dalaman airport transfers
Časopis Naše řeč
en cz

Mistr tesař diachronní lexikografie (Igor Němec a Staročeský slovník)

Petr Nejedlý

[Articles]

(pdf)

The "master carpenter" of diachronic lexicography and his "woodchips" (Igor Němec and the Old Czech Dictionary)

The article describes factors contributing to diachronic lexicographical analysis. These factors are shown using examples of revisions made by Igor Němec (1924–2005), the editor-in-chief of the Old Czech Dictionary (Staročeský slovník), in the drafts of several entries.

Key words: diachronic lexicography, lexicological analysis, Old Czech Dictionary, Igor Němec
Klíčová slova: diachronní lexikografie, lexikologická analýza, Staročeský slovník, Igor Němec

[*]0 Prvním významným tesařem v dějinách naší kultury byl Ježíšův pěstoun Josef. V křesťanské tradici bývá představován jako starý muž, který bez větší vlastní aktivity především svědomitě vykonává úkol, k němuž byl vyvolen – být ochráncem Marie s dítětem. Když jsem poznal Igora Němce (od jehož odchodu 11. 7. 2005 si letos připomínáme 10 let), bylo mu 54 let. Žádný literární typ, žádná postava mu nebyla vzdálenější než onen biblický tesař. Němec vystupoval jako energický muž, vůdčí typ pohybující se ve výšinách odborných a kolegiálních (namátkou – a v abecedním pořadí – Vincent Blanár, František Daneš, Jiří Daňhelka, Eva Havlová, Josef Filipec, František Kopečný, Josef Macek, František Václav Mareš, Žanna Varbotová, Josef Vintr), kam jsme my ve svých zhruba pětadvaceti letech a v socialistickém Československu sotva dohlédli. Přesto není ona paralela s tesařem zcela nemístná. S biblickým Josefem spojovala Igora Němce mariánská úcta, daná jeho vírou. Podstatnější jsou však jiné rysy. Němec nevystupoval jen jako neosobní odborná autorita. Přijímal také v té ne vždy pěkné době – stejně jako biblický Josef – roli ochránce a obránce. Přitom už tehdy měl jen minimální výkonnou moc a i o tu brzy přišel; zůstala mu jen ta neformální – přirozená autorita vědce – a funkce redaktora sémantické stavby. Přesto se při nejrůznějších pracovních jednáních snažil chránit před (zvláště ideologickou) nepřízní mocných nejen své „dítě“, Staročeský slovník, ale s vědomím závazku vůči podřízeným také své spolupracovníky, spolutvůrce tohoto kolektivního díla. Ještě důležitější je však druhá paralela s tesařem. Tesař byl v starých dobách do značné míry projektant, architekt, což byla původně Němcova vytoužená profese. A jako tesař buduje konstrukci domu, Němec budoval konstrukci slovníku. Napsal o tom stovky článků, uvedl [2]v nich spoustu příkladů. Následující stránky by měly ukázat, jak jeho „tesařina“ vypadala v procesu tvorby, kdy nejen stavěl svůj slovníkový dům, ale kdy k aktivnímu, uvědomělému stavitelství zároveň vedl své kolegy.

 

1 Němcova lexikografická práce spočívala v redigování významové složky hesel Staročeského slovníku (StčS). Tato činnost se dnes už sice na půdě oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český při navazující lexikografické práci (viz ESSČ) neprovádí, ale přesto je užitečné připomenout její nepochybný přínos ke kvalitě díla. Celý proces probíhal tak, že autor vypracoval návrh struktury slovníkového hesla a do jeho strojopisu Igor Němec zapracovával své úpravy včetně hojných vysvětlujících komentářů. Na jejich základě potom autor vytvořil výslednou podobu textu.

 

1.1 V následujícím textu konfrontujeme znění zaznamenané v oněch interních pracovních návrzích[1] včetně připojených Němcových komentářů určených autorovi se zněním verzí výsledných, které byly na základě Němcových zásahů uveřejněny pod příslušnými hesly Staročeského slovníku.

 

2 Jak architektonické, tak slovníkové dílo musí mít vedle věcného zadání také výchozí obecnou koncepci. U Igora Němce jí bylo pojetí „slovní zásoby jako hierarchizovaného a strukturovaného funkčního systému“ (Homolková, 2009, s. 485) v intencích pražské školy; toto pojetí jistě není třeba na stránkách Naší řeči blíže představovat.

 

2.1 Základním architektonickým prostředkem Němcovy lexikografické práce byly náležitě identifikované významové komponenty. Zejména u nedostatečně doložených lexikálních jednotek nebylo ale vždy snadné najít ty relevantní. Příkladem je vidová dvojice (zpracovaná v jednom heslovém odstavci) povztáhnúti/povztahovati s genitivním předmětem – v Alexandreidě je oním předmětem kůň (král … malečko ořě povstáhna AlxV 474)[2], zato v Bibli olomoucké lidský duch (vešken svój duch vynosí blázen, ale múdrý povztahuje [tj. jeho] a zachovává ku posledku BiblOl Pr 29,11). Autorovo řešení vedené snahou najít společný sém se soustředilo na slovotvorně motivované tažení něčeho, při němž dochází k přerušení děje: ‚(přitažením poněkud) zadržet‘. Němec však přihlédl k tomu, že ve slovní zásobě většinově probíhá významový posun od konkrétního (starší doklad z Alexandreidy) k abstraktnímu (mladší doklad [3]biblický) a obsah významu obohatil o sém pohybu a sém uzdy: ‚přitažením uzdy pozdržet, zadržet v pohybu‘ (StčS s. v. povztáhnúti 1). Tím význam dostatečně zkonkretizoval a dodal mu systémovou jedinečnost v rámci daného významového okruhu (např. oproti povzdržěti apod.); užití slovesa v biblickém textu pak stačilo označit jako metaforické (ve Staročeském slovníku signalizováno zkratkou „fig.“ v závorce za dokladem).

 

2.2 V Němcově koncepci lexikální analýzy hrála již od r. 1968 významnou roli spojitelnost – valence a kolokabilita[3] a Němec ji také od prvních hesel Staročeského slovníku důsledně uplatňoval. Proto např. autor hesla povzvésti uvažoval o dvou významech určených odlišnou kolokabilitou: čeho [uchopeného] ‚přemístit z nižší polohy do vyšší‘ (povzved své kopie Abner BiblOl 2 Rg 2,23) a čeho [tváře, očí] ‚obrátit vzhůru‘ (svatý Petr … svých očí pozved PasKal C9a); vycházel z toho, že je věcný rozdíl mezi hlavou, rohem nebo kopím, které lze vzít do ruky a tak je pozvednout, a okem, o kterém to neplatí. Igor Němec přesto zachoval jediný význam ‚pozvednout, pozdvihnout‘ (StčS s. v. povzvésti 1); autorovi svůj zásah zdůvodnil tím, že „není rozdíl v sémech“ daného slovesa a že pozvedání očí apod. stačí signalizovat v rámci téhož významu formou dílčího speciálního novočeského (tedy pouze „překladového“) ekvivalentu ‚obrátit vzhůru‘. Zapojení kolokability do významového popisu tohoto slovesa má totiž podle Němce obecnější povahu, neboť sémantická struktura hesla je vybudována pouze na třech kolokačních paradigmatech, tj. na trojitém protikladu pozvedání hmotného předmětu (povzvésti 1), abstraktního pozvedání (konkrétně hlasu – povzvésti 2) a obrazného pozvedání (tj. zvelebení něčeho – povzvésti 3).

 

2.2.1 Jemné rozlišení kolokačních paradigmat uplatnil Igor Němec u hesla pastuší, kde první význam přivlastňuje pastýři – jedinci (dáti syna pastušího v bezpráví ChelčPost 151a), druhý profesní skupině – pastýřům (stanové pastuší ŽaltPod Is 38,12). Autor se snažil rozdíl zdůraznit údajem o kolokabilitě u každého z navrhovaných významů: 1. [o jednotlivině] ‚pastýřův‘; 2. [o druhu] ‚pastýřský‘. Němec rozdělení na dva významy zachoval, avšak oba údaje v hranatých závorkách odstranil s odůvodněním, že rozdíl je sémické povahy, je součástí vlastní významové definice, nikoli však vazebných komponentů (např. spojení pastuší stan by mohlo označovat jedinečný stan konkrétního pastýře i stan pastýřský, užívaný pastýři, popř. mající specifickou konstrukci apod.). Němec to vyjádřil lapidárně: „tyto údaje se přece mají týkat rozvíjeného substantiva“. Ve výsledném slovníkovém hesle proto postačilo uvedený rozdíl v kolokabilitě vyjádřit přímo ve významové definici: ‚pastýřův, […], pastýře‘ (StčS s. v. pastuší 1) a ‚pastýřský, […], pastýřů‘ (StčS s. v. pastuší 2).

 

[4]2.2.2 U slovesa povzvučěti se uplatnil další Němcův opakovaně připomínaný spojitelnostní faktor, totiž zřetel k levostrannému doplnění: zdánlivě zcela přijatelný ekvivalent ‚zazvučet‘ (srov. hlas jich jako moře povzvučí BiblOl Jr 50,42), navržený autorem, Němec odmítl s upozorněním, že v nové češtině to nelze říci o osobě (veselte se … a … povzvuċte, zpievajte BiblPraž Jr 31,7), takže jej nelze uplatnit ve významové definici, která musí pokrývat oba typy dokladů – s agentem živým i neživým. Protože nová čeština nemá takový jednoslovný slovesný ekvivalent, definice se omezila na spojení ‚zvučně se ozvat‘ (StčS s. v. povzvučěti).

 

2.3 Při komponentové analýze je třeba dbát na řádnou identifikaci sémů u slovních spojení a nesměšovat frekventovaná spojení s víceslovným pojmenováním jediného denotátu. Autor hesla pekelní/pekelný zpracoval jako samostatný význam spojení pekelná propast (když s nebes do nebeské propasti upadl [ďábel] PasMuzA 18), pekelná krajina (vzav s sebú z těch pekelných krajin lúpež Aug 127b) a přiřadil jim významové vymezení ‚peklo‘. Němec celý významový odstavec zrušil se stručným (byť jen pracovně formulovaným) odůvodněním: „pekelná propast je jen pojmově totéž co peklo, ale význam není jen pojem, proto překládáme do nč. adjektivem + substantivem (ne samotným substantivem peklo)“. Uvedené doklady Němec navíc rozřadil ke dvěma významovým odstavcům podle toho, ke kterému „peklu“ se vztahují – autor si totiž nepovšiml, že v některých případech toto spojení označuje jiný denotát, konkrétně prostor posmrtného příbytku spravedlivých, tzv. předpeklí, limbus (srov. StčS s. v. pekelný 1 a pekelný 4).

 

2.4 Specifickým problémem je někdy také samo vymezení integračního sému: autor hesla pastýřník byl do té míry zaujat slovotvornou strukturou tohoto substantiva, kterou motivovala latinská předloha Liber regulae pastoralis, že do integračního sému přetavil onu „pastýřskost“ a vyjádřil ji slovem návod: ‚Liber regulae pastoralis, návod papeže Řehoře Velikého k zastávání učitelského, kněžského a panovnického úřadu‘. On to samozřejmě svým způsobem návod je, dotyčné slovo ve významové definici také zůstalo, ale Igor Němec mu předřadil skutečný integrační sém: ‚Liber regulae pastoralis, spis papeže Řehoře Velikého podávající kněžím návod k pastýřskému působení‘ (StčS s. v. pastorník).[4]

 

2.4.1 Někdy Němec přesností a výstižností své definice dokonce předčil i slovníky současné češtiny. U plurale tantum pačesi upravil autorovu definici ‚povrchový vlas tkaniny uvolněný počesáváním‘ tak, že opět zdůraznil slovotvorně opřené genus proximum, neboť je umístil do záhlaví významové definice: [5]‚výčesky, vyčesaná krátká vlákna … z textilní suroviny‘ (StčS s. v. pačesi 1); naproti tomu moderní SSJČ má méně výstižnou definici začínající slovem odpadek (při druhém česání lnu …) – věcně jde přitom u obou lexikálních jednotek o totéž.

 

2.5 Častým Němcovým zásahem bylo slaďování lexikálního a slovotvorného významu: deminutivum pilka autor opatřil nepostačující významovou definicí ‚pila, pilka‘ – Igor Němec ji rozšířil dodáním adjektiva malý (tj. ‚malá pila‘) a pozměnil pořadí obou slov (přednost měl jednoslovný ekvivalent).

 

2.5.1 Podobně doplnil do autorem navržené významové definice substantiva pahorek/pohorek ‚kultiště vyčnívající nad okolím, vyvýšené kultovní místo‘ jeho totožné novočeské pojmenování: ‚pahorek, vyvýšené místo pro kultovní úkony‘. Zbavil tak definici jisté pojmové všeobecnosti, redundance (vyčnívající, vyvýšený) a systémové nezakotvenosti: biblický slovník (Novotný, 1956, s. 581) totiž uvádí, že reálie pahorku je spojována právě s bohoslužbou, a staročeské doklady jsou doloženy právě v biblickém textu (na pahorek kadidla BiblLit Ct 4,6; obřěž syny israhelské … na pohorce obřězovánie BiblLit Jos 5,3).

 

2.5.2 U hesla pilkovaný zase autor užil adjektivum zubatý: ‚zubatý, mající ostří poškozené tak, že připomíná pilku‘. To však dostatečně nevystihovalo podobnost daného objektu s pilou, jejíž pojmenování bylo fundujícím výrazem, proto Němec vložil na počátek významové definice adjektivum pilkovitý.

 

2.6 Původní významové vymezení však především neodráželo dobové reálie: ona zubatost totiž nebyla defektem ostří, jak se domníval autor, ale prostým označením určitého typu ostří srpu nebo kosy (myť [„Neštěstí“] sme ten sěnosěčec, jehožto kosa jest pilkovaná sěm i tam, avšak sě nikdy viece neztupí TkadlA 36b). Němec proto definici opravil do podoby ‚pilkovitý, mající zubaté (zoubkované) ostří‘ (StčS s. v. pilkovaný) a podpořil ji odkazem na příslušné vyobrazení v historické literatuře.

 

2.6.1 Kvůli souladu pojmenování a dobových reálií Němec např. také zrušil jeden z navrhovaných významů adjektiva picí, totiž ‚vhodný k pití‘: upozornil autora, že picí med není med přijatelný k popíjení, ale dvouslovné pojmenování medoviny, jak lze zjistit u Z. Wintra (StčS s. v. picí) – i toto vymezení proto doplnil příslušným odkazem.

 

2.7 Jako správný „architekt“ kladl Igor Němec důraz na proporcionalitu, v případě slovní zásoby na vystižení systémových vztahů mezi lexikálními jednotkami: např. u hesla povzvésti upozornil dalšího redaktora, že výsledná [6]podoba předloženého hesla bude možná teprve po konfrontaci se zpracováním významově blízkého a přitom sémanticky bohatšího slovesa: „nutno redigovat spolu se synonymním povzdvihnúti“; přitom však měl Němec na mysli opravdu pouze pečlivou konfrontaci obou sémantických struktur, nikoli prosté „okopírování“ významového popisu, neboť stavba obou sloves zdaleka není totožná (srov. např. StčS s. v. povzdvihnúti 8 a povzvésti 3).

 

2.8 Lexikální význam polysémního slova je mj. výsledek vnitřního vývoje dané lexikální jednotky a ten není vždy jednoduché přesně postihnout. Pátý, poslední význam substantiva pacholík autor vymezil – mj. jistě i pod vlivem významově blízkého substantiva pacholek – jako ‚mladý žoldnéř, najatý k pomocným akcím, k záškodnictví apod., mladý námezdní ozbrojenec‘. Opíral se při tom zvl. o následující doklad: že jsme jeli pacholíka někého, kerýž jest jměl nás vypáliti z nájmu ArchČ 21,343 (1464). Předchozí čtyři významy ‚malý chlapec; mladík; muž; mladý služebník‘ však neobsahovaly žádný sém, který by poukazoval k vojenství apod., proto Němec základní významovou linii malý – mladý – sloužící rozšířil (i na základě dalších dokladů) o rys chudoby a význam upravil do podoby ‚mladý příslušník nemajetné vrstvy (najímaný k různým akcím)‘ (StčS s. v. pacholík 5).

 

2.9 K témuž heslu také ještě pro autora připojil poznámku, z níž bylo patrné, že je třeba důkladně sledovat nejen složky lexikálního systému zakotvené v rovině lexikální a v rovinách nižších, ale také významotvorné faktory explicitně i implicitně obsažené v textové rovině: „vždyť nikde [v textu listiny] není zřetelné, že jde právě o žoldnéře“.

 

2.10 Důležitý byl Němcův vhled do starších, předčeských vývojových fází jazyka. U polysémního, velmi složitého slovesa pásti (1. os. sg. padu) ‚padnout‘ výrazně upravil autorem navržené pořadí významů tak, že všechny významy slovesa bezpředmětového (např. padá [pramen] do Kafarnaum ComestC 293b; padá [Dunaj] u moře CestMandA 158a) předřadil slovesu předmětovému (např. vietr … silného lakomstvie padl na duom Čtver 7a). V přípisku autorovi vysvětlil, co ho k tomu vedlo: „z hlediska indoevropské komparatistiky je cílový lokál starší než akuzativ; stč. doklady to potvrzují“.

 

2.11 Problémem obrazně řečeno endemitů mezi lexikálními jednotkami (tedy těch doložených jen v jednom textu) je jejich malá zakotvenost v širším věcném kontextu. Při poměrně úzkém spektru dochovaných textů a jejich nízkém absolutním počtu se do takové situace dostala řada odborných termínů. Vhodným příkladem je heslo padl s tímto dokladem: manna neb padl jest horká a suchá odpolu a jest rosa, jenž na kvietie padá, a přičiňují jéj k mnohým věcem LékVodň 274a. Autor se zaměřil na spojení jest rosa a na sém padání akcento[7]vaný navíc v slovotvorné struktuře slova a tak také vymezil význam: ‚rosa‘. Toto přiřazení však bylo chybné – jednak z dokladu je zřejmé, že rosa je zde výrazem hyperonymickým, a podezřelá měla být už ojedinělost výskytu tohoto pojmenování u jinak tak běžné reálie. Naproti tomu Igor Němec spojil kontext v tomto lékařském spisu s latinským výrazem manna označujícím ztuhlou rostlinnou šťávu užívanou mj. jako droga a významovou definici opravil naprosto zásadně na ‚mana, výron jasanu padající jako rosa‘ (StčS s. v. padl).

 

2.12 Autor také vždy neodhadl vhodnou míru modifikace slovníkové makrostruktury – konkrétně hranici, kdy je a kdy není možné hnízdování. Sám princip spojení kmenoslovných synonym do jednoho heslového odstavce by nebyl chybný (byl užit třeba u sloves ottískati, ottíščěti), ale nehodí se vždy. Vhodná nebyla taková volba např. v případě monosémního pískati a polysémního piščěti, protože tento přístup by zakryl právě tuto jejich strukturní odlišnost; I. Němec proto rozhodl, že obě slovesa se zpracují samostatně (srov. pískati, -aju ‚pískat‘ a piščěti 1 ‚pískat‘ a piščěti 2 ‚prýštit‘ – StčS s. vv.).

 

2.13 Při diachronním přístupu je nezbytně nutné respektovat svébytné dobově podmíněné pojmové zpracování označované skutečnosti – v praxi to znamenalo především vyvarovat se anachronismů, modernizací. Je pochopitelné, že není snadné „vyřadit“ vlastní jazykové povědomí a potlačit při tvorbě významové definice svůj „jazykový obraz světa“. Někdy se autor – obvykle ten odpovědný, snažící se až úzkostlivě o přesné vymezení – kvůli přesnějšímu vyjádření opřel o poznatky dnešní vědy, soudobé technické znalosti apod.; např. autor hesla papier vypracoval skutečně opulentní a pojmově moderní, vpravdě encyklopedickou významovou definici: ‚papír, směs zpravidla z vláken rostlinného původu, nejčastěji z plátna na drobno stlučeného, upravená do podoby tenkých listů, sloužící k psaní, balení ap., nebo slepené proužky z listů šáchoru papírodárného, sloužící ve starověku na materiál ke psaní, papyrus‘; Igor Němec ho upozornil na ahistoričnost a sémickou nadbytečnost této definice a nahradil ji takovou definicí, která odpovídala dobovému myšlení a jazykovému ztvárňování tohoto myšlení a která zároveň přetrvává dodnes („[dát] definici spíš podle SSČ: zachycuje funkční rysy signalizované v kontextech“) – ‚papír, výrobek v podobě tenkého listu k psaní, tisku, balení ap.‘ (srov. StčS s.v. papier 1 a SSČ s. v. papír).

 

3 Tesař, architekt musí být odvážný a musí mít od počátku vizi celku. Němcovy zásahy byly leckdy velmi radikální a rozsáhlé. Přitom není vůbec jednoduché od základu změnit cosi už zdánlivě hotového, co už autor sestavil. (Je známá zkušenost, že než předělávat slovník, je lepší napsat nový.) Proto jsme Němcovy zásahy přijímali s respektem a obdivem, neboť z nich bylo zřejmé, do jaké míry [8]relativně rychle získal jasnou představu o struktuře hesla, s nímž jsme se my mořili celou věčnost; nebylo výjimkou, že z původní heslové struktury nezůstal – a nejenom v případě začátečníků – kámen na kameni.

 

3.1 Tesař Igor už mezi námi devět let není. Zbyla po něm stavba – strukturovaná slovníková hesla. Zbyly po něm také jejich opoznámkované koncepty. Je to unikátní studijní materiál, nikoli pouhé podklady pro slovník; jsou to mikrostudie, které však zůstanou skryty světu. Proto jsem rád, že jsem zde některé mohl připomenout.

 

4 Ale abychom nekončili pateticky: jak známo, i mistr tesař… Několik takových případů si můžeme připomenout. Samozřejmě ne vždy se při zpracování jednotlivých slovníkových hesel podařilo zachovat stoprocentní jednotu lexikografické formy, občas se proto ve Staročeském slovníku vyskytují drobné nedůslednosti srovnatelné s písařskými nebo typografickými chybami v neslovníkovém textu – ty nemá smysl připomínat. Zásadnější jsou omyly vzniklé při interpretaci lexikálního významu.

 

4.1 Např. substantivum pospěš doložené jedinou latinsko-českou dvojicí ze ztraceného mamotrektu z Trhových Svin meta pospěš Němec po konzultaci s dalšími třemi redaktory vymezil jako ‚běhoun, svrchní mlýnský kámen rozemílající zrno svým otáčením‘ – tak také bylo heslo otištěno ve Staročeském slovníku. Výklad vycházel z obdobných slovotvorných struktur (stč. prospěš), ze slovní zásoby středověké latiny (meta molendaria, sloveso metari) apod. Při nezvěstnosti příslušného rukopisu byla autorům pramenným zdrojem jediná stará edice, která obsahovala uvedené znění. Nedávno však K. Voleková (2015) rukopis znovu nalezla a ukázalo se, že veškeré snažení vycházelo z mylného podkladu: v rkp. totiž nestojí meta, nýbrž zcela běžný imperativ propera.

 

4.2 Podobným problémem bylo – nepochybně přejaté – substantivum pajcoch, doložené jednou z Třeboňska: zahrada pod pajcochem ArchČ 6,461 (1411). S odkazem na Grimmův slovník je Igor Němec po konzultaci s kolegou Emanuelem Michálkem vysvětlil jako ‚nižší horský hřeben‘ (něm. Beizug). Pochybnosti však vzbuzoval fakt, že Třeboňská pánev horami zrovna neoplývá (srov. kontext: Lásenický les, Číměř, Žár, Malíkovský les). K heslu se po čase vrátil J. Povejšil (1987) a přišel s novým, nepochybně správným řešením: něm. bei je forma běžnějšího bie ‚včela‘ a zug/zog může znamenat ‚slepé rameno‘. „Zahrada pod Pajcochem“ byla tedy podle všeho pozemkem v nežárecké nivě (dřívější název Nežárky byl Včelnice) – nebrání tomu ani význam stč. předložky pod, srov. stč. pod II/A3 ‚u čeho, v blízkosti něčeho výše položeného‘: kteráž [cesta] jest pod příkopú tú ArchČ 16,280 (1485).

 

[9]4.3 Konečně u Husa a Korandy doložené proprium Najthart (pohřiechu již lidé miesto Kristova umučenie malují trojanské bojovánie a miesto apoštolóv namaží kolcóv [tj. bojovníků] a miesto obcovánie Kristova malují život Najtharta HusVýklM 76b)[5] a sloveso najthartovati (neviem, by sám tomu chtěl obyknúti, leč by chtěl frickovati neb najthartovati KorMan 171b) se ve Staročeském slovníku spojuje s tvorbou Nîtharta von Riuewental (cca 1190 – cca 1236) a integračním sémem je ‚tropení rozpustilostí‘ (srov. najthartovati ‚šprýmovat, tropit rozpustilosti‘ – StčS s. v.). Zpřesnění tohoto poněkud povšechného výkladu podal Josef Macek (1988), který doložil, že i čeští měšťané si nechávali domy vyzdobit malbami zobrazujícími scény z tzv. švanků (frivolních příběhů) o rytíři Neithartovi; oblíbená byla zejména scéna z tzv. příběhu s fialkou, kdy zamilovaný rytíř schovává pod kloboukem pro svou vyvolenou dámu první jarní fialku, ale sedláci, s nimiž je ve sporu, místo kvítku pod klobouk podstrčí lejno. Nešlo tedy ve staré češtině o reakci na Neithartovu tvorbu, ale na příběhy s jeho osobou spojené.[6]

 

5 Poslední tři příklady pěkně ukázaly, že lexikografie je záležitostí kolektivní. Bez přispění kolegů, erudovaných specialistů, není sebedokonalejší koncept špičkového vědce samospasitelný (a tudíž ani životaschopný). Na druhé straně množství předchozích uvedených příkladů zdůraznilo i opak: důležitost klíčové osobnosti, která udává směr a charakter společného výzkumu. Igor Němec byl takovou osobností.

 

LITERATURA

ESSČ: VAJDLOVÁ, M. a kol. (2005–2014): Elektronický slovník staré češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2015-01-04. < http://vokabular.ujc.cas.cz >.

HOMOLKOVÁ, M. (2009): Igor Němec. In: I. Němec, Práce z historické jazykovědy. Praha: Academia, s. 484–487.

HUS, J. (1966): Magistri Iohannis Hus Polemica. Ed. J. Eršil. Praha: Academia.

MACEK, J. (1988): Najthart a najthartovati. Státní divadlo v Brně. Program, 60, č. 4, s. 157–160.

NĚMEC, I. (1968): Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha: Academia.

NĚMEC, I. (1969): K teoretickým základům Staročeského slovníku. Listy filologické, 92, s. 42–51.

NĚMEC, I. (1980): Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha: Academia.

[10]NĚMEC, I. (1994): Diachronní lexikografie. In: F. Čermák – R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie. Jinočany: H&H, s. 182–210.

NĚMEC, I. (1994): The Potential Valency Constituent in Diachronic Lexicology. In: The Syntax of Sentence and Text. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 375–382.

NĚMEC, I. (2001): Etymologická hodnota kontextové spojitelnosti u lexikálních responzí. Slavia, 70, s. 417–420.

NĚMEC, I. (2009): Práce z historické jazykovědy. Praha: Academia.

NOVOTNÝ, A. (1956): Biblický slovník 1. Praha: Kalich.

POVEJŠIL, J. (1987): Ze staročeského slovníku. 2. Stč. pajcoch. Listy filologické, 110, s. 172–173.

SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (2003). Praha: Academia.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Academia.

StčS: NĚMEC, I. a kol. (1968–2008): Staročeský slovník, na–při. Praha: Academia.

StčS (1968): Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia.

STÖLLINGER-LÖSER, Ch. (1992): Rutze, Nicolaus. In: Die deutsche Literatur des Mittelalters, Verfasserlexikon, Band 8. Berlin: Walter de Gruyter & Co.

VOLEKOVÁ, K. (2015, v tisku): Česká lexikografie 15. století. Praha: Academia.


[*] Předneseno 12. června 2014 v Praze na přednáškovém odpoledni Jazykovědného sdružení ČR a odd. vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, které bylo věnováno 90. výročí narození Igora Němce (* 12. června 1924). Článek vznikl za podpory grantového projektu GAČR P406/10/1153 Slovní zásoba staré češtiny a její lexikografické zpracování.

[1] Jsou uloženy v oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR.

[2] Zkratky pramenů citujeme podle úvodního sešitu Staročeského slovníku (StčS 1968, s. 55–118); jím se rámcově řídíme i při uvádění dokladů (pro snadnější percepci středověkého textu nezachováváme oproti StčS transliterovanou podobu heslového slova; rezignujeme rovněž na uvádění ekvivalentů cizojazyčné předlohy, invariant či odlišných variant z jiných rukopisů atd.).

[3] Srov. např. Němec (1968, 1969, 1980, 1994, 1995, 2001 aj.); mnohé lze rovněž vyčíst z výboru Němcových studií (Němec, 2009) – tam je i celá Němcova bibliografie z pera autora tohoto článku.

[4] S ohledem na lexikografickou úspornost zůstal u hesla pastýřník pouze stručný věcný popis (Liber regulae pastoralis) a dále odkaz na synonymní substantivum pastorník, kde byla zmíněná definice uvedena v úplnosti.

[5] Husova slova převzal, což patrně němečtí medievisté netuší, rostocký mistr Nicolaus Rutze (1460 – cca 1514), sám editor některých Husových spisů nebo textu čtyř pražských artikulů: „In de stede des lidendes christi malen se de strid von troye unde in de stede der apostele malen se niterdes dantz effte andere nakede untuchtige wivesbilde unde meerwunder mit bloten brusten“ (Stöllinger-Löser, 1992).

[6] Jak upozorňuje anonymní recenzent našeho článku, Hus sám celý tento příběh uvádí v polemice se Stanislavem ze Znojma (Hus, 1966, s. 297).

Ústav pro jazyk český AV ČR
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
nejedly@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 1, pp. 1-10

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Lucie Radková, Jana Rausová: Barva, červeňák či paprika? Lexikum užívané v drogovém prostředí