejší) bude, ale neodpovieť sě masa jiesti«. Mám bohužel ze staršího jazyka jen onen doklad štítenský, ale nelze tuším pochybovati [66]o tom, že sloveso vzodpoviedati sě skutečně v starší době žilo, nejen proto, že je doloženo, třebas jen jednou, nýbrž také proto, že se výborně hodí do vidové soustavy staročeské. Jeť vzodpoviedati sě dokonavá podoba slovesa odpoviedati sě, vyjadřující t. zv. distributivnost — jak říká Gebauer — nebo hromadný děj — jak se vyjadřuje Zubatý —, t. j. děj, který koná jedna osoba několikrát nebo několik osob jednou nebo vícekrát. Ku př.: vyházel, pozvyhazoval jsem staré knihy (ale: vyhodil jsem starou knihu) — vojáci odházeli, poodhazovali pušky, t. j. každý voják jednu, nebo dvě, tři atd. Hromadný děj vyjadřujeme tedy dokonavými slovesy opětovacími (vyházeti, pozvyhazovati) nebo opakovacími (porozdávati). Z různých příčin hromadný děj velmi často dnes nevyjadřujeme; říkáme na př. ztratil jsem všecko; zavřel jsem všechny pokoje; přišil jsem si všechny knoflíky; všichni utekli; spadli do řeky a pod. V mluvě lidové, zejména moravské a slovenské, vyjadřují se hromadné děje daleko častěji než v jazyce spisovném. A tak bylo také v jazyce starším. Ve Veleslavínově Kalendáři historickém (233) čte se o králi Ferdinandovi, že »jiných některých zámkův zdobýval«; v Albínově Ezopu (191 a) se vypravuje o Ulixovi, že »zrozrážel lodí drahný počet«; tamtéž (147b) čteme: abychom se poobjímali (= objali); v bibli Benátské (Ex. 2, 17): (Mojžíš) obrániv děvečky (proti pastýřům), znapájel ovce jich; v Labyrintě Komenského (41): několikery ty brylle (jsem) sobě zpřipínal; a pod. Z toho je patrné, že starý Čech dokonavého zodpoviedati sě potřeboval, a to tehdy, když šlo o hromadný děj, jako v uvedeném příkladě z Řečí besedních. Že toto sloveso bylo v staré češtině dosti vzácné, to se zdá ovšem nepochybné. Lze se domýšleti, že naše sloveso nebylo slovesem běžného hovoru, jako na př. pozavierati, zutiekati, zutínati. Stačí nám, že v starém jazyce bylo, a zvláště, že je lze dobře pochopiti jako prostředek k vyjadřování hromadného děje. A proto nepokládám za zcela jisto, že naše zodpovídati utvořil Hromádko. Že z Vídeňských Novin je má Palkovičův slovník, jak se v N. Ř. praví, není vůbec správné, neboť Palkovič má při slově zodpovědný — vedle něho uvádí jen »zodpovím« — značku D., znamenající Dobrovského, »besonders Wörterbuch«. Sloveso zodpovídati má před Hromádkou již Thámův slovník ve vydání z roku 1799; v 2. díle (str. 378—379) čteme je pod hesly Verantworten a Verantwortung vedle odpovídati.

Je dále důležité, že se slovesa zodpověděti a zodpovídati vyskytují i v řeči lidové. První z nich zná nářečí kladské, a to v podobě zodpovedět se a zvodpovedít se, jak čteme v Kubínově Lido[67]mluvě (str. 260): ten se mu zodpoveďal, jakej maj doma majetek; dyš vodrost, zvodpoveďal se im, že pude na vandr. Slyším námitku, že předpona z je v kladštině vlivem německým, jejž lze snadno pochopiti. Odpovídám, že to není naprosto tak zřejmé, jak by se zdálo, neboť v kladštině se projevuje německý vliv mnohem, mnohem méně než na př. v řeči našich novin anebo mnohých spisovatelů. Že nejde o vliv německý, dokazuje bezpečně to, že kladština užívá sloves zodpovedět a zodpovedít se tam, kde Němec verantworten neříká. Sloveso zodpovídati — v podobě zodpovedať — slyšel jsem o letošních prázdninách na Slovensku ve Veličné neboli Velké Vsi v oravské župě, a to od muže, který německy vůbec neumí. Vyprávěl mi, že neumí maďarsky mluvit, že rozumí jen tu a tam některému slovu. Setkal se jednou s Maďarem, který se ho vyptával na rozličné věci, ale mohl mu odpověděti jen velmi málo, »len to slovo, čo som veděl, to som mu zodpovedau« (= zodpovedal). Od nikoho jiného v Oravě jsem toto sloveso neslyšel. Příčina jest asi ta, že to není slovo běžného, denního hovoru, nikoli snad ta, že jde o nějakou osobní zvláštnost.

A tak nelze tuším pochybovati o tom, že naše zodpovídati je sloveso staré a že jeho předpona z vznikla čistě domácím vývojem, nikoli vlivem německým. U slovesa odpověděti nezpůsobuje sice předpona z změny vidové, jeť odpověděti dokonavé, ale nebylo by správné sloveso zodpověděti proto zavrhovati; kladština ukazuje, že se mu nevyhýbá ani řeč lidová. Takovéto přenášení předpony z od slovesa opětovacího nebo opakovacího k slovesu, které je dokonavé již bez předpony z, pozoruje se v jazyce napořád; podle zprostierati vzniklo zprostřieti (za prostřieti): zprostřěli hlasy Alx. H. 37, zprostřěchu hlas Alx. V. 546, srdce k bohu zprostřemy Alb. 83 b, zprostříti = prostříti na mor. Podluží (Folprecht v programě reálky v Plzni za rok 1907/8); podle vzpoviedati, které bylo původně dokonavé, vzpověděti: (Vlasta) to všiej zemi vzpověděla, by dievka toho za muž měla, kterémuž by sama chtěla Dal. C. 27b, když (dítě) naleznete, vzpovězte mi Ev. Zimn. 5a, 1; podle zodievati zoděti: lepě zoděny Ž. Mus. 143, 12, Ž. Wittb. tamt. (za lat. circumornatae); podle zohýbati zohnouti: zvuhnót v mor. nářečí horském, zohnút na mor. Podluží (Folprecht); v slovenštině podle zobúdzať vzniklo zobudiť: (chlapec) śe zobudzil Czambel, Slovenská reč 212; a pod. Pokládám tedy také zodpověděti za sloveso staré, ač je dobře možná, že vzniklo až v době nové, ale tak jako zprostřieti, zpodepřieti atd., t. j. vývojem domácím, nikoli vlivem němčiny.

Ale tím neříkám, že dnešní veliká záliba v těchto slovesích není [68]vlivem německým, naopak souhlasím s Naší Řečí, že tu skutečně jde o vliv němčiny, a to proto, že se naše slovesa začala šířiti z denního tisku, který velmi ochotně přijímá všechno, co se zdá věrně vystihovati němčinu.

Jsme před zajímavým jevem: slovesa zodpověděti a zodpovídati, která beze vší pochyby vznikla domácím vývojem, ale jsou slova nepříliš běžná, šíří se vlivem německým, t. j. proto, že jejich předpona zdánlivě vyjadřuje něm. ver-, a vytlačují běžnější tvary odpověděti a odpovídati. Skoro si ani netroufám rozhodovati, jak se máme k tomuto jevu zachovati. Že nemáme práva slovesa zodpověděti a zodpovídati úplně zavrhovati, pokládám za jisté. Snad tedy by bylo správné mírniti se trochu v lásce k nim a nezapomínati na běžnější odpověděti a odpovídati.

Ještě poznámku o vazbě »zodpověděti, zodpovídati co«. Že ji náš tisk miluje zase proto, že se shoduje s něm. vazbou, o tom nepochybuji. Ale není bezpečné, že ji stvořil; máť ji nejen Jungmann, nýbrž také již Thám. Viděli jsme, že jí užil také můj Oravan z Veličné, ač o německém vlivu nemůže býti u něho ani řeči; nejen že německy neumí, ale ani nečte novin. Vznikla tedy domácí cestou, asi podle odpovedeť, odpovedať čo. Možná, že skutečný vývoj je jiný; že se totiž od původu užívalo sloves odpověděti a odpovídati se 4. pádem také tam, kde my dnes říkáme »odpověděti na něco, k něčemu«, a že naše dnešní rozlišování dvou vazeb je pozdější. A podobně mohlo vzniknouti také naše zodpověděti, zodpovídati co. Kdyby se dokázalo, že se této vazby užívalo dříve, než si ji oblíbil náš denní tisk, z něhož se pak rozšířila dále, a kdyby tedy souvislost mezi Thámovým, Jungmannovým a dnešním zvykem byla nepochybná, byl by to zcela podobný případ jako s dvojicemi odpověděti zodpověděti, odpovídati zodpovídati, t. j. bylo by se lze domnívati, že německý vliv vlastně jen dopomohl domácí vazbě k veliké oblibě. Konečná odpověď na tyto otázky bude možná až po bedlivém prozkoumání našeho nového jazyka spisovného.


Z.

Kol. Trávníček sám nepronáší určitého soudu, je-li naše dnešní zodpovídati se, zodpověděti se s celým svým příslušenstvím (zodpovědný, zodpovědnost) dobré slovo domácí či nic; proto budiž dovoleno redakci k jeho výkladu několik poznámek.

Co by mohlo znamenati zodpovídati jako složenina hromadného (anebo distributivního, vyčerpávajícího) děje s předložkou z? V souhlase se základním významem slovesa nesloženého pa[69]trně »dáti odpověď na všecky otázky«. V starém jazyce dokladů tohoto významu není. Dnes se časem říkává na př., že žák zodpovídal všecky otázky dobře, že jsme zodpovídali všecky listy; tak snad je rozuměti, vykládal-li Oravan, jak Maďarovi »zodpovídal« jen to slovo, co věděl, má-li »to slovo« význam hromadný (»tak to, co jsem věděl«). Konečně snad není třeba tak příliš úzkostně se báti slova zodpovídati v tomto smysle; není utvořeno ani proti duchu českého jazyka, ani podle cizího vzoru. Snad bychom čekali jinou vazbu než 4. pád (říkáme »odpovídati na něco« nebo »k něčemu«, s rozdílem, o němž jsme mluvili II, 289 n.; 4. pád u slovesa odpovídati se vztahuje k obsahu odpovědi, ne k otázce); 4. pád bychom snad mohli omluviti tím, že se podobné složeniny tvoří skoro jen od sloves přechodných, a proto jsou samy také přechodné, a že i složeniny sloves nepřechodných s předl. z se stávají přechodnými (zchodil, zběhal, zjezdil všechny vsi; ovšem pojíme se 4. pádem i složeniny jako projíti, proběhati, projezditi, vychoditi školu). Ale musíme si býti vědomi, že rčení »zodpovídati všechny otázky« nemá historického pozadí.

Mohli bychom snad tedy i říkati, že někdo zodpovídal otázku, chceme-li říci, že věc, o niž jde, vyčerpal úplně, jako můžeme říci o někom, kdo hledá ztracenou drobotinu, že zobracel všecky kapsy i že zobracel měšec na všecky strany. Ale zodpověděti otázku ve smysle pouhého »odpověděti na otázku« je již jistě zbytečná novota. A také novota aspoň podezřelá: začali jsme tak asi říkati, abychom měli vedle nepřechodného odpověděti také sloveso přechodné, jako má Němec vedle antworten přechodné beantworten. Nikdo neřekne, že »zobrátil« kapsu a nic nenašel, ani že »zběhl« celou ves. Objeví-li se někde ať v starší době či v nářečí ojedinělý doklad novotvaru zodíti (podle zodívati) nebo zohnouti (podle zohýbati), není to ještě znamení, že by se tou cestou bez rozpaků měl dávati i jazyk spisovný. Není pochyby, že jazyk starý nebo nářečí, kde takových složenin je mnoho, někdy také překročí hranici a podle vzorů správných vytvoří i slovo nesprávné, ale v našem jazyce spisovném ani této omluvy není. Stačí, jako stačívalo našim předkům, říkáme-li a píšeme prostě odpověděti na otázku (k otázce).

Zodpovídati, zodpověděti ve smysle něm. »verantworten« sotva asi je co jiného než germanismus. Nemá dokladu starého, není v lidu v obyčeji. »Já za to zodpovím« (u Jungmanna ze slovníku Dobrovského) snad ani dnes nikdo neřekne; naši předkové říkali já za to (z toho) odpovím, budu odpovídati. I zodpovídati něco dnes skoro nikdo neříká; říkávalo se tak i psávalo před něja[70]kým časem, ale jak slabé kořeny toto rčení mělo, viděti z toho, že se ho na rady brusičů tak lehce vzdáváme. Nejspíše ještě ho užijeme, kde mluvíme o odpovědnosti se zvláštním důrazem: »to zodpovím sám« a pod. I zde stačíme pouhým odpověděti, podle potřeby zesíleným zvratným zájmenem si: »za to odpovím (si odpovím) sám«.

Zodpovídati se, zodpověděti se nemá v starém jazyce ani v mluvě lidové nejen dokladů, ale ani základů, z nichž by bylo mohlo vyrůsti. Nebylo ani není zvratného odpovídati se, odpověděti se s významem něm. »sich verantworten«, a byla by těžká odpověď na otázku, kde se vzalo toto zvratné sloveso v tvaru složeném, není-li to pouhý odvar slova německého. Již samo zájmeno se ukazuje k německému vzoru. Odpověděti se, odpovídati se (něčeho) znamenalo v staré době jen »odříci, odříkati se«, a konec konců by snad mohlo míti smysl, kdybychom říkali, že se někdo »zodpovídal« všech svých statků, nemá však v jazyce samém nijakého oprávnění, začalo-li se u nás psáti a říkati, že se někdo »zodpovídá« před soudem. Psal-li Štítný o lidech, kteří se »vzodpoviedají, zodpovídají« žen (i nestejnost předložky vz, z je trochu nejasná), t. j. tedy asi odříkají se kde jaké ženy, aby se uvarovali hříchu, nemohlo by to býti omluvou novočeskému zodpovídati se = sich verantworten, ani kdyby se ukázalo, že bylo ono štítenské slovo v staré češtině slovem běžným, že to nebylo slovo, jež snad Štítný sám utvořil ad hoc, aby náležitě vystihl myšlenku, již právě chtěl vyjádřiti. A ovšem ani kladské zvodpovedět (zvodpovedít) se, jež přece neznamená »sich verantworten«, nestačí na obranu našeho zodpověděti, zodpovídati se; je to slovo, které samo potřebuje výkladu a snad i ospravedlnění.

Trváme na tom, že zodpověděti se, zodpovídati se (i nezvratné zodpověděti, zodpovídati) ve smysle něm. »(sich) verantworten« a ovšem i slova zodpovědný, zodpovědnost jsou v češtině slova nesprávná, utvořená po německém vzoru. Stačiti by nám mělo staré odpověděti, odpovídati (za něco, v staré době častěji z něčeho), odpovědný, odpovědnost.

A i slov odpovědný, odpovědnost bychom měli užívati poněkud opatrněji, než jich někdy užíváme. Starý jazyk jich ve významě něm. »verantwortlich« vůbec neměl (odpověděti, odpovídati znamenávalo také »vypověděti přátelství, mír, prohlásiti nepřátelství, státi se něčím nepřítelem«, a proto čítáme o »odpovědných« nepřátelích, listech a pod.). Potřebujeme ovšem slov za něm. »ver[71]antwortlich, Verantwortlichkeit« a nelze nic podstatného namítati proti slovům odpovědný, odpovědnost v tomto smysle. Lze říci o někom, že je odpovědný a tedy má odpovědnost za něco (z něčeho), ač se kratčeji lze vyjádřiti pouhým slovesem (»odpovídá«). Ale slovo odpovědnost je vlastnost »odpovědné« osoby, ne její výkon. Čteme-li na př., že »vinníci budou povoláni k odpovědnosti«, je to vlastně nesmysl: budou povoláni k odpovídání, budou se musit odpovídati (ani Němec nemate Verantwortlichkeit s Verantwortung).

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 3, pp. 65-71

Previous Ministerstvo školství a národní osvěty,

Next Oživovati, obživovati