Časopis Naše řeč
en cz

Diference ve spontánní mluvě středočeské (pražské) rodiny

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

-

0. V české lingvistice je dosud ve srovnání se zájmem, jemuž se těší jazyk ve škole, málo pozornosti věnováno jazyku v rodině, i když hlavně dialektologové zpracovávají mluvu místa, do kterého se narodili. Třebaže se dnes mění institut rodiny,[1] rodina zůstává základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou, uznává se ideál rodiny, představa dvou věrných partnerů, kteří se radují ze svých dětí. Rodina je prvotní komunikativní situací, v ní se každý člověk učí nejprve ten nejzákladnější (rodný, mateřský) jazyk, k němuž má zpravidla citový vztah, jazyk, který se stává znakem jeho národní identity, dědictvím po předcích a na který se později navrstvují další útvary národního jazyka včetně spisovného, popř. jazyky jiné. Jazyk získaný v rodině bývá ovšem při dlouhodobém nebo trvalém životě v jinojazyčném prostředí potlačen.

Pokud jde o českou rodinu jako předmět jazykovědy, necháme-li stranou práce o raném vývoji dětské řeči, kde se běžně přihlíží k rodinnému prostředí, už r. 1962 v programovém článku o městské mluvě bylo zmíněno, že lze zkoumat jazyk jedince i mluvu rodiny.[2] Psalo se o vlivech jazykových zvyklostí rodiny na jazyk dětí staršího školního věku.[3] Bylo upozorněno na výběr vhodných zkoumaných osob při výzkumu městské mluvy ve vztahu k jejich rodinnému zázemí,[4] doporučovalo se užití skrytého mikrofonu[5] atd. V poslední době je u nás nejčastější studium jednotlivých systémů interakce mezi členy rodiny. Dialogy rodiny z tohoto hlediska byly podány na materiálu hanáckých nářečí,[6] konverzace při návštěvách v rodinném středočeském prostředí byla zpracována i knižně jako globální analýza celku textu z aspektů žánrových, tematicko-sémantických, pragmatických, textově jazykových, popř. jiných.[7]

Před více než čtvrtstoletím jsem se zabýval v tomto časopise mluvou své vlastní, tehdy bezdětné rodiny na začátku manželství.[8] Článek jsem uzavřel konstatováním, [186]že by bylo užitečné zabývat se mluvou těchto manželů za 20 let. Pokouším se o to nyní, když máme už dva dospělé syny. Rodina žije stále ve středních Čechách, jejichž jazyk byl dosud zkoumán J. Hallerem, R. Brabcovou, M. Rackovou, manžely J. a P. Jančákovými. Zvolil jsem podobně jako oni hledisko útvarové, protože při něm jsou individuální rysy mluvy jednotlivých členů středočeské rodiny daleko výraznější než u hlediska interakčního. Rodinné prostředí má rozhodující vliv na individuální jazykový úzus, který se může částečně odlišovat od běžné mluvy města, v němž rodina žije a jež je dost nehomogenní.

V tomto článku nejprve naznačím metodu zkoumání spontánní mluvy v rodině (1), potom se budu zabývat konkrétně na jazykovém materiálu jazykovými diferencemi ve spontánní mluvě mezi rodiči (2), všimnu si, jak tyto diference ovlivnily spontánní mluvu dětí (3), a zmíním se o uvědomělém užívání některých jazykových prostředků v rodině, které je možno chápat jako hru s jazykem (4).

1. Zatímco v r. 1977 jsem se zabýval vedle mluvy bezdětné rodiny i mluvou širší rodiny, tj. i jazykem rodičů a prarodičů, zde se chci zabývat jen mluvou své vlastní nukleární[9] (manželské) rodiny, tj. rodičů a svobodných dětí, mluvou střední a mladé generace. Matka se narodila r. 1948 v městě Příbrami v úřednické (původně učitelské) rodině, která tam kromě jedné její babičky žila několik generací, otec se narodil r. 1945 v městečku Sadské u Nymburka v rolnické (původně pekařské) rodině, jež tam žila řadu generací bez výjimky. Oba žijí od 60. let v Praze. Tam se narodili i dva synové, a to r. 1977 a 1980. Všichni čtyři mají vysokoškolské vzdělání.[10] Tato rodina je založena na pevných, harmonických vztazích, na důvěře, věrnosti a vstřícnosti. To také umožnilo výzkum spontánní mluvy rodiny.

Každý člen rodiny si vytváří na základě svých vrozených předpokladů užívání jazyka (schopností, temperamentu) a především předpokladů získaných aktivní interakcí s prostředím (učením) už v mladém věku svůj vlastní psychický obraz skutečnosti[11] a tedy i soubory vyjadřovacích prostředků jednotlivých jazykových rovin, tedy svůj individuální jazykový úzus, idiolekt.

Výzkum mluvy rodiny bývá zpravidla uskutečňován lingvistou, který stojí mimo ni, je „vnějším“ pozorovatelem její mluvy. Usiluji naproti tomu o pozorování mluvy rodiny „zevnitř“;[12] autor tohoto příspěvku je totiž totožný s otcem zkoumané rodiny. V prvním případě lingvista užíval (korespondenční) dotazníkovou anketu nebo [187]se přímým výzkumem v terénu při eventuálním nahrávání na magnetofon snažil navodit přátelskou atmosféru, aby mluva členů rodiny byla spontánní. V druhém případě byl lingvista jako otec přímo účastníkem dialogů ve zkoumané rodině. Dialogy v neveřejných, neoficiálních až intimních komunikativních situacích o tématech běžného života (jde tedy o styl běžně dorozumívací) probíhaly léta, byly v nich vyjadřovány názory, city, pojmy a myšlenky tím nejpřirozenějším způsobem, tyto dialogy nebyly zaznamenávány na magnetofon a nebyly vedeny proto, aby se zkoumal jazyk, ale proto, že životní situace to vyžadovaly. Přitom si vždy jeden člen rodiny všiml jazykového jevu, který byl odchylný od jeho úzu, a ten si následně autor tohoto příspěvku zapsal. Autor nebyl v době vzájemného pozorování odborníkem na mluvenou češtinu, což usnadňovalo spontánnost komunikace. Šlo o to, aby mluva rodiny byla zkoumána jako typický příklad spontánního (autentického) mluveného jazyka.[13] který se liší od spontánnosti v jiných neformálních, neveřejných mluvených situacích, jde o spontánnost maximální, která umožňuje, aby na povrch „vyplouvaly“ hlubinné jevy všech jazykových rovin, uložené uvnitř jazykového povědomí toho kterého člena rodiny tak, že si je mnohdy ani neuvědomuje. Až v době psaní tohoto článku se autor seznámil s odbornou literaturou o mluvené češtině.

Spontánní promluvy ve zkoumané rodině měly smíšený charakter, docházelo ke střídání kódů různých jazykových útvarů od zbytků nářečí přes obecnou češtinu jako původně středočeského interdialektu dnes širší platnosti k češtině spisovné. V těchto promluvách má v hláskové a tvarové rovině dominantní postavení obecná čeština a některé její jevy, jako úžení é-í, diftongizace ý(í)-ej, protetické v-, mají v promluvách vysokou frekvenci,[14] přičemž ovšem většina slov je společných spisovné češtině, češtině obecné i nářečí. Pro útvary národního jazyka dále užívám jen termíny nářečí, obecná čeština a spisovná čeština. Někdy se ještě užívá termínu běžně mluvená čeština, popř. běžná mluva, který jednou označuje obecnou češtinu a nářečí dohromady, jindy označuje samotný jazykový útvar vnitřně diferencovaný. Užívám i termínu běžná mluva, nechápu ho však jako útvar, nýbrž beru ho funkčně, situačně jako vrstvu češtiny pro běžné dorozumívání, češtinu každodenní, v našem případě pro komunikaci v rodině.

Při dlouholetém zapisování jazykových jevů rozdílných mezi členy rodiny nešlo o analýzu celých promluv v různých komunikativních situacích jedné rodiny, ale o srovnávání hláskoslovných a tvaroslovných (ty jsou několikanásobně řidší než hláskoslovné) obměn jazykových pojmenování týchž pojmů a dále různých pojmenování (slov) pro tytéž pojmy v promluvách různých členů rodiny (pro nedostatek mís[188]ta nechávám stranou frazeologická spojení), kdy někdy mohlo docházet i u jednoho mluvčího ke kolísání ve volbě jazykových prostředků z různých útvarů národního jazyka, většinou však šlo o jevy stabilní. Tyto obměny bývají v rámci téže jazykové normy nazývány variantními prostředky,[15] mně však šlo o hláskoslovné, tvaroslovné a lexikální obměny i v jazykových normách různých útvarů, a proto uvažuji o diferenčních jazykových prostředcích.

První etapou byla tedy metoda pozorování jako přímé poznávání a srovnávání idiolektů jednotlivých členů rodiny, zjištění diferencí. Druhou etapou bylo zařazování jazykových prostředků do jednotlivých norem útvarů mluvené češtiny. Metoda dlouhodobého pozorování byla uplatňována především při zjišťování diferencí mezi matkou a otcem (viz níže 2). Uvedená metoda byla doplněna někdy i experimentem, když autor tohoto příspěvku na základě těchto diferencí nenápadně připravil jazykové situace, v nichž synové spontánně užívali buď jev matky, nebo otce (viz 3), aby tak poznání bylo urychleno.

2.0. Mezi matkou a otcem je samozřejmě naprostá převaha shodných jazykových jevů obecné a spisovné češtiny, to je základ mluvy rodiny. Nám však šlo o zjišťování diferencí, jež ve srovnání se shodami jsou ojedinělé. Rozhodující jsou jazykové diference mezi rodiči, protože až na ně se navrstvují diference dětí. Jazykové diference mezi matkou a otcem mají v rodinné komunikaci různou frekvenci: od hláskoslovných diferencí, které jsou častější, přes řidší jevy tvaroslovné (některé velmi řídké) až k naprosto okrajovým jevům lexikálním.

Jazykové diference mezi matkou a otcem z hlediska jejich stabilizovanosti mají tři vrstvy. První je nejrozsáhlejší; v ní jsou stabilizované diference všech jazykových rovin, které vznikly v rodinách, v nichž oba prožili své dětství. Jsou uloženy v dlouhodobých pamětích manželů, a proto zůstaly v průběhu více než pětadvacetiletého manželství, které prožili mimo místa svého dětství, zachovány dosud v jejich spontánní rodinné komunikaci. Tato první vrstva byla odhalena vzájemným pozorováním matky a otce (viz 2.1). Naproti tomu ve druhé vrstvě jsou stabilizované jen některé další hláskoslovné diference, které jsou velmi nenápadné, a proto jsou neuvědomované, a jichž si všiml až syn (2.2). Do třetí vrstvy patří jazykové diference nestabilní všech jazykových rovin, u nichž během mnohaletého trvání rodiny došlo ve spontánní mluvě k jejich zrušení nebo oslabení (2.3).

2.1. Stabilizované jazykové diference první vrstvy klasifikujeme na základě jazykových norem. Vycházíme totiž z toho, že jazyk jedince bývá svázán s jazykem menšího nebo většího společenství právě pomocí jazykové normy (jisté jazykové společenství přijímá jazykové prostředky jako závazné[16]). [189]Matka i otec patří současně k užším i širším společenstvím, kde platí různé normy. Norma nářeční plynule přechází v normu nadnářeční, ta zase v normu oblastní varianty obecné češtiny, obecná čeština pak v oblastní variantu češtiny spisovné. Někdy se dokonce pochybuje o útvarech s pevnou normou. Na rozdíl od normy nářeční a normy obecné češtiny má jen norma spisovného jazyka kodifikaci, a protože norma spisovné češtiny se mění, proměňuje se s jistým zpožděním i kodifikace.[17]

Při klasifikaci jazykových diferencí mezi matkou a otcem zjednodušujeme uvedenou složitou jazykovou realitu tím, že používáme jen trojstupňovou útvarovou charakteristiku nářečí – obecná čeština – spisovná čeština. Abychom zařadili jazykové jevy otce a matky do těchto tří norem, využili jsme dosavadní českou lingvistickou literaturu, která tyto jevy zpravidla útvarově i zeměpisně více či méně dále lokalizuje a specifikuje.

V následující klasifikaci používáme zkratky těchto použitých lingvistických prací: Bá – J. Bachmannová, Podkrkonošský slovník, Praha 1998; – J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972: Bm – L. Bachmann, Nářečí na Vysokomýtsku, Praha 2001; Br – R. Brabcová (Kvapilová), Městská mluva v Brandýse nad Labem, Praha 1973; ČJA – Český jazykový atlas (ved. autor. kolektivu J. Balhar a P. Jančák), 1–4, Praha 1992, 1997, 1999, 2002; Ha – J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, Praha 1932; HJ – B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981; Hr – J. Hronek, Obecná čeština, Praha 1972; 1 – J. Jančáková, Nářečí a běžná mluva na Příbramsku, Praha 1987; 2 – J. Jančáková, Nářečí středočeské obce Dobrovíz u Prahy, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Praha 1997, s. 174–182; 1 – P. Jančák, Dvě středočeské izoglosy, NŘ 58, 1975, s. 237–243; 2 – P. Jančák, K interdialektickému vývoji mluvy západočeských měst, NŘ 63, 1980, s. 169–174; 3 – P. Jančák, Praha v zóně doznívajících oblastních jevů, NŘ 80, 1997, s. 248–255; Kr – Krasnická (Hlavsová), K některým současným vývojovým tendencím v českých nářečích severovýchodočeských, SaS 32, 1971, s. 326–333; R – M. Racková, Nářečí okrajového úseku Třebívlického I, in: Sborník Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem 1979, Praha 1978, s. 5–142; SH – P. Sgall, J. Hronek, Čeština bez příkras, Jinočany 1992; SSČ – Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (hlav. red. J. Filipec, F. Daneš, V. Mejstřík), 2. vyd., Praha 1994; SSJČ – Slovník spisovného jazyka českého 1–4 (hlav. red. B. Havránek), Praha 1960, 1964, 1966, 1971; – J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní 1, Praha 1955; Vy – J. Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923. Prostorové rozložení konkrétních jazykových jevů v Čechách v idiolektu matky nebo otce podává podrobně a názorně ČJA. Útvarové charakteristiky SSJČ byly zpřesněny novější jazykovědnou literaturou, zvláště SSČ. – Dále jsme použili jen jako doplněk i dva starší písemné záznamy folklorních vypravování v obecné češtině s nářečními jevy: pro jihozápad a Příbramsko Va – K. Vaněček, Lidová vypravování z Podbrdska a jiných českých krajů, Plzeň 1928; pro severovýchod a Nymbursko Ku – J. Kubín, Lidové povídky z českého Podkrkonoší 1–3, Praha 1922, 1922, 1926.

[190]Rodiny, v nichž matka a otec prožili své dětství, žily, jak jsme již uvedli, v Příbrami a v Sadské, to znamená, že jejich jazykové diference jsou dány teritoriálním rozdílem mezi normou nářečí jihozápadočeských a normou nářečí severovýchodočeských, na jejichž okrajích ve středních Čechách tato města leží. Ve středních Čechách byla nářečí nivelizována již natolik, že v rovině hláskoslovné a tvaroslovné jsme našli jen jednu diferenci: pro spisovný výraz nit[18] (SSJČ2 207)[19] má matka nářeční podobu nítě, kdežto otec nářeční podobu niť (ČJA4 m. 17). Z lexikálních diferencí pro plody lopuchu užívá matka čumbrky, otec ježky (ČJA2 m. 118), dále jsou to různá nářeční pojmenování pro „vrátka v plotě“: zatímco matka má pro Příbramsko charakteristické dvířka (Já1 38), otec má dvirka (ČJA3 m. 29).

Matčino užívání krátkých samohlásek v kořenech slov, např. přivezt, vlezt, zamect, pect, tect (Vč 32; Jč3 254) a otcovo užívání dlouhých samohlásek přivízt, vlízt, zamíct, píct, týct bývá hodnoceno jako staré nářeční rozdíly jihozápadočeské a severovýchodočeské (ČJA4 m. 341). Vzhledem k dnešnímu velkému územnímu rozsahu tvaru píct, který zahrnuje i Moravu po hranici východomoravských dialektů, se však při užívání dlouhých samohlásek uvedeného typu objevuje i pojetí uvažující o východní oblasti obecné češtiny (Hr 36–37).

Diference mezi normou nářeční (nadnářeční) a normou obecné češtiny nacházíme u následujících jednotlivých jevů. Nářeční krátké -y- [-i-] má matka v kořeni slovesa prohybat se pro význam „dělat most u batolete“, kdežto otec má obecněčeské prohejbat se. Naproti tomu otec má nářeční včerá (Br 22, Bm 67), ale i obecněčeské včéra, kdežto matka má obecněčeské včéra (a spisovné včera) (Já1 30). Z tvaroslovných jevů má matka obecněčeské tvary se psama (Hr 41), voloupej brambory, kdežto otec nářeční se psema (Br 52, Bm 77, Ku3 78), (nářeční?) volup brambory. Z rodových diferencí při tvoření slov pro „záhyb na látce“ má matka obecněčeský tvar fald (SH 144) a otec nářeční falda (ČJA1 133). Z lexikálních diferencí má matka nářeční vokusek (Jč2 173), kdežto otec obecněčeský vohryzek (ČJA2 m. 11). Patří sem i infinitivní konstrukce s významem nemožnosti u dokonavého slovesa sehnat: zatímco otec má obecněčeskou podobu nebylo možný sehnat pokoj, matka má (nářeční?) nebylo sehnat pokoj.[20]

Nejčastější jsou diference mezi normou nářeční (nadnářeční) a normou spisovné češtiny, kdy ovšem v běžné mluvě na Příbramsku a na Nymbursku se užívá různých spisovných jevů. Z hláskoslovných jevů jde především o samohlásky. Otec má nářeční severovýchodočeské dlouhé samohlás[191]ky v kořenech dvojslabičných slov, např. póle (ČJA3 100), pívo, zéli, bjéži (Ha 10, 84, 85; Br 21; Jč3 250; Bá 64), plína (R 72; Brn 21), kdežto matka má spisovné krátké samohlásky ve shodě s běžnou mluvou v Příbrami: pole, pivo, zelí, běží, plena (JČ3 250), matka má jen vjéří po babičce ze severovýchodních Čech a v rozporu s běžnou mluvou Příbramska a ve shodě s manželem (Jč3 250). Otec má i nářeční samohlásky krátké v kořenech slov, např. napišu (R 83), polivka (Br 19, Já2 179), srov. i dále 2.2., mužu (Ha 87; R 25, 69, 84; ČJA4 m. 293), zatímco matka má spisovné samohlásky dlouhé napíšu, polívka (SSJČ2 723; Já1 27, m. 51), hovorové spisovné můžu (HJ 283), i když na Příbramsku převažuje mužu (Já1 71).

Z hláskoslovných jevů má otec ve shodě se spisovným jazykem krátké kořenné samohlásky ve slovech všimnout si, co se dělo, kominik, poklička, kol(i)k, které jsou v běžné mluvě na Nymbursku, kdežto matka má nářeční dlouhou samohlásku všímnout se (a navíc proti spis. si nářeční se, 1 29), jinou dlouhou nářeční samohlásku co se dílo, nebo jiné krátké nářeční samohlásky komeník (ČJA1 m. 178), puklička (ČJA1 m. 145; Já1 24), kulík (ČJA3 m. 104; Já1 24). Zatímco otec má shodně se spisovnou normou kůlna, kůzle, matka má nářeční kolna (Já1 27; ČJA1 212), kozle (Jč2 173; Já, 28).

Jen zcela ojediněle jde o souhlásky. Otec má nářeční stříška (ČJA1 392), střáseň, kdežto matka spisovné tříska (SSJČ3 899), třáseň (SSJČ3 891).

V tvarosloví má otec několik nářečních jevů: na uše (ČJA4 m. 84a; Brn 89) vedle na uchu, bude půla (Bm 25,135; Bá 159), dva chlapove (srov. tři bratrove, Br 54), haplologický tvar uďál (R 68; Bm 58, Ku3 309), kdežto matka má jen spisovné na uchu, bude půl, expres. spisovné dva chlapi a udělal (ČJA4 518, m. 366). Matka má nářeční tvary Pavlíčkovej kabát, Jiříčkoví mejdlo (Ha 104; Jč1 238–240), zatímco otec má spisovné Pavl(i)čkův kabát, Jiř(i)čkovo m(ej)dlo.

Z častých rodových rozdílů při tvoření slov má otec nářeční tvar kedlub (R 53), kdežto matka spisovné kedlubna, jež je celopříbramské (Já1 78), spis. kedluben (SSJČ1 862) oba manželé neužívají. Dále otec má nářeční stroužka (ČJA2 92), koblih (ČJA2 m. 207), kdežto matka spis. stroužek (SSJČ3 569), kobliha (SSJČ1 898).

Z lexikálních diferencí má matka nářeční (nebo nářečně příznakové) medvědice (ČJA2 m. 97), vršek (Jč2 173; Já1 92), chvátat (ČJA1 158) vedle spis. pospíchat, kdežto otec spisovné a na Nymbursku běžné ostružiny, kopec, spěchat jako hláskovou obměnu pospíchat (ČJA1 158). Naproti tomu má matka spis. chodba pro „prostor uvnitř venkovského stavení za domovními dveřmi“ (SSJČ1 695), kdežto otec nářeční síň (SSJČ3 332; ČJA1 360).

Další stabilizované diference mezi matkou a otcem jsou diference mezi normou obecné a normou spisovné češtiny. Z hláskoslovných samohláskových jevů jsou u otce nejnápadnější obecněčeské tvary cejtit, sejtko (Bě 11, 221, 230; Hr 22), kdežto matka má po ostrých sykavkách archaické dlouhé kořenné -í-, tedy cítit, sítko, což je spisovné a zároveň charakteristické pro běž[192]nou mluvu Příbramska (Vč 25; Já1 22). U slova sýr, kde je kořenné -ý-, otec užívá obecněčeský tvar sejra, matka má spis. sýr, ačkoli i na Příbramsku je běžně sejra (Já1 22). Diftongizaci ý-ej má otec v obecněčeském slově vejlet, kdežto matka má spis. výlet. Naopak uvedená diftongizace neproběhla v severovýchodočeských nářečích u otce ve slově dýchat (Kr 331, Bá 8), které je totožné se spisovnou češtinou, matka má obecněčeské dejchat.

Zajímavá je situace u spisovných knižních násobených sloves vylézat, přelézat, prolézat, proplétat, dopékat, místo nichž otec v mluvě rodiny užívá dnes již spisovné zúžené hovorové tvary[21] vylízat (odněkud) (SSČ 512; KU3 247), přelízat (SSČ 326; Ku1 150), prolízat (SSČ 311), proplítat (SSČ 313), dopíkat (SSČ 65), kdežto matka má obecněčeské tvary s diftongizací í-ej: vylejzat (Vy 31), přelejzat, prolejzat, proplejtat (Vč 26, R 28, Brn 28), dopejkat (Va 89).

Z dalších jednotlivých samohláskových jevů jsou u matky spisovné krátké kořenné samohlásky ve slovech muchomůrka (Já1 46), ředitel (SH 35), ale i nespisovné pan ředicí, spis. večer (Já1 26), kdežto u otce jsou jiné obecněčeské krátké samohlásky mochomůrka, řiditel (SH 35) i obecněčeské pan řidicí (Ha 83), nebo jiná dlouhá obecněčeská samohláska ve slově večír (Bá 152, 160; Já2 179; Bm 27, 64).

Pokud jde o souhláskové jevy, má otec spisovné vyvrtnout, kdežto matka obecněčeské vyvrknout (SSJČ4 394).

Z tvaroslovných jevů má matka spisovné s hrachem (HJ 159), kdežto otec obecněčeské s hráchem (Ha 86).

Pokud jde o lexikální jevy, má otec obecněčeské výrazy breberka (SSJČ1 166; Bá 35), vlasatý pro význam „mající nepokrytou hlavu“ (SSJČ4 107), kdežto matka má spisovné výrazy veš, prostovlasý (ČJA1 m. 39). Naproti tomu matka má obecněčeské tvary voblíknout se (místo spis. obléknout se, SSJČ2 247), vyžunknout (SSJČ4 404) pro význam „rychle vypít“, vajgl (SSJČ4 7; Bá 65), kdežto otec má spisovné ustrojit se (SSJČ3 1034, Ku1 179), spisovné hovorové expresivní vyzunknout (Bá 63; SSČ 528) a již spisovný hovorový tvar špaček (SSČ 436).

Varianty v rámci obecné češtiny jsou v diferencích mezi matkou a otcem málo časté. Patří sem hláskoslovné obměny násobného obecněčeského slovesa týct: zatímco otec má obecněčeské protýkat, votýkat, matka má novější obecněčeské tvary protejkat, votejkat (Já1 24). Otec má obecněčeské vohřívat, kdežto matka obecněčeské vohřejvat (ČJA4 m. 367). Zatímco pro spisovný výraz stopka (u ovoce) má otec obecněčeský tvar šťopka (SSJČ3 551; Bá 27; Bm 34), má matka obecněčeské ťopka (SSJČ3 840).

Časté jsou diference mezi matkou a otcem, které jsou variantami v rámci současné spisovné češtiny, které ovšem historicky [193]mají nářeční podklad. Z hláskoslovných jevů jsou to u matky podoby přezka (Já1 25, m. 52), hrozinky, hrneček (Já1 78), lochtiv(ej) (SSJČ2 1086), vzdychat, střihat, škrabat, kdežto u otce je přazka,[22] rozinky (Ha 99; SSJČ1 653), hrníček (SSJČ1 649; ČJA1 m. 140), lechtiv(ej), vzdechat (SSJČ4 417), stříhat (SSJČ3 585; Ku1 228), škrábat (SSČ 434).

Pokud jde o tvaroslovné jevy, má matka spis. tvary hejno husí (ČJA4 219–220; Jká1 54) vedle hejno hus, plivá (plivat), dal jsi mu to, naproti tomu otec má spis. tvary hejno hus, plije (plít) (SSJČ2 614; Kr 329; Bm 108; ČJA4 m. 392), dals mu to; v tomto posledním případě jde u otce o východní regionální (oblastní) variantu spisovné češtiny, u matky je to západní varianta spis. češtiny.[23]

Ze slovotvorných jevů má matka spis. expr. kraťoučké šaty (SSJČ1 991), oblastní spisovnou variantu shánčlivý, kdežto otec má spis. expr. kratičké šaty (SSJČ1 990), řidč. spis. shánlivý (SSJČ3 335).

Z lexikálních jevů užívá matka louže (SSJČ1 1137), bochánek (SSJČ1 146; ČJA2 m. 218) i mazanec, kluzák (SSJČ1 859), oblastně expr. ráchat se ve vodě (SSJČ3 11), naproti tomu otec má kaluž (SSJČ1 822; ČJA2 318; Ku3 357), jen mazanec (SSJČ1 1192), větroň (SSJČ4 71), máchat se ve vodě (SSJČ1 1156).

Uvedený materiál jazykových diferencí ukazuje, že většina rozdílů mezi idiolekty obou rodičů pramení z rozdílných míst jejich dětství, jsou zde diference ze všech útvarů současné češtiny (zbytky nářečí jihozápadočeských a severovýchodočeských, dále obecná a spisovná čeština). Nelze říci, že by mluva matky byla spisovnější než mluva otce, nebo naopak. O spisovnosti při popisu diferencí matky a otce je však možno na základě výše uvedeného materiálu uvést, že běžná mluva ve zkoumané rodině, chápaná ne jako jazykový útvar, nýbrž funkčně jako čeština každodenní, má u matky jiné spisovné prostředky z Příbramska (krátké kořenné samohlásky jako pole, pivo, archaické dlouhé -í- jako cítit, sítko atd.) a jiné u otce z Nymburska (krátké kořenné samohlásky všimnout si, co se dělo, dlouhé -ý- ve slově dýchat aj.). I spisovná čeština slouží k diferenciaci ve spontánní mluvě rodiny v jazykově nivelizujícím prostředí středních Čech variantními prostředky své normy a kodifikace. Obecná čeština nemá asi tolik variantních prostředků. Prostředky obecné češtiny, které převažují ve spontánní mluvě zkoumané rodiny, však odlišují mluvu matky a otce, a to především ve vztahu k prostředkům spisovným a nářečním.

2.2. Druhou vrstvou jazykových diferencí mezi matkou a otcem jsou hláskoslovné diference také stabilizované, ale velmi nenápadné, protože nejsou významonosné. Jde o nespisovné (severovýchodočeské) dlouhé a především krátké samohlásky v idiolektu otce, jichž si během více než dvacetiletého manželství nevšimla jeho manželka nelingvistka, třebaže jsou dost [194]časté, nebyl si jich však vědom ani otec lingvista. Nespisovné podoby získal od své matky v nejranějším dětství, jde o neuvědomované jevy fonetické povahy, plně automatizované, uložené hlouběji v dlouhodobé paměti než jazykové prostředky popsané v části 2.1. Na tyto jevy upozornil až syn lingvista, který si osvojil spisovnou normu své matky a uvědomil si její odlišnost od nářeční normy otce.

Osobní zájmena 1. a 2. os. mn. č. mají u otce dlouhou samohlásku, např. ve větě Byli jsme tam mý i vý (Jč3 250).

V běžných projevech je u otce poměrně časté staré severovýchodočeské krácení spisovného í v nářeční i. Je tomu tak v kořenech celé řady slov, např. počitat (Ku1 266), povidat (Ku1 285), utikat (Jč3 250), tisic (Ku2 350), pouze u slov napišu a polivka si manželé tento rozdíl uvědomili, srov. výše 2.1.; dále je toto krácení v příponě -ik, např. knoflik, rohlik, knedlik (Ha 88; R 82; Jč3 250) a především -i na konci slov, např. štěsti, nádobi (Bm 68; Jč3 250). Matka má všude v souladu s běžnou mluvou na Příbramsku dlouhé spisovné í.

2.3. Konečně je tu vrstva, kdy během manželství došlo u matky a otce ke zrušení nebo oslabení jejich jazykových diferencí ve spontánní mluvě. Především zanikly některé jevy, které byly příznačné pro nářeční oblasti obou a v dnešním jejich pražském bydlišti byly neobvyklé. Matka přestala užívat v 1. p. mn. č. mužského rodu příbramské (a jihozápadočeské) tvary psí, klucí, broucí (Já1 48), protože si byla vědoma, že je to nářeční jev, s nímž by byla v pražské rodině sama a jenž může působit komicky, místo něho má spisovné psi, kluci, brouci. Podobnou motivaci měl otec, když místo nářečního spojení viděl jsem sněhuláci (Kr 328; Br 54) začal užívat spisovného spojení viděl jsem sněhuláky.[24]

Uveďme ještě některé další nářeční jevy, kterým se rodiče nejen pečlivě a vědomě vyhýbají jako v předcházejících dvou případech, ale které již pronikly do jejich úzu tak, že je užívají spontánně, neuvědoměle. Matka místo jihozápadočeského vohřít (Já1 21) má obecněčeské vohřejt. Otec zcela přestal užívat severovýchodočeský tvar zrouna a má spis. zrovna, vedle tvaru pívo má i pivo, místo nářečního adjektiva z příčestí trpného rozepatý knoflik (o zapatý viz ČJA4 m. 403) užívá spis. rozepnut(ej) knofl(i)k.

Řada výrazů, charakteristických pro mladou generaci, s věkem obou rodičů přestala být užívána. Jsou to především expresivní výrazy. Matka místo výrazů ukřápnout se, vožvanit kůrku, cimprlich aj. má nyní neutrální výrazy usadit se, vokousat kůrku, háklivej. Otec místo klebza, prát někoho, certle, cicina aj. má výrazy hlava, tlouct někoho, zuby, bradavice. Dále otec místo expresivního a slangového jdu se vyžulit užívá dnes jen spojení jdu se vykoupat.[25]

[195]3. V této části si všimneme, jak dosud uvedené diference ve spontánní mluvě rodičů ovlivnily mluvu dvou synů v rodinné komunikaci. Necháme-li stranou vývoj mluvy synů v rodině, proces jejich dospívání, a všimneme-li si jejich mluvy až v době dospělosti, tak jazykový materiál ukazuje, že synové získali během svého dětství velký repertoár jazykových prostředků různých jazykových rovin především od matky, ne od otce. Právě prostřednictvím matky byli synové ovlivněni v rodině především spisovnou češtinou, méně již češtinou obecnou.

Spisovné jevy si matka přinesla z běžné mluvy Příbramska a lišila se jimi od otcových jevů nespisovných. Pokud jde o jevy hláskoslovné, vedle spisovných, neuvědomovaných jevů fonetické povahy uvedených v části 2.2. to byly jevy jako pole, pivo, zelí, běží, kterými se matka a synové liší od otcových severovýchodočeských tvarů s délkou jako póle, pívo, zéli, bjéži, které doznívají v běžné mluvě Prahy (Jč3 250). Po matce mají i spisovné tvary cítit, sítko, večer na rozdíl od otcových obecněčeských tvarů cejtit, sejtko, večír, běžných i v Praze. Matčiným spisovným tvarům přezka, vzdychat, střihat, hrneček dali synové přednost před otcovými spisovnými tvary přazka, vzdechat, stříhat, hrníček. Synové užívají po matce spisovný hovorový tvar můžu a ne otcův nářeční tvar mužu, spisovný tvar udělal a ne otcův nářeční uďál. Z tvaroslovných jevů dávají přednost matčinu spisovnému západnímu tvaru dal jsi mu to před otcovým spisovným východním tvarem dals mu to.

Prostřednictvím matky byli synové ovlivněni i obecnou češtinou, srov. tvary dejchat, prolejzat, dopejkat, vodtejkat, se psama (otec má na severovýchodě běžné spis. dýchat, hov. spis. prolízat, dopíkat, obecněčeské vodtýkat, nářeční se psema), ale po matce je i nářeční Pavlíčkovej kabát, Jiříčkoví mejdlo (otec spis. Pavl/i/čkův kabát, Jiř/i/čkovo m/ej/dlo).

Vysvětlení toho, proč především matka ovlivnila mluvu synů, spočívá v tom, že na rozdíl od otce dávala přednost synům před kariérou, byla s nimi v jejich dětství v užším kontaktu než otec, stále s nimi mluvila, takže potom mateřská školka ani povinná školní docházka už nemohly podstatně změnit jejich nápodobu matčina jazyka v rodinné komunikaci. Příkladem takové nápodoby v nejranějším dětství může být onomatopoické citoslovce označující tikot hodin: synové užívají i v dospělosti podle matky nespisovné tik-ťak, kdežto otec jen spisovné tik-tak (SSJČ3 815). V historii mezigeneračního předávání jazyka v rodinách hrají tedy rozhodující úlohu ženy-matky na rozdíl od příbuzenské historie v genealogii, kde se dává přednost muži (žena při sňatku si bere příjmení manžela).

Jen zcela ojediněle dávají synové přednost mluvě otce před mluvou matky, nebo spíše se vyhýbají matčiným nářečním jevům a dávají přednost jevům širší platnosti, které má otec. Spolu s otcem užívají obecněčeské vohryzek, což je běžné (jako spis. ohryzek) na většině českého území i v Praze, ne matčin jihozápadočeský vokusek. Neužívají nářeční všimnout se, ale s otcem širší všimnout si. Synové nemají po mat[196]ce nadnářeční chvátat a spis. škrabat, nýbrž ve shodě s běžnou mluvou v Praze spis. pospíchat, škrábat.

Mezi syny je jistý rozdíl. Na jednoho, který je spíše extrovert, více působila obecná čeština jeho pražských vrstevníků, takže se odlišil od spisovných tvarů matky a bratra introverta a přiblížil se k mluvě otce a běžné mluvě Prahy. Je to zřejmé u obecněčeských slov přinýst, zamíct, upíct, řiditel, vejlet a sejra (užívá i sýr). Na syna extroverta působila naopak jindy silněji i spisovná čeština a odlišil se jak od nářečních tvarů své matky a bratra, např. užívá spis. kominík ve shodě s otcem (proti nářečnímu matčinu komeník), ale i od obecněčeských tvarů matky a otce, např. užívá spis. včera (matka má včéra i včera, otec vedle včéra i nářeční včerá).

Dělba činností v domácnosti mezi ženou a mužem se odráží i v mluvě dětí. Např. z oblasti šití, příznačné pro ženy, nepřejali synové od matky její nářeční výraz nítě (jedn. č.) a užívají spolu s otcem nářeční niť (ale i spis. nit). Kdyby matka měla dceru, užívala by asi matčin výraz. Pro otce je charakteristické kutilství na chatě a to se projevuje např. v tom, že synové užívají od něho výraz kůlna, zatímco matka má kolna.

Specifická situace je při označování venkovských jevů, které jsou již pro syny, žijící v Praze, vzdálené. Platí to pro význam „vrátka v plotě“, která po matce označují dvířka (otec má dvirka), pro plody lopuchu, které neoznačují ani po matce (čumbrky), ani po otci (ježky), nýbrž mají výraz bodlák, pro význam „prostor uvnitř venkovského stavení“ mají svůj výraz předsíň (ne matčin výraz chodba, ani otcův síň).

Celkově je tedy možno shrnout, že rodinná mluva synů jako mluva mladé generace se pod nejrůznějšími vlivy zbavuje jazykových diferencí mezi rodiči tak, že opouští nářeční jevy severovýchodočeské i jihozápadočeské, probíhá nivelizační proces, při němž se uchovávají jevy velkých oblastí, často to bývají prvky shodné se spisovným jazykem, prosazují se jevy obecné češtiny. V pražské rodině dochází k posílení podob spisovných, i když celkový obecněčeský ráz promluv synů stejně jako rodičů zůstává zachován. Jazyk rodiny má tak svá specifika v rámci pražské běžné mluvy. Vysokoškolské vzdělání všech členů rodiny se v jejich spontánní rodinné mluvě neprojevilo.

4. Ve zkoumané středočeské rodině se vedle spontánní mluvy uplatňovalo i uvědomělé užívání některých jazykových prostředků, především nářečních, jistá hra s jazykem.

Charakteristická byla hra s jazykem zvláště mezi matkou a synem, u něhož matka brzy rozpoznala jeho jazykové vlohy. V legraci užívala výrazy, které znala z rodného Příbramska a jež jinak neužívala. Byly to ve 2. a 3. p. jedn. č. u vzoru stavení koncovky -ího, -ímu podle přídavných jmen (Já1 59), např. bez staveního, k stavenímu, ve 2. p. množ. čísla muž. rodu vzoru pán a muž koncovka -uch (Já1 49; ČJA4 m. 122, 124, 125 aj.), např. pár souseduch, příslovce ničehož nic, nejni, zasejc, teď[197]ka (Já1 85–86), po babičce ze severovýchodních Čech výraz forychtunk aj. Bylo to výrazem rodinné pohody a jazykové komiky.

Do hry s jazykem mezi matkou a synem patřilo i to, že se neoslovovali přímo, ale vyjadřovali se neosobními vazbami sloves zvratných. Např. syn se ptal matky a zároveň si odpovídal: Smí se to dělat? Vono se to vůbec nesmí.[26]

Někdy se užívala i ironie. Např. matka v přítomnosti svého manžela s humorem užila jazykový jev jeho idiolektu. Když syn ráno vstával z postele, použila manželův hovorový spisovný tvar vylízá ve větě: Von vylízá (sama by užila obecněčeský tvar Von vylejzá, srov. 2.1.).

Nejen nářeční, ale ojediněle i spisovný výraz může být užit při hře s jazykem. V některých komunikativních situacích např. otec někdy v rozporu se svým územ vědomě užíval úzus své manželky, např. tvar cítit ve větě pronesené k synovi: Vem si, v čem se budeš dobře cítit, nebo ve větě k manželce: Jak se cítíš? Spisovný tvar cítit zde užil otec ne primárně pod vlivem spisovné češtiny, ale záměrně s cílem poškádlit partnerku i syna, kteří výraz cítit spontánně užívali jako přirozený, pro otce byl strojený. Syn to pochopil jako hru s jazykem.

5. Závěr. Pokusili jsme se naznačit, jak i v nářečně nivelizovaných středních Čechách a v Praze lze nacházet diference ve spontánní mluvě rodiny. Jde jen o sondu. Pro další zkoumání jazykových diferencí v rodině z hlediska norem různých jazykových útvarů, které jen obtížně může být zachyceno v korpusu textů mluvené češtiny, by bylo třeba vedle rodiny ze středních Čech a Prahy vzít i rodiny z dalších krajů Čech, Moravy a Slezska, kde situace může být jiná, protože na Moravě a ve Slezsku je jiný vztah k spisovnému jazyku a k nářečí než ve středních Čechách, zřetele hodná bude situace v pohraničí. Bylo by třeba zabývat se i rodinami, pro něž není příznačné nespisovné vyjadřování; v Čechách spisovná mluva, jíž mluví s dětmi v rodinách odmalička zpravidla matky a babičky, nejčastěji učitelky, působí jako nepřirozená, strojená; jiná je situace ve Slezsku, kde hovorová spisovná čeština ve spontánní mluvě rodiny není neobvyklá. Zajímavé by bylo všimnout si u nás rodin jazykově smíšených ve vnitrozemí i v pohraničí,[27] ale i českých rodin žijících dočasně nebo trvale v zahraničí.[28]


[1] Institut rodiny je tradičně předmětem celé řady vědních disciplín, jako sociologie, historické, sociální a kulturní antropologie, etnologie, historické demografie, studia rodu (gender studies).

[2] J. Bělič, Ke zkoumání městské mluvy, in: AUC-Slavica Pragensia IV, Praha 1963, s. 574.

[3] M. Krčmová, Jazyk mládeže na Moravě, NŘ 60, 1977, s. 113–118.

[4] P. Jančák, K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas, NŘ 60, 1977, s. 227–237.

[5] B. Dejmek, Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, Hradec Králové 1978.

[6] M. Hirschová, Některé rysy interpersonální komunikace v rodině, in: AUPO Philol. 59, Studia Bohemistica V, Praha 1989, s. 145–162.

[7] J. Hoffmannová, O. Müllerová, J. Zeman, Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách, Praha 1999, rec. L. Hašová, NŘ 83, 2000, s. 161–164.

[8] J. Štěpán, Jazykové diference v manželství, NŘ 60, 1977, s. 119–127.

[9] R. F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, Praha 1998, s. 86.

[10] I. Možný, Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů, Brno 1983.

[11] I. Nebeská, Úvod do psycholingvistiky, Praha 1992, s. 31, 43, rec. L. Uhlířová, NŘ 76, 1993, s. 94–97; J. Šlédrová, SaS 55, 1994, s. 61–64. Dnes se uvažuje o jazykovém obrazu světa; o něm jsem už dříve psal, užívaje ovšem termínu jazykový odraz, např. v knize Čas ve větě a textu, Praha 1987, zvl. s. 12–18, 141–142, kde další literatura.

[12] Tak postupovaly i studentky, které pozorovaly děti z hlediska jazykových útvarů, srov. M. Krčmová, Mluva dítěte v dnešní moravské jazykové situaci, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Praha 1997, s. 219–224.

[13] Stranou jsme nechali psanou soukromou rodinnou korespondenci, protože jako psaný jazyk je jiného charakteru. Nezabývali jsme se ani e-mailovou mluvou v rodině.

[14] J. Hronek, Obecná čeština, Praha 1972, rec. P. Sgall, SaS 34, 1973, s. 264–266.

[15] A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, rec. V. Křístek, NŘ 58, 1975, s. 213–214, E. Dvořák, JA 12, 1975, s. 132–133.

[16] I. Nebeská, v pozn. 11, s. 85.

[17] Proto se někdy vývoj spisovného jazyka zkoumá na základě postupných kodifikací viz. F. Kočiš, Hranice spisovného jazyka, Slovenská reč 51, 1986, s. 169.

[18] Protože tento časopis je určen běžným zájemcům o češtinu, neužívám fonetické transkripce, ale vycházím ze zvyklostí, které se ustálily pro zápis mluvené češtiny v krásné literatuře, např. užívám písmena i, y, ě, neoznačuji palatalizované souhlásky, následuje-li i; neoznačuji asimilaci znělosti atd.

[19] Seznam zkratek jsem uvedl výše, číslo označuje stránku, m. značí „mapa“.

[20] J. Porák, Vývoj infinitivních vět v češtině, Praha 1967, s. 44, rec. J. Bauer, NŘ 51, 1968, s. 233–235. Tam se uvádí jen doklady z Čech 19. století.

[21] O generačních rozdílech ve stylistickém hodnocení nezúžených a zúžených tvarů viz M. Jelínek, Stylistické aspekty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty), in: Stylistické studie II, Praha 1974, s. 9n.

[22] Tvary přezka, přazka bývají charakterizovány jako významově, mluvnicky i stylově rovnocenné, viz A. Jedlička a kol., Základy české stylistiky, Praha 1970, s. 89.

[23] O této a dalších regionálních variantách spisovné češtiny viz. d. cit. v pozn. 15, s. 74–86.

[24] O ústupu konstrukce viděl jsem kluci viz O. Roztočilová, Běžná mluva pěti českolipských rodin, JA 29, 1992, s. 24–28.

[25] Referát Rodinný slang měla M. Krčmová na 6. konferenci o slangu v Plzni r. 1998.

[26] Připomíná to mluvu dvou bratří u K. Poláčka, Hostinec U kamenného stolu, Praha 1992, s. 67. Na otázku jednoho Půjde se dnes do bijáku? odpověděl druhý Mohlo by se jít.

[27] Např. o dvojjazyčnosti dětí ve smíšených manželstvích viz. I. Bogoczová, Stylizace – druhá přirozenost (k jazykové komunikaci na Těšínsku), SaS 61, 2000, s. 18–29.

[28] Za některé podnětné a inspirativní připomínky děkuji dr. J. Balharovi, CSc.

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 4, pp. 185-197

Previous František Štícha: Za hranice gramatičnosti: Ludvík Vaculík a Václav Böhmsche

Next Gabriela Entlová: K formální a fonetické adaptaci anglických kompozit backhand a forehand v češtině